Středa, 5 října, 2022

„Submisivní ženy u nás v rodině nejsou,“ říká režisérka a scenáristka Beata Parkanová

Dobové drama Slovo, oceněné na festivalu ve Varech, přichází 15. září do kin. Beata Parkanová se při jeho psaní inspirovala osudem vlastní rodiny. Ve svých autorských filmech dokáže divákovi zprostředkovat křehké emoce a dotýkat se lidské duše, při rozhovoru ovšem projevila svoji další silnou stránku: velký smysl pro humor.

Kdybyste se měla představit jedním slovem, co byste řekla?

Filmařka. Přemýšlím o filmu komplexně a nerozděluju si ho zvlášť na scénář nebo režii.

Váš aktuální film Slovo má výraznou vizuální stránku. Vidíte už při psaní scénáře všechno v barvách a obrazech?

Už při psaní se urodí prostředí, ve kterém se film odehrává. Slovo má odlišný vizuál od Chvilek, které byly tlumenější, v něžnějších barvách. Podoba vnějšího světa vycházela z vnitřního světa hrdinky. Když jsem psala Slovo, které představuje ve vnitřním světě rodiny a postav mezní situace a přelomy, vnější svět si řekl o výraznější, přísnější, barevnější vizuál.

U Slova jste si přidala taky psaní písňových textů. Co ještě byste u filmu mohla zvládnout sama?

Sama bych nemohla zvládnout nic. Potřebujete dalších třicet nejbližších lidí a v širším okruhu sto lidí, aby film mohl vzniknout. Ale je to autorský film a základní rytmus mu udávám já.

Takže byste svůj scénář psaný původně jako autorský asi nesvěřila cizímu režisérovi.

Svěřila, ale jen kdyby to byl třeba Haneke, Almodóvar nebo Spielberg.

Jaká jste byla jako malá? Byla jste tichý pozorovatel, nebo jste stála ve středu dění a bavila kolektiv?

Nebyla jsem zakřiknuté dítě, ale introvertní pozorovatelskou povahu jsem měla. Když jsem se dostala do kolektivu a rozhodla jsem se do něj vstoupit, potom jsem byla výrazná. Ve školce jsem třeba organizovala divadlo. Ale nikdy jsem nebyla přirozeně kolektivní dítě. Spíš introvert na okraji, a když už se rozhodne jít do středu, tak jako lídr.

Pamatujete si, co jste tenkrát hráli?

Nějakou pohádku, byl tam král, tři princezny… Pamatuju si, jak jsme doma dávali dohromady kostýmy. Obcházeli jsme s tím školky a hráli pro další děti.

No vida, to jste započala režisérskou kariéru už ve školce! Vybavíte si, jak jste tenkrát vnímala publikum? Těšilo vás, že bavíte ostatní a že jim můžete něco předat?

Zkoušení divadla si pamatuju docela výrazně. Přesně vidím, kde jsme to u nás zkoušeli, vybavuju si další školky a to, že každý účinkující dostal za odměnu pytlík bonparů. Hraní ve školkách byla radost, ale vždycky mě na tom nejvíc bavilo, že jsem si něco vymyslela a ono to pak šlo realizovat. To mi připadalo fascinující.

Co jste dělala před tím, než jste se vrhla do filmování?

Nejdřív to vypadalo, že budu psát. Vystudovala jsem gymnázium Josefa Škvoreckého, a když jsem končila školu, vyšla mi první knížka Moje vtipný peklo. Pracovala jsem externě pro Divadelní noviny, dělala jsem rozhovory a psala o divadle. Potom jsem se ale dostala na katedru scenáristiky a dramaturgie na FAMU, otevřelo se ve mně ještě obrazové vidění a pak už jsem začala literární talent používat pro filmařskou práci.

Odjakživa vás psaní bavilo?

Od mala jsem byla velká čtenářka, milovala jsem knihy a pořád jsem četla. Psala jsem si deníky, zkoušela jsem psát povídky. Potom jsem milovala psaní dopisů. Já jsem ještě ta generace, která psala dopisy rukou na papír. Posílali jsme je v obálkách, lítali ke schránkám a těšili se, až nám přijde dopis. Od dětství to vypadalo, že knihy a psaní ode mě nepůjdou oddělit.

Deník si pořád vedete?

Nevedu. A jsem docela ráda, že si ho nevedu. Víc žiju, než zaznamenávám.

Do scénářů ale dáváte něco osobního.

To víte, že ano. Vždycky, když píšete, je to svým způsobem autobiografické, chtě nechtě. Vpíšete do toho svoje emoce, sny nebo trápení. Ne ve smyslu terapie, ale protože ten pocit znám, můžu ho postavě předat.

Slovo je přiznaně inspirováno příběhem vašich prarodičů. Nakolik je jeho kostra reálná?

To by mohli posoudit jenom babička s dědou, a film už neuvidí, protože nežijí. Já jsem to zažít nemohla, znám tu dobu z jejich vyprávění. Po srpnu 68 u dědy propukla deprese z nátlaku, aby vstoupil do strany, a celá rodina se kvůli tomu musela nějak přeskládat. Vyprávěli mi, co to pro ně znamenalo – pro každého zvlášť a potom pro manželství. Ale já jsem v těch situacích nestála. Použila jsem jen kostru, možná víc tu emocionální než racionální, a do ní jsem dosadila postavy Václava a Věry. (Babička s dědou se nejmenovali Václav a Věra.) A pak už si to řeklo o vlastní svět.

Jenovéfa Boková, Gabriela Mikulková a Tatjana Medvecká ve filmu Slovo, foto: Bontonfilm

Na postavě Věry mě bavily její dobře odpozorované, reálné proslovy. Psala jste ji podle babičky?

Nevím, jestli jsem ji nepsala taky trochu podle sebe. Když to četla kamarádka, ptala se: „Věra je napsaná podle babičky?“ A já jsem říkala: „No asi jo.“ A ona na to: „Tak to jste si s babičkou asi hodně podobný.“ Je pravda, že když psaní chytne nějakou energii, už to úplně nevytváříte vy, vědomě, ale rodí se to trošku samo. Myslím, že jsou na postavu Věry skvělé ohlasy proto, že to není jen popis, ať už mě, nebo babičky, ale opravdu vznikla živá postava. A pak je trochu tajemství, z čeho všeho je vlastně nakombinovaná. Ale submisivní ženy u nás v rodině nejsou.

V čem jste babičce nebo dědovi podobná?

Jsem takový mix. Po dědovi mám určitou introvertnost nebo trápivost a po babičce zase praktickou pevnost v řešení situací. Zvláštně se to ve mně míchá.

Máte na ně i nějakou hmatatelnou památku?

Mám po nich to nejcennější. Věnovali mi svoje dopisy, které si psali. Seznámili se na ping pongu, kam babička přišla v šatech a na podpatcích a předstírala, že hraje ping pong, ale přišla se seznamovat. A děda tam, zcela banálně, šel skutečně hrát ping pong. Uviděl babičku v těch zelených šatech a na podpatcích, to si pamatoval celý život, byl fascinován, sehnal si na ni kontakt a napsal jí dopis. Začali si dopisovat a vlastně si psali dopisy po celou dobu manželství. Věnovali mi i deníky, které si psal děda. Dali mi tím velkou důvěru. Z těchto materiálů by měla vzejít divadelní hra, kterou mám napsat a režírovat v Činoherním klubu. Je to dar, který je pro mě důležitý osobně, a zároveň z něj možná vzejde něco krásného.

Filmaři někdy hledají obrovské téma, něco nadpřirozeného, velkého, a přitom se dá spousta krásných příběhů najít v rodinné historii a v obyčejných situacích.

Na filmu pak stejně máte nejradši, když se vás dotkne něčím jemným, malým, intimním. Člověk holt potřebuje člověka.

Světýlka, která jste teď dotočila, se nesou v podobném duchu?

Je to takový rodinný, intimní film. Chystám se s ním teď do střižny a ještě nás na něm čeká půlrok, rok práce.

Prý už máte hotové dva nové scénáře. Píšete další scénáře už s tím, že v nich vidíte rolie pro Jenovéfu Bokovou a pro Martina Fingera, kteří hráli ve všech vašich dosavadních filmech?

Jeden scénář se jmenuje Medvědi, druhý Křik jako nádherná píseň a ten je o dvou lidech, Magdě a Šimonovi, kteří jsou si polocizí, ale shodou okolností spolu jdou pouť přes bulharské hory. Zrovna jsem se vrátila z Bulharska, kde jsme k tomu fotili a točili vizuál. Role hlavní hrdinky je pro Jenovéfu Bokovou. Byly jsme tam teď spolu a přála bych si, aby to hrála.

Pro Martina tam roli nemáte?

Martin si mě teď užije na divadle. Chudák. Dostane hlavní roli a ještě bude přítomen mojí divadelní režijní premiéře. Až tohle spolu přežijeme, možná si pak řekne sám, jestli vůbec chce další roli.

Kromě Martina a Jenofévy se ve Slově objevilo i pár dalších herců, kteří už hráli ve Chvilkách. Do Slova jste ovšem poprvé obsadila poměrně neznámou herečku Gabrielu Mikulkovou. Jak jste ji objevila?

Věděla jsem, že takový výrazný ženský typ existuje. Výrazný vizuálně i tím zvláštním, jímavým herectvím. Viděla jsem ji ve filmu Posel Vladimíra Michálka a ve Zlatých šedesátých v Divadle Na zábradlí. Pořád jsem si na ni myslela, a když jsem si vybavila postavu Věry, najednou jsem věděla, že to bude ona – tím fyzičnem, ztepilým držením těla, dlouhým krkem i ráznou chůzí. Když vejde do místnosti, promění prostor. Producent byl v tomhle ohledu vstřícný a nechal mě do hlavní ženské role vytáhnout herečku, která tak velkou roli dosud nehrála. Myslím, že se toho zhostila mimořádným způsobem.

Vyhlédla jste si takhle někoho i pro další filmy?

Ve Světýlkách jsem třeba poprvé pracovala s Elizavetou Maximovou a taky to byla moje první spolupráce s Veronikou Žilkovou.

To jsou ale známé herečky, myslela jsem někoho méně známého.

Tam jsem si vytáhla neznámou herečku Miu Bankó – dítě v hlavní roli. Hlavní hrdinka je šestiletá holčička a je ve všech obrazech, proto jsem se obklopila vyhranějšími herci. Věděli jsme, že musíme všichni držet, hrát a režírovat, aby hlavně dítě bylo v pořádku.

Už ve Slovu jste měla děti a hrály dobře. Říká se, že nejtěžší je točit se zvířaty a s dětmi…

A ve Světýlkách má holčička nejlepšího kamaráda kocoura. Na to Martin Finger obvykle přidává bonmot, že když četl Chvilky, říkal: „Ježišmarja a v dalším scénáři určitě budou děti.“ Když četl Slovo, řikal: „Ježišmarja, už jsou tam děti! Ve třetím bude dítě a zvíře.“ A u Světýlek řekl: „A je to tady.“

To mi prosím vás řekněte, jak se režíruje kocour.

Kocour nejde režírovat, kocour neposlechne, takže režírujete modlením. I želva jde vychovat líp než kocour. Prostě se modlíte, aby nějakou shodou okolností udělal to, co potřebujete.

Čím si zkomplikujete příští film?

Myslím, že ten přechod bulharských hor bude stát za to. Když jsme s kameramanem Tomášem Juríčkem stáli na hřebenu pohoří Rila, lilo na nás a padaly kroupy, v tichosti jsme se na sebe dívali a pak jsme si museli společně říct: „Kdo tohle napsal?!“ Ale jelikož tam zároveň stojím a jsem ta, která to napsala, tak se na sebe můžeme jenom takhle podívat. Obvykle si říkám, že bych si měla napsat nějaký film „Ležela u moře“. Druhá varianta filmu, kterou bych si chtěla napsat, je „Rekonstruovala chalupu“. Že by se v rámci filmu buď zrekonstruovala chalupa, anebo bychom byli aspoň u moře. Ale né, napsala jsem si přechod nejvyššího bulharského pohoří. To bude něco jako „zvíře a dítě“.

Ještě můžete potkat nějaké zvíře v těch horách.

To tam potkáme určitě, ale nebudeme chtít, aby šlo před kameru.

Jak jste vůbec přišla na bulharské hory? Šla jste tu trasu před tím?

Šla jsem ten pochod jako turistka, když mi bylo dvaadvacet. Je to podobná pouť, jako se chodí do Santiaga de Compostella, jenom není tak známá. Musala je nejvyšší hora Balkánu, má skoro 3000 metrů, je i vyšší než Olymp. Z ní jdete po hřebenech krásným Rilským pohořím a dojdete do Rilského manastiru, to je klášter, kde se dá přespat, nebo pokračujete dál. Je to zvláštní krajina s pouštním charakterem a do toho úplně plná jezer. Nejsou to Tatry nebo Krkonoše, je to kombinace kamene a spousty vody. Bohužel jsem si na to vzpomněla a dá-li pánbůh, půjdeme tam točit.

Dalo vám to tenkrát i něco duchovně?

Mně tyhlety pochody dají duchovně to, že je přežiju. Když jsme se tam teď vrátili, znovu jsem si uvědomila, že mi to dalo opravdu radost z toho, že jsem to fyzicky přežila. Nemůžu říct, že bych se duchovně povznesla, když mám úplně durch mokrý boty a padají na mě kroupy a jsem uprostřed cesty. Já se hrozně vztekám, pro mě je to boj mě samotné se sebou. V pohodlné době je to zpráva, že člověk ještě umí něco vydržet, když se dostane mimo fyzickou komfortní zónu.

Jenovéfa už se těší, až se dostane mimo fyzickou komfortní zónu?

Když pochopila, že budeme mimo město a mimo zázemí, její první reakce byla: „Jak bude zajištěn catering? Tyčinky nežeru.“ Myslím, že by si taky uměla víc představit scénáře „Ležela u moře“ nebo „Rekonstruovala chalupu“. Ale my spolu rády pracujeme a láska k filmu je silnější než podmínky, které tam budou.

Tak na to už se teď těším. Jinak musím říct, že jste mě překvapila. Čekala jsem, že budete taková zamyšlená introvertka…

Já jsem velice srandovní zamyšlená introvertka. Když je někdo jenom chmurný a bez humoru, přijde mi nedůvěryhodný.

Rodina Václava (Martin Finger) a Věry (Gabriela Mikulková) drží při sobě, v dobrém i zlém. Foto: Bontonfilm

Beata Parkanová

Rodačka z Třebíče, absolventka FAMU, autorka čtyř knih, scenáristka a režisérka tří filmů. Za filmový debut Chvilky získala v roce 2018 cenu pro objev roku, Jenovéfa Boková v hlavní roli si pak vysloužila Českého lva a Cenu české filmové kritiky. Dobový snímek Slovo vynesl Beatě na MFF v Karlových Varech cenu za režii. Ve středu 14. září se koná jeho slavnostní premiéra v Praze a také křest alba duetů inspirovaných filmem, k nimž Beata napsala texty. O hudbu se postaral Jan P. Muchow. V pořadí třetí film Světýlka se natáčel letos v létě a do distribuce dorazí nejdříve koncem příštího roku.

Vychází 29. září

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

LSD je medicína, která vám může pomoci poznat sebe sama, říká...

Dlouhé roky pracovala na vysokých pozicích v korporátu, byla zajištěná, úspěšná a díky svému zaměstnání neustále na cestách v zahraničí. Přesto ale někde uvnitř...

Příroda má lék na všechno: Zázračné bylinné směsi, které vás postaví na nohy

Mnohdy při prvních příznacích nachlazení sáhneme raději než po bylinkách po farmakách. A to je škoda. Vzpomeňte si na...

Modelka Pavlína Němcová: Chci si zachovat své přirozené já

Modelka, podnikatelka a designérka Pavlína Němcová se po 30 letech vrátila z Paříže zpět do své rodné země. Jak...

Herečka Michelle Williams otevřela na Zlatých glóbech téma potratů

Proběhl dlouho očekávaný večer předávání Zlatých glóbů. Prestižní filmovou a televizní cenu si odnesla také herečka Michelle Williams, která...

Roční předplatné WHAT + PRÉMIOVÉ PRODUKTY MIRACLETOX V HODNOTĚ 4600 Kč

Miracletox N°4 KIT SIGNATURE ROYAL
Minimalizuje viditelnost pórů a unavené pleti navrací svěží vzhled. Sada obsahuje 15 ml čisticí cleanser, 15 ml Essential Toner, 15 ml Feel Cream a 15 ml Lifting Fluid.

Miracletox Time Rewind Perfection Mask (4 ks)
Zajistěte si pevnější pleť s maskou, která pomáhá při zesvětlení pokožky a proti vráskám, hojí akné a poskytuje pokožce bohatý přísun výživy a energie! Tkanina – příze z mikrovlákna – stokrát tenčí než lidský vlas. Je ideální pro perfektní přilnavost a udržuje tlakové body na kůži konstantní. Určeno pro všechny typy pleti.

Zavří­t reklamu