Existuje jen málo veličin, kterým jsme v moderní společnosti přisoudili takovou moc jako času. Mluvíme o něm téměř každý den. Máme ho málo, ztrácíme ho, šetříme ho, investujeme ho, snažíme se ho lépe organizovat nebo s ním efektivněji hospodařit. Čas se stal jedním z hlavních měřítek, podle kterých hodnotíme kvalitu svého života, aniž bychom si všimli, že jsme mu postupně přisoudili význam, který nikdy neměl. Přestal být prostorem, ve kterém se život odehrává. Stal se měřítkem toho, jak dobře podle nás svůj život žijeme.
Ve své praxi se opakovaně setkávám s lidmi, kteří přicházejí s pocitem, že jsou pozadu. Když se však společně zastavíme a začneme jejich příběh rozplétat, velmi často zjistíme, že jejich skutečným problémem není nedostatek času. Nechybí jim další rok života ani více hodin v kalendáři. Chybí jim něco mnohem méně nápadného. Důvěra, že jejich život se může odvíjet vlastním tempem, aniž by to znamenalo, že se odvíjí špatně.
A právě zde podle mého názoru vzniká jedno z největších nedorozumění současné doby. Nežijeme pod tlakem času samotného. Žijeme pod tlakem vlastní představy o tom, jak rychle by se měl náš život odehrávat.
Když se čas stane měřítkem vlastní hodnoty
Nikdo z nás se nenarodí s pocitem, že je pozadu. Malé dítě nepochybuje o tom, zda se naučilo chodit dostatečně rychle, ani se nesrovnává s tím, kolik slov vyslovilo oproti svým vrstevníkům. Jeho vývoj je veden především biologickým rytmem, nikoli společenským očekáváním.
Teprve postupně se učíme, že život má mít určitou posloupnost. Ve škole existuje správný věk na čtení, správný věk na maturitu, správný čas na výběr povolání. Později přibývají další nepsaná pravidla: kdy bychom měli být finančně samostatní, kdy bychom měli založit rodinu, kdy bychom měli vědět, co od života chceme. Aniž bychom si to uvědomili, biologický čas se začne proměňovat v čas psychologický. Už nám neslouží pouze k orientaci. Začne sloužit jako nástroj, kterým hodnotíme sami sebe.
Od tohoto okamžiku přestává být věta „nejsem tam, kde bych chtěl být“ popisem situace a začíná se stávat hodnocením vlastní hodnoty.
Mozek se řídí očekáváním
Současná neurověda přináší velmi zajímavý pohled na to, proč je tento mechanismus tak silný. Dlouhou dobu jsme předpokládali, že mozek především reaguje na okolní svět. Dnes však stále více výzkumů ukazuje, že jeho hlavním úkolem není reagovat, ale předvídat. Mozek si nepřetržitě vytváří model budoucnosti, odhaduje, co se pravděpodobně stane, a následně porovnává svá očekávání s tím, co skutečně přichází.
Tento princip, označovaný jako predictive processing, je jedním ze základních mechanismů, díky nimž jsme schopni rychle se rozhodovat, učit se i orientovat ve světě. Má však i svou druhou stránku. Čím pevnější představu o budoucnosti si vytvoříme, tím citlivěji náš mozek reaguje na každou odchylku od tohoto scénáře.
To znamená, že často netrpíme proto, že by se náš život nevyvíjel správně. Trpíme proto, že se nevyvíjí tak, jak jsme očekávali. Rozdíl se může zdát nepatrný. Ve skutečnosti je zásadní. Největším zdrojem napětí totiž nebývá samotná realita, ale rozpor mezi realitou a naším očekáváním.
Jak očekávání přetěžuje nervový systém
Pokud tento rozpor přetrvává delší dobu, nezačíná ovlivňovat pouze naši psychiku. Promítá se také do fungování celého organismu. Mozek opakovaně vyhodnocuje situaci jako stav, který vyžaduje zvýšenou adaptaci. V odborné literatuře se pro tento dlouhodobý proces používá pojem allostatická zátěž, tedy postupné opotřebovávání organismu způsobené tím, že musí neustále vynakládat energii na zvládání vnímané nerovnováhy.
Paradox spočívá v tom, že tato nerovnováha často nevzniká proto, že bychom byli skutečně ohroženi. Vzniká z toho důvodu, že se náš život odchýlil od scénáře, který jsme si sami vytvořili.
Možná právě proto dnes potkávám tolik lidí, kteří objektivně zvládají obrovské množství věcí, a přesto mají pocit, že selhávají. Ne proto, že by jejich život postrádal směr, ale proto, že jejich představa o správném tempu je rychlejší než tempo, ve kterém se skutečně odehrává.
Co bychom měli kultivovat místo lepšího time managementu
Domnívám se, že jednou z nejdůležitějších kompetencí budoucnosti nebude schopnost lépe organizovat čas. Bude jí schopnost kultivovat vztah k vlastnímu tempu.
To znamená přestat poměřovat kvalitu svého života rychlostí, s jakou dosahujeme výsledků, a začít více vnímat kvalitu procesu, kterým jimi procházíme. Přestat plánovat pouze výkon a začít vědomě pracovat také s kapacitou sebe samých. Přestat se ptát, kolik toho ještě zvládneme, a častěji si pokládat otázku, v jakém vnitřním stavu se na konci této cesty chceme nacházet.
Největší změny totiž nevznikají ve chvíli, kdy svůj život zrychlíme. Vznikají tehdy, když přestaneme být rychlejší než vlastní schopnost novou zkušenost integrovat.
Důvěra v rytmus života
Možná tedy nejde o to naučit se lépe hospodařit s časem. Jde o něco mnohem hlubšího. Přestat svůj život posuzovat podle kalendáře, který jsme si vytvořili, a začít důvěřovat rytmu, ve kterém se skutečně odehrává.
Protože většina těch nejdůležitějších věcí v našem životě nepřichází tehdy, když jsme připraveni my. Přicházejí tehdy, když dozrají podmínky, aby mohly vzniknout. Mezi naším očekáváním a tímto okamžikem se odehrává prostor, který tak často považujeme za čekání, přestože je ve skutečnosti jednou z nejdůležitějších částí celého procesu.
Autorka je profesionální koučka a konzultantka zaměřená na mentální rozvoj ve firemním prostředí a spolupráci s těmi, kteří jsou na rozcestí, čelí výzvám a usilují o růst. Specializuje se na dosahování klientských cílů skrze porozumění myšlení a praktické využití neurovědy v každodenním životě. Ve svém podcastu Claudie Cross, Za slovy hovořila o úspěších a cestě k naplnění například s 1. místopředsedou Senátu PČR Jiřím Drahošem, kadeřníkem Michalem Zapomělem, tenistkou Andreou Sestini Hlaváčkovou či CEO řady firem. Více na claudiecross.com
