Sestry. Obě úspěšné herečky. Jenovéfa se aktuálně objevuje na obrazovkách v minisérii Monyová, Kristýnu jste mohli v poslední době vidět třeba v seriálu Hrdina. Každá z nich má Cenu české filmové kritiky, Kristýna za film Občanský průkaz, Jenovéfa za Chvilky. K rozhovoru a focení se sešly mezi natáčením, Kristýna točí pro ČT seriál V zájmu dítěte, Jenovéfa seriál Dešťová hůl. Vyrůstaly v temperamentní a ne zcela obyčejné rodině disidenta a aktivisty Johna Boka a malířky a sochařky Jitky Bokové, kde nechyběly emoce, velká láska ani chaos. Dnes otevřeně mluví o dětství, které je zocelilo, o terapiích, mateřství i o tom, proč je pro ně sesterské pouto jednou ze životních jistot.
Kristýno, vy jste si sestru vysnila. Splnila Jenovéfa vaše očekávání? Přece jenom je mezi vámi jedenáctiletý věkový rozdíl. Kdy to začalo být opravdu fajn?
Kristýna: Myslím, že to bylo vždycky fajn. Když se Jenůfka narodila, byla pro mě vlastně takovou panenkou. Mám v sobě odjakživa mateřské sklony, tak mi to nevadilo. Ale myslím, že jsem ji hodně rozčilovala v období její puberty. Asi měla pocit, že ji vychovávám. No a pak se to v určitém období zlomilo a ona začala vychovávat mě. Hlavně když si dám třeba skleničku a začnu být uvolněná a divoká, to vždycky zasáhne. Teď to má ještě další novou fázi. Když se sama stala maminkou, párkrát za mnou přišla s omluvou, že jí až teď došlo, co to znamená být unavená máma. Taky jsem si asi ségru získala tím, že nechodím a nedávám nevyžádané rady, ale když radu potřebuje, jsem tu pro ni. Teď je to mezi námi zase takový spiklenecký.
Jenovéfa: Když mi bylo tak šestnáct, měly jsme k sobě hodně blízko. V té době jezdila s Obludáriem (divadelní představení bratří Formanů – pozn. red.) a podle mě měla ještě sama částečně pubertu, takže v tom období jsme se trochu potkaly. Pak přišel její druhý muž, další dítě a já právě prožívala divočejší období dospívání. Potřebovala jsem si žít svůj bezstarostný život, a zatímco ona se s maminkou vídala téměř denně, protože bydlí obě v Karlíně, já jsem si naopak dovolila odstěhovat se o kousek dál. V té době jsem byla hodně s kamarády a za Kiki jsem nechodila asi tak často, jak by tehdy potřebovala. Teď ji skrze své mateřství chápu mnohem víc. Zase jsme se spojily.
Pocházíte z rozvětvené, dnes by se řeklo patchworkové rodiny. Co vám takové rodinné uspořádání dalo do života?
Kristýna: Rozhled, větší toleranci, respekt a volnější přístup k životu. Určitě jen tak někoho neodsuzujeme, spíš se snažíme leccos pochopit.
Asi vás jen tak něco nerozhodí. Nebo ano?
Kristýna: Ale rozhodí, nicméně s příchodem čtyřicítky jsem začala pociťovat, že jsem v sobě tak nějak víc usazená a také si víc vážím všeho, co mi do života přišlo a přichází. Před čtyřmi roky jsem začala chodit na terapii a ono to taky udělá hodně, když se podíváte na ten svůj život trošku jinak. Teď mám tedy pocit, že mě věci rozhazují méně a také se poprvé v životě umím postavit sama za sebe. Vždycky jsem se uměla postavit za druhé, což bylo možná i tím, že jsme vyrůstali s naším šíleným otcem, měla jsem kolem sebe sourozence a bránila je, pak jsem zase bránila kamarády, ale postavit se za sebe… To ne. Neuměla jsem to, ovšem teď se to děje. Už umím říct: A dost!
V dětství jste byly vychovávané tak trochu po italsku. Rodiče byli společenští, akční a navzdory vašemu věku vás všude vodili s sebou. Jak na to vzpomínáte?
Kristýna: Když se dítě narodí do nějakého prostředí, vnímá ho jako přirozené. Přišlo mi to tedy jako běžná věc, že jsme byly součástí světa dospělých. Až později mi došlo, že ostatní lidé nefungují jako my a že je naše rodina v mnohém zvláštní. Naše dětství asi nebylo ideální nebo dokonalé, ale zároveň vím, že jsme s Jenůfkou vždycky věděly, že máme v rodičích pevný přístav a jistotu, nikdy jsme nebyly někam odkládané, vždy byli rodiče nablízku a my si byly vždy vědomy toho, že jsme součástí rodinné smečky.
Říkaly jste si, že něco jednou ve vlastním životě nebo ve výchově uděláte jinak?
Jenovéfa: Člověk si sice řekne, že jsou věci, které rozhodně nechce a nebude dělat, jenže je stejně zopakuje. My jsme s partnerem taky někdy docela výbušní, ale oba na tom chceme pracovat, aby Ella věděla, že doma je bezpečí, a nebude se muset bát, kdo má zrovna jakou náladu. Děti si zaslouží vyrůstat v klidovém módu, což se tobě s Lukasem myslím hezky povedlo, viď?
Kristýna: Opravdu se mi povedlo, že mám vedle sebe klidného, vyrovnaného chlapa. Když přijdou děti domů, mohou se zabývat samy sebou a řešit své emoce, aniž by se musely zabývat emocemi svých rodičů.
Jenovéfa: U nás byla Itálie na denním pořádku, což si myslím, že mě sice nijak zvlášť nepoznamenalo, ale uvědomuji si, že to nebylo úplně v pohodě. Nechci, aby to vypadalo, že rodičům něco vyčítám, to určitě ne. Vím, že dělali, co mohli, a nejlíp, jak uměli. Fungovali, milovali nás a láskyplně nás vychovávali, ale ta jejich energie byla pro dětskou duši trochu náročná. Na druhou stranu nás to zocelilo, co myslíš?
Kristýna: Určitě. Jejich výchova z nás udělala silné ženy.
Jenovéfa: Rodiče nás fakt vychovávali s láskou. Aby to nevypadalo, že si tady stěžujeme. Byla to jen taková jinakost ve výchově.
Kristýna: Přesně tak, život je prostě pestrý, a přestože naše výchova určitě nebyla typická a v něčem byla s ohledem na tu dobu vysloveně výjimečná, utvořila z nás to, co jsme. Byly sice mezi nimi hádky, ale když ta smečka mohla být večer společně v jedné posteli, což nám rodiče dlouho umožňovali, tak jsme těm hádkám nepřikládaly žádnou váhu a cítily se v bezpečí. To byl silný element, který spoustu věcí zachránil.
Jenovéfa: A taky se uměli usmiřovat. Vždycky jsme viděly i konec hádky, takže bylo jasné, že je všechno zase dobrý.
V čem je vaše sestra silnější než vy?
Jenovéfa: Určitě v mnoha věcech. Možná víc kašle na to, co si o ní kdo myslí. Někdy to řeší a je nervózní, pochybuje o sobě, ale pak, když dojde na lámání chleba, je opravdu pevná a jistá si sama sebou. Líbí se mi i to, jak je bojovná a chce třeba tátovi dokázat, že se v některých věcech plete, zatímco já už si říkám, že to nemá cenu a dřív rezignuju. Ona ne, jde si za svým.
Kristýna: Umí se pohybovat v prostředí, kde se já cítím nejistá, s neskutečnou lehkostí a suverenitou a být tam sama za sebe. Tím prostředím mám na mysli filmový svět.
Čím je pro vás sestra jedním slovem?
Jenovéfa: To se špatně říká jedním slovem. Každopádně je pro mě Kristýna jistotou.
Kristýna: Jedním slovem? To je těžký. Bezpečím, jistotou… Ne, láskou! To je ono.
Víc se dočtete v aktuálním vydání WHAT.
