Když mi bylo asi patnáct let, viděl jsem poprvé mobilní telefon. Byl velký, těžký a měl vysouvací anténu – Motorola. Dodnes si pamatuji, co mě tehdy napadlo: K čemu něco takového vůbec člověk potřebuje? Pokud se chtěl člověk s někým sejít, jednoduše se domluvili. A pak na sebe na domluveném místě počkali. Telefonní budky přece fungovaly také. Nikdo neměl pocit, že musí být neustále dostupný. Dnes už ten svět působí téměř neuvěřitelně vzdáleně.
Když jsem kolem roku 2008 začal pracovat jako učitel, měl na mé tehdejší škole s přibližně 800 žáky moderní smartphone přesně jeden chlapec. Většina dětí měla – pokud vůbec něco – obyčejný tlačítkový telefon. Napsat SMS bylo v té době ještě malé dobrodružství. Když jsem asi o deset let později na škole končil, byla tam už jen jedna jediná dívka, o které se vědělo, že smartphone nemá. Dodnes si pamatuji jednu situaci ze své tehdejší šesté třídy. Na konci hodiny jsem vytáhl svůj Samsung S3, abych si vyfotil tabuli. Ze třídy se ozval smích: „Pane Dreschere! Vy už si konečně musíte pořídit pořádný mobil!“ Tehdy mi to připadalo absurdní. Dnes už i tento telefon působí jako technologie z úplně jiné doby.
Když člověk přemýšlí nad tím, jak rychle se tato změna odehrála, může se vlastně jen divit. Během deseti nebo patnácti let se otázka: „Na co bych potřeboval mobil?“ změnila na: „Život bez mobilu? Nepředstavitelné…“
Nástroj myšlení
V současnosti pravděpodobně zažíváme další velký technologický posun. Umělou inteligenci. To, co ještě před několika lety působilo jako hračka nebo science fiction, se najednou stalo součástí našeho každodenního života. ChatGPT, Gemini nebo další AI systémy píší texty, odpovídají na otázky, řeší úkoly, vytvářejí obrázky, videa a dnes už doprovázejí miliony lidí v pracovním i soukromém životě. Člověk má najednou pocit, že se ocitl přímo ve sci-fi filmech svého dětství.
A naše děti? Pro ně je tento svět naprosto normální. Samozřejmý. Vyrůstají v realitě, kde smartphony, algoritmy a umělá inteligence nejsou „nové technologie“, ale běžná součást života. Smartphone už dávno není jen zařízení. Je to komunikační prostředek, kamera, zábavní systém, sociální prostor, navigace, zdroj informací – a stále častěji také nástroj myšlení.
Určitě znáte podobné situace: Skupina mladých lidí sedí společně v parku na trávě, ale téměř každý sleduje svůj vlastní displej. Fyzicky vedle sebe. Digitálně často úplně jinde. A přesto vlastně „spolu“.
Otázka, zda by naše děti měly používat nové technologie, je kontroverzní. Otázka, zda je používat budou, je však poměrně jasná – ano. Tento vývoj už pravděpodobně nelze zastavit. Jedni mají strach, že nové technologie naše děti „otupí“ a promění v izolované a asociální bytosti. Druzí jsou přesvědčeni, že AI téměř všechno pozitivně zrevolucionalizuje. Realita je složitější.
Tuto nejistotu dnes cítíme i mezi rodiči a ve školách. Reakce jsou často rozporuplné. Někteří rodiče jsou fascinováni, jiní mají obavy. Některé školy se snaží umělou inteligenci z výuky téměř úplně vytlačit. Jiné se jí opatrně otevírají, ale zatím nemají potřebnou strukturu, jasná pravidla ani pedagogické koncepty.
Jako učitel a otec si proto nekladu ani tak otázku, zda se děti s AI setkají. To se stane tak jako tak. Mnohem důležitější otázka zní: Jak jim můžeme co nejlépe pomoci naučit se s touto novou technologií zacházet zodpovědně, kriticky a samostatně?
Zákazy nic neřeší
Pokud se děti nenaučí pracovat s AI doma ani ve škole, naučí se to samy. Bez vedení. Přes sociální sítě, kamarády, experimenty, zkratky a možná i problematické platformy. Právě v tom spočívá nebezpečí – když ji používají, aniž by rozuměly tomu, co vlastně dělá, kde se mýlí, jaká data sbírá, jaké obrazy dokáže vytvářet a kdy začíná nahrazovat vlastní myšlení. Nebo dokonce ovlivňovat vlastní jednání.
Je opravdu smysluplné dětem používání AI jednoduše zakázat? Možná to působí uklidňujícím dojmem, ale skutečný problém to neřeší. Děti nepotřebují slepé nadšení pro technologie. Ale nepotřebují ani digitální iluzi, ve které dospělí předstírají, že lze AI jednoduše držet mimo jejich život. Co třeba: doprovázení, pravidla, rozhovory, hranice? A dospělé, kteří jsou ochotni se sami učit? Protože i my dospělí jsme v oblasti AI teprve na začátku.
Co na to říká věda?
U smartphonů se největší problémy týkají především pozornosti, soustředění a sociální dynamiky. Studie z Nizozemska nebo Austrálie ukazují, že po omezení mobilů ve školách jsou třídy klidnější, žáci soustředěnější a méně rozptylovaní. Obzvlášť alarmující je, jak brzy dnes děti vstupují do digitálního světa. Ve Velké Británii podle rodičů používá sociální sítě překvapivě vysoký podíl dětí ve věku tří až pěti let. Mnoho dětí vyrůstá prakticky od batolecího věku obklopeno obrazovkami, algoritmy a neustálým digitálním přetížením podněty. Malé dítě dostane do ruky tablet, aby se „zabavilo“.
Situace kolem umělé inteligence je složitější. Protože AI skutečně může pomáhat. Rozsah pozitivních, kreativních a konstruktivních možností využití je obrovský a neustále vznikají nové způsoby, jak AI nástroje smysluplně používat. Dobře nastavené systémy dokážou vysvětlovat učivo, poskytovat individuální zpětnou vazbu nebo ulehčit práci učitelům. Některé aktuální studie dokonce ukazují výrazné pokroky v učení díky pedagogicky vedeným AI tutorům. Klíčové zdůraznění však zní: pedagogicky vedeným.
Protože stejné studie ukazují i něco jiného. Pokud AI začne přebírat samotné myšlení, mohou děti ztrácet důležité schopnosti. Výzkumníci mluví o takzvaném „Crutch-Effect“ – efektu berličky. AI funguje jako mentální berlička. Dokud ji člověk používá, výkony vypadají lepší. Když je podpora odstraněna, někteří studenti dokonce dosahují horších výsledků než předtím.
Vzdělání a lidská inteligence neznamenají pouze rychle nacházet odpovědi a řešení. Vzdělání znamená také samostatně přemýšlet, snášet nejistotu, dělat chyby, řešit problémy, překonávat frustraci, udržet pozornost a krok za krokem budovat skutečné kompetence. Tyto schopnosti mohou být nadměrným používáním AI oslabovány.
Znáte to? Člověk čte kratší texty. Rychleji přeskakuje dál. Hůře zvládá složité nebo dlouhé myšlenkové procesy. A pak se prostě rychle zeptá ChatGPT – nového Googlu.
Schopnot číst mapu
Když jsem začínal řídit auto, měl jsem vždy u sebe sadu map. Pokud mě čekala delší cesta, rozložil jsem mapu a plánoval trasu. Zapisoval jsem si důležité orientační body, města, odpočívadla a označení dálnic. Dnes jednoduše zapnu navigaci a nechám se vést. Přináší mi to úlevu a šetří čas – a jsem za tuto technologii vděčný. Ale zároveň mě udělala pohodlnějším v přemýšlení. Má orientace se zhoršila, protože se slepě spoléhám na navigaci. Pořád ale umím číst klasickou mapu. To jsem se ještě naučil.
Jen málo dětí dnes takovou schopnost v běžném životě potřebuje. A důsledkem může být, že tento „basic skill“ z široké společnosti jednoduše zmizí. Dnes už máme co do činění s technologií, která nejen poskytuje informace, ale stále více začíná přebírat samotné myšlenkové procesy. Jestliže jí to jako lidé dovolíme. Právě proto bude stále důležitější kritické myšlení, ověřování AI-generovaných informací a určitý všeobecný přehled. Jen tehdy můžeme AI využívat jako to, čím v ideálním případě může být: mimořádně efektivním nástrojem.
Zároveň přicházejí úplně nové oblasti rizik, na které mnoho rodin ještě není připraveno a se kterými už dnes bojuje řada škol. Deepfaky, manipulované fotografie nebo uměle vytvořený obsah zásadně mění digitální realitu. Člověk si je pořád méně jistý, zda obrázek nebo video, které sleduje, skutečně odpovídá realitě. Pod stále větší tlak se dostávají zejména dospívající, chlapci i dívky. Obrázky lze dnes během několika minut uměle vytvořit, změnit nebo sexualizovat, aniž by dotyčný člověk kdy něco zveřejnil.
I proto už dnes technická kompetence sama o sobě nestačí. Rozhodující budou:
-
mediální gramotnost,
-
emoční stabilita,
-
zdravé sebevědomí,
-
kritické myšlení,
-
povědomí o ochraně soukromí,
-
a schopnost rozpoznat digitální manipulaci.
A děti potřebují dospělé, kteří je tím budou provázet.
Využití AI ve školách
Na škole mého syna se aktuálně diskutuje o zrušení písemných ročníkových prací, něčeho na způsob seminární práce. Žáci při jejich vytváření používali AI a údajně už nemá smysl tyto texty hodnotit. Reakcí školy je tedy zrušit ročníkové práce a zakázat používání AI. Musel jsem se tomu trochu pousmát. Domácí úkoly, prezentace nebo písemná shrnutí – to všechno dnes AI zvládne během několika minut. Je velmi naivní myslet si, že děti tuto možnost nebudou využívat jen proto, že jim to zakážeme. Ve školní praxi je navíc téměř nemožné neustále kontrolovat, zda text skutečně vznikl vlastním myšlením žáka, nebo zda při jeho tvorbě použil AI.
Skutečná otázka tedy zní: Čeho přesně chceme zákazem dosáhnout a komu má dlouhodobě pomoci? Touha za tím je pochopitelná. Děti mají samostatně přemýšlet, budovat skutečné znalosti a kompetence. Je ale přísný zákaz nástroje opravdu správná cesta? Co kdybychom dětem používání AI pro školní účely umožnili?
Místo plošných zákazů by se školy mohly naučit s AI pracovat jinak. Proč otevřeně nepřiznat, kdy byla AI použita? Proč nenechat žáky vysvětlit, čemu skutečně porozuměli? Proč nesrovnávat, nezpochybňovat a neanalyzovat různé AI výstupy? Co kdyby školy děti vedly k tomu, aby našly „nejlepší prompt“ pro vytvoření určitého typu textu?
Možná už úkolem školy nebude jen ověřovat znalosti. Ale především naučit děti zodpovědně zacházet se znalostmi, informacemi a umělou inteligencí. To bude vyžadovat změnu myšlení. Změnit se bude muset i způsob hodnocení podobných prací. To je jedna z výzev, kterým dnes školy čelí. Je to jednoduše nevyhnutelné. Ale možné.
Stephan Drescher je učitel, autor inovativních vzdělávacích metod a školních konceptů a otec čtyř dětí. Dlouhodobě se systematicky věnuje osobnímu rozvoji, v rámci něhož organizoval kurzy a vytvářel rozvojové programy. Zkušenosti získal při výuce v Německu a Finsku, kde si formoval pohled na moderní vzdělávání. Je autorem knihy Challenge Accepted: Takto se dělá škola 21. století – průvodce moderním vzděláváním. Ve své práci usiluje o to, aby škola rozvíjela nejen znalosti, ale především samostatnost, vnitřní motivaci a schopnost převzít odpovědnost za vlastní život
