Jednoduchost, nadčasová kvalita a jedinečnost prostupují tvorbou designérky Lucie Koldové, ať jde o svítidla, nábytek či celé interiéry. A platí to i pro novou kolekci šperků MOOYYY, které představí na letošním DesignBloku.
Zásadní roli ve vaší tvorbě hraje světlo. Asi je těžké to zobecnit, ale přece: co vás i po tolika letech na práci se světlem baví?
Je to médium, které v sobě obsahu je světelnou energii. V tom je pro mě výjimečné. Pro mě je základem práce se světelným zdrojem, právě ta definuje výsledný efekt. Není to jen tak, že vezmete žárovku a pověsíte na ni nějaké stínidlo. Samotný zdroj určuje celý objekt a jeho konstrukční principy. Navíc práce se světlem umožňuje vytvořit komplexní dílo, které ovlivňuje náladu a atmosféru v prostoru.
Ano, světlo v interiéru podle mě výrazně působí na emoce. Jinak na mě působí místnost osvětlená neosobní zářivkou a jinak prostor, kde svítí pět malých lampiček…
Byla bych trochu opatrná s pojmem emoce, protože ty mám spojené s něčím silnějším. Na místě je podle mě spíš slovo pocit. Dá se říct, že světlo působí na naše cítění a vnímání prostoru. Stejně tak na nás ale působí i celkové složení materiálů v interiéru. I zářivka, když je použit zdroj o správné teplotě, dokáže prostor dotvořit tak, že vám nebude vadit a bude vám v něm příjemně.
Nemyslím, že něco je jednoznačně „správně“ a něco „špatně“. Klíčovou roli hraje použití a složení všech prvků dohromady. Nicméně máte pravdu, že když bude v prostoru více nepřímého osvětlení a různé světelné úrovně, vždy to působí útulněji a lépe to navodí večerní atmosféru než třeba osvětlení veřejných budov, jako jsou letiště nebo nemocnice. Jiná teplota světla se zase používá v buticích. Vždy záleží na tom, jakou náladu potřebujete v lidech vyvolat a jaký je účel osvětlení.
Vzpomínáte si na první projekt, kdy jste objevila, že právě světlo bude něco, s čím vás bude dlouho těšit pracovat?
Už na studiích na UMPRUM jsme měli za úkol vytvořit objekt z kovových profilů. Dostali jsme odpadní materiál od firmy Sipral a já jsem si tehdy vybrala, myslím, nějaký hranol, který jsem obrobila, prořezala a vložila do něj světelnou trubici. Všechny objekty, které jsme vytvořili, pak putovaly do aukce. Já jsem tehdy ani nešla na vyhlašování, protože jsem zrovna měla jinou akci. Potom mi volali spolužáci, že jsem vyhrála druhé místo, že se moje práce vydražila jako jedno z nejlepších děl. Měla jsem obrovskou radost, přitom jsem od toho nic nečekala. Dělala jsem to ze zvíd vosti a radosti z tvorby. Když se na to dívám zpětně, zrovna tohle mi přišlo směrodatné a zásadní. Tehdy mě to dost namotivovalo.
Po absolvování UMPRUM v roce 2009 jste odešla za prací do Paříže. O Francouzích, a speciálně o Paříža nech, se říká, že umějí dát cizincům, zejména z postkomunistické části Evropy, najevo jistou nadřazenost. Narážela jste na nějaké překážky?
Byla jsem hodně otevřená a proaktivní, takže ano, občas jsem narážela na jejich lehce nadřazený přístup. Ale ono je to i pochopitelné: Paříž je světová metropole, kam se stahuje celý svět. Místní pořád dokola slýchají, jak je Paříž neodolatelná, nádherná a šarmantní. Takže je přirozené, že si „to svoje“ tak trochu chrání. A navíc, bylo to před patnácti lety. Věřím, že vztah k cizincům se mezitím trochu proměnil.
Co důležitého do života vám ten pobyt přinesl?
Řekla bych, že každý, kdo chce mít určitý rozhled a přijít si na některé věci sám v sobě, by měl nějakou dobu strávit ve světě, aby plně pochopil, jaké pohodlí tady v Čechách máme. Najednou se dostanete do prostředí, které je vám cizí, kde se mluví jiným jazykem a musíte se přizpůsobit jiným zvykům. To s vámi prostě něco udělá. Nepopsatelným způsobem skočíte dopředu. Odehrají se ve vás jisté procesy, které by se doma, v komfortní zóně, možná nikdy nespustily. Člověk se sám o sobě hodně naučí. Svým způsobem to pro mě byla cesta sebepoznání.
Na DesignBloku budete prezentovat kolekci šperků Amulet, které jste vytvořila pro značku MOOYYY. Připadá mi, že všechny šperky jsou vlastně amulety, talismany. Ke každému patří nějaká osobní vzpomínka nebo příběh. Šperk není jen objekt, je to objekt plus emoce, příběh, někdy i vztah. Jakou podobu jste tedy Amuletu dala vy?
Na začátku byl můj záměr vytvořit šperky, které by se daly personalizovat výběrem kamene nebo perly, které do nich budou zasazeny. Vycházela jsem i z myšlenky, kterou jste popsala: že šperk symbolizuje něco, co je člověku blízké. Někdo si do něj může nechat zasadit černý onyx, protože vystihuje jeho astrologické znamení nebo temperament. Kameny jsou nositeli různých druhů energie, ať je to měsíční kámen, růžový safír, onyx či hematit. Už jen výběr kamene tedy může mít určitý význam.
Vytvořila jsem jakýsi nosič v podobě U-profilu. Ať už jde o rovnou tyčinku, nebo náramek v podobě kruhu, vždy je to tažený profil, který může pojmout černou perlu, bílou perlu, kámen, safír nebo diamant. To byl základní návrh, v němž je určitá jednoduchost, čistota a jasný konstrukční princip. Amulet také zhmotňuje myšlenku osobního sebevyjádření, unikátního příběhu jeho nositelky, která si do něj může vložit něco, co je jí nejbližší. Pozlacený náramek s černou perlou nebo černým hematitem má úplně jiný, dramatičtější výraz než stříbrný profil s bílou perličkou. Dokáže to proměnit vzezření i působení šperku, a samozřejmě také jeho nositelky. Právě tato rozmanitost povrchových úprav a zasazení cenného kamene či perly měla vystihovat myšlenku amuletu: že si jím každý vypráví vlastní příběh nebo vyjadřuje něco jedinečného.
Více se dočtete v aktuálním vydání WHAT.
