Vystudoval filozofii, ale místo akademické dráhy si vybral kůži, jehlu a sedlářskou dílnu. Antonín Faktor dnes ručně vyrábí kožené výrobky, přesto o sobě nemluví jako o podnikateli, ale především jako o řemeslníkovi. V rozhovoru vysvětluje, proč věří “pomalé” práci v uspěchané době, proč je podle něj největší hodnotou filozofie schopnost myslet a proč je pro něj kvalitní výrobek důležitější než rychlý růst značky.
Vystudoval jste filozofii, ale profesně jste se vydal cestou řemesla. Kdy jste si poprvé uvědomil, že vám práce rukama dává něco, co jste v akademickém prostředí nenacházel?
To má vlastně dvě roviny. Tou první je, že jsem už během studia začal mít pocit, že filozofie je skvělá hlavně sama pro sebe. Bavila mě, ale říkal jsem si, že by bylo dobré naučit se ještě něco, co má konkrétní praktický rozměr. V té době už byly přijímací zkoušky na většinu uměleckých škol pryč, takže jsem přemýšlel, co dál. A úplnou náhodou jsem jednou v rádiu slyšel rozhovor s designérkou, která si stěžovala, že v Česku nemůže najít nikoho, kdo by jí vyráběl kožené kabelky v kvalitě, jakou potřebuje. To mě zaujalo.
Do té doby jsem ke kůži neměl vůbec žádný vztah, nikdo v rodině se tomu nevěnoval. Děda byl sice truhlář, ale to byla jediná řemeslná stopa. Začal jsem hledat školy, kde se práce s kůží vyučuje, a přihlásil se na učiliště. Dodnes si pamatuju svůj první den. Seděli jsme v autobuse na cestě do dílen na Zbraslavi a mistrová se bavila se spolužačkami o koních. V tu chvíli mi došlo, že jsem vlastně nastoupil na obor Výrobce kožedělného zboží/sedlář. Chvíli jsem přemýšlel, jestli nemám vystoupit na nejbližší zastávce, protože koně mě nikdy nezajímali. Naštěstí mě mistrová uklidnila. Řekla mi, že se nemusím věnovat věcem pro koně a tím vlastně všechno začalo.
V době, kdy se většina procesů zrychluje a automatizuje, jste si vybral práci založenou na času a trpělivosti. Co vás na pomalosti ruční práce přitahuje?
Nikdy jsem řemeslo nedělal na plný úvazek a myslím, že právě v tom je část odpovědi. Zároveň pracuji v sociálních službách a vyhovuje mi možnost střídat manuální práci s úplně jiným typem přemýšlení. Jedno druhé dobře vyvažuje. Je to vlastně i skvělá prevence vyhoření. Při práci s kůží člověk nemusí neustále analyzovat nebo řešit složité věci. Mysl si může odpočinout a zároveň pracuje jiným způsobem. Každý steh má svůj čas, nic nejde přeskočit ani uspěchat. To je něco, co dnešní svět moc neumí. Na druhou stranu bych nechtěl vytvářet romantickou představu, že je to vždycky meditace. Není. Někdy je to prostě boj. Člověk pracuje s velkým kusem materiálu, musí se rozhodovat a dlouho vůbec neví, jestli všechno dopadne tak, jak si představoval.
Nedávno jsem dokončil paspulovaný batoh, který se šije naruby a až na konci se obrací zevnitř ven. Tuto techniku příliš nepoužívám, musím přiznat, že jsem byl nervózní, protože teprve po obrácení se odhalí, jestli se povedl. Jistě chápete, že proces je to frustrující, ale pak je to pocit k nezaplacení.
Filozofie často pracuje s otázkami, na které neexistuje definitivní odpověď. Je řemeslo v tomto směru osvobozující tím, že na jeho konci držíte v ruce něco hmatatelného?
Po letech jsem dospěl k názoru, že filozofie spíš člověka učí přemýšlet. Učí ho správně pracovat s myšlenkami. Samotné odpovědi jsou často méně důležité než způsob, jakým k nim člověk dochází. V tomhle se řemeslo, jak mu rozumím já, od filozofie asi příliš neliší. Je to vlastně hledání odpovědi na nějaký problém reálného světa. Člověk se na téhle cestě učí odpovídat pokaždé o trochu lépe. Rozdíl je jen v tom, že odpověď řemesla má podobu hmotné hodnoty. Třeba jsem po sedmi letech výroby jednoho pouzdra zjistil, že mám pravítko přesně tak široké, jak potřebuji pro jednu operaci a díky tomu jsem mohl vynechat celý jeden krok při výrobě. Zákazník si toho nikdy nevšimne a výrobek vypadá stejně. Ale mně to udělalo obrovskou radost, protože jsem celý proces zase o něco zjednodušil.
Jak vlastně poznáte skutečně kvalitně zpracovaný kožený výrobek? Co by měl člověk sledovat, když ho vezme poprvé do ruky? A na co by si měl dát pozor?
Tohle je vlastně dost složitá otázka, protože kvalitní výrobek se často nepozná na první pohled. Paradoxně bych řekl, že nejdůležitější je důvěřovat spíš člověku nebo značce než samotnému produktu. V kožedělném průmyslu totiž existuje spousta materiálů, které se prodávají jako pravá kůže, ale ve skutečnosti jde o štípenku s plastovou povrchovou úpravou. Když se kůže při zpracování rozřeže na vrstvy, ta nejkvalitnější je vrchní část s lícem. Právě ta má největší pevnost, životnost i charakter. Spodní vrstvy se pak často potáhnou plastem, upraví tak, aby vypadaly jako kůže, a prodávají se dál jako kožený výrobek. Na první pohled to člověk většinou nepozná. Existují sice testy, jak si pravost kůže ověřit – třeba řez materiálem nebo zkouška ohněm – ale ty samozřejmě v obchodě dělat nebudete.
Proto si myslím, že je důležité sledovat, jak značka o svých materiálech mluví. Jestli otevřeně popisuje, odkud kůže pochází, jak ji zpracovává a proč používá právě takový materiál. Když někdo o výrobě mluví konkrétně a transparentně, bývá to lepší vodítko než marketingová hesla.
Udržitelnost se dnes stala téměř povinnou součástí komunikace značek. Vy o ní přitom mluvíte poměrně zdrženlivě. Proč?
Protože mám pocit, že je to mnohem složitější téma, než jak bývá prezentováno. Když se bavíme o udržitelnosti, většinou se rychle dostaneme i k etické stránce používání kůže. A tam nemám jednoduchou odpověď. Ano, pracuji s materiálem, který pochází ze zvířete. Na druhou stranu pracuji s třísločiněnou usní ze skandinávských chovů, kde bych chtěl věřit, že standardy chovu i zpracování jsou vyšší než jinde. Špatné zacházení by nakonec mohlo tento typ usně znehodnotit. Ale garantovat to nemůžu. Proto se raději soustředím na něco, co ovlivnit můžu. Snažím se, aby moje výroba byla pokud možno úplně bez plastů. Používám výhradně třísločiněnou useň místo levné chromočiněné, lněné nitě místo syntetických, lepím kůži rybím klihem místo běžných lepidel a výrobky balím do nepotištěných krabic. Chci, aby celý proces zanechal co nejmenší stopu.
Stejně důležitá je ale podle mě životnost výrobku. Pokud člověk používá jednu peněženku nebo brašnu třicet nebo čtyřicet let, je to z environmentálního hlediska něco úplně jiného, než když každé dva roky kupuje novou. Proto se snažím nabízet i servis. Když mi zákazník po letech přinese výrobek s mým logem, většinou se domluvíme a opravím ho. Chci, aby dosloužil opravdu až na konci své životnosti, ne proto, že se někde předřel steh. To samozřejmě není úplně ideální model z pohledu kapitalismu, ale mně to dává smysl.
