Jak ukázalo několik vědeckých studií, plyšový spolunocležník přináší zdravotní benefity, které rozhodně stojí za pozornost. Cokoliv, co dokáže snížit míru úzkosti a pozitivně ovlivňuje kvalitu spánku, je super věc. A že to někomu připadá dětinské? Z pohledu psychologie je živé spojení s vnitřním dítětem, klidně i touto formou, naopak důležitý aspekt zralosti. Plyšák v posteli je prostě v pohodě po celý život. Jestli ještě žádného prima chlupáče ve svém loži nemáte, zkuste si v rámci sebepéče nějakého ochočit.
V dětství jsou plyšáci kámošové do pohody i nepohody. Proč bychom z jejich příznivého vlivu vlastně měli vyrůst? Heboučká tělíčka, která můžete podle libosti objímat, ňuchat nebo jim svěřovat tajemství, aniž by se vzpírala, škrábala, kousala, koukala do mobilu nebo protáčela panenky, jsou lék proti úzkosti a nepříjemným pocitům všeho druhu na celý život. Dodávají nám
klid a pocit bezpečí.
Výzkumu plyšáků v posteli se věnovalo už několik vědeckých týmů a všechny došly k podobným pozitivním závěrům. Podle psychologů i odborníků na spánek je usínání s plyšákem jedním z efektivních způsobů, jak se zklidnit. Co si budeme, regulace emocí je pro mnoho z nás výzva. Když ulehneme ke spánku, není jednoduché vyhnat starosti a bouřlivé emoce z nich plynoucí z hlavy a jako mávnutím proutku se oddat zaslouženému odpočinku. Právě plyšák může být součástí mini rituálu, který mozku dává signál, že je všechno v pořádku, jsme v bezpečí a můžeme v klidu spát.
A zase ta evoluce…
Jeden z hlavních důvodů, proč to tak funguje, je čirá evoluce. Kmenová pospolitost a blízkost ostatních je pro nás přirozená od pradávna a náš mozek to má uložené v továrním nastavení. S nadsázkou řečeno, v noci jsme bývali nasáčkovaní kolem ohně skoro s celou vesnicí. Fyzický kontakt pro nás byl tak intenzivním znakem bezpečí, že se nám do mozku otiskl zřejmě navždy. Proto z neurobiologického hlediska i objetí s plyšákem o několik tisíc let později v našem organismu prokazatelně snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu, a naopak vyplavuje oxytocin, příjemný a konejšivý hormon lidské intimity, bezpečí a lásky.
Z některých jiných studií spánku zase vyplývá, že kromě hřejivé hebkosti a měkkosti zřejmě své dělá i jemná tíha a tlak simulující právě ten kontakt „tělo na tělo“. Proto jste se možná už setkali s doporučením spát pod speciálně zatíženou přikrývkou. Pořízení plyšáka vycpaného příjemnými kuličkami, které se dají dokonce nahřát a teplo krásně drží, vyjde levněji a zastane podobnou práci.
Plyšové hýčkání duše
Navíc ušetříte i za terapeuta! Dětské dimenze naší duše dokáže roztomilá bytost z plyše potěšit a pohýčkat. Může se stát i skvělým prostředníkem k léčivému dialogu s naším vnitřním dítětem.
Koncept vnitřního dítěte osobně považuji za jeden z nejpraktičtějších psychologických pomůcek „sám sobě terapeutem snadno a hned“. Pracuje s ním hned několik psychoterapeutických směrů. Do odborné psychologie ho vnesla Alice Millerová, objevuje se v humanistické a gestalt terapii, v rámci archetypů a pojetí stínu C. G. Junga, transakční terapii E. Berneho nebo schématerapii KBT i v dalších terapeutických přístupech. Pro širokou veřejnost popularizoval práci s vnitřním dítětem v 80. letech 20. století psycholog a pedagog John E. Bradshaw ve slavném bestselleru Návrat domů.
Vnitřní dítě je symbolická část naší osobnosti, která v sobě nese emoční i fyzické prožitky a potřeby z období raného dětství. Má přímé napojení na radost, hravost a zvídavost, ale i zranění, traumata, pocity strachu a osamělosti. V dospělosti je tato část v nás i nadále aktivní, ačkoliv většinou nevědomě. Ovlivňuje, jak reagujeme na různé situace ve vztazích, jak zvládáme stres nebo jak si dovolíme odpočívat a prožívat radost. Navázat kontakt se svým vnitřním dítětem a blíž poznat, co mu nedá spát, jaké situace pořád dokola „řeší“ v podobě starých nevědomých vzorců chování, se v životě projeví jako úlevný upgrade vnitřní síly a stability.
„Dopečovat“ potřeby naší dětské duše je možné různými způsoby. Laskavým vnitřním dialogem, cílenou podporou hravosti a spontaneity v každodenním životě nebo rituály bezpečí. A to jsme zpátky u těch plyšáků…
Jejich terapeutický potenciál dokonce podporuje ještě jedna zajímavá teorie – „přechodové objekty“ podle vývojového psychologa D. W. Winnicotta. Nazval tak předměty, většinou hračky, které jsou v období separace naše důležité „něco mezi vnějším a vnitřním světem“ a fungují jako uzemňující kotvy jistoty v nejistotě života. Svůj význam si mohou přenést i do dospělosti, kdy se dají úspěšně využít například při práci s traumatem. Nebo „jen“ když je nám smutno, jsme rozrušení, cítíme se něčím ohrožení, nemůžeme usnout…
Rituál uspávání
Takže možná právě spát s plyšákem je jeden z fajn způsobů, jak být se svým dítětem v živém kontaktu. Pobýt s ním pravidelně, v pozitivním módu. Konejšit svoje malé já pěkně každý večer. Na dobrou noc.
A ještě jedna zajímavost – od vnitřního dítěte je jen krůček k vnitřnímu rodiči. V rámci dialogu se jím stáváme v podstatě automaticky, je to takový bonus 2 v 1. A to je pro naši psychickou zralost taky dobrý trénink. Jakým rodičem si chceme být? Přísným a kritickým, nebo laskavým a podporujícím? Když si vezmeme to usínání, jak bychom si jako dítě asi přáli, aby nás rodiče ukládali do postele? Jak uspáváme svoje děti? Zachumláme je do peřin s nejoblíbenějším plyšákem… Řekneme jim něžně něco hezkého, povzbudivého, podpůrného, láskyplného. Připomeneme, na co se mohou zítra těšit.
Když je spokojené naše malé já, když ho umíme uklidnit a potěšit, je pak daleko víc v pohodě i to velké Já. Stát se sám sobě laskavým rodičem může skutečně vypadat tak, že když nám těžkosti života nedají spát, máme sami pro sebe pár vlídných slov a po ruce úlevné plyšové objetí. Tak dobrou a sladké sny.
