Na první pohled to působí jako paradox. Empatický člověk naslouchá, vnímá potřeby druhých a snaží se vytvářet harmonické vztahy. Sebestředná osobnost naopak často vyžaduje pozornost, uznání a péči. Přesto se právě tito lidé ve vztazích překvapivě často přitahují.
Empati bývají od dětství vedeni k tomu, aby vnímali emoce druhých a přizpůsobovali se jim. Mnohdy se naučí, že jejich hodnota spočívá v tom, co dokážou dát ostatním. Z toho, být potřebný, se postupně stává součástí jejich identity. Za ochotou pomáhat se často skrývá i strach z odmítnutí nebo hluboce zakořeněné přesvědčení, že lásku je třeba si zasloužit, a tato potřeba se pak mění v samotnou strategii přežití.
Právě zde nacházíme paralelu s jungovským archetypem Pečovatele. Ten nachází smysl v podpoře druhých, ochraně a službě. Ve své zdravé podobě představuje obrovský dar. Pokud však není vyvážen zdravými hranicemi, může člověka vést k tomu, že začne zanedbávat vlastní potřeby a hledá vztahy, ve kterých je neustále zapotřebí něco zachraňovat, napravovat nebo léčit.
Sebestředné osobnosti tuto dynamiku často nevědomě vyhledávají. Empat jim poskytuje pochopení, pozornost i emocionální prostor. Zpočátku může takové spojení působit téměř osudově. Jeden obdivuje, druhý zachraňuje. Jeden přijímá, druhý dává. Problém nastává ve chvíli, kdy se rovnováha začne vytrácet.
Švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung by na tuto otázku pravděpodobně neodpověděl poukazem na „špatné“ partnery. Pozornost by obrátil jinam – k nevědomým motivům samotného člověka. Podle Junga totiž nevstupujeme do vztahů náhodně. Přitahují nás lidé, kteří nějakým způsobem odpovídají našemu vnitřnímu nastavení. Často v nich hledáme něco, co sami nemáme rozvinuté nebo co si o sobě nechceme připustit. Tento mechanismus označoval jako projekci.
Empatický člověk bývá často hluboce spojen se svou laskavou, pečující a obětavou stránkou. Méně prostoru však může věnovat vlastním potřebám, hněvu nebo schopnosti stanovit jasné hranice. Tyto části osobnosti pak zůstávají ve stínu. Právě stín je jedním z klíčových pojmů Jungovy psychologie. Nejde o zlo nebo temnotu v běžném slova smyslu, ale o vše, co člověk odmítá vidět sám na sobě. U empatických lidí tak může stín obsahovat například sobectví, asertivitu, rozhodnost nebo schopnost říci „dost“.
V takové situaci se často objevuje zvláštní dynamika. Člověk, který si nedovoluje být dostatečně zaměřený na sebe, se může opakovaně setkávat s lidmi, kteří tuto vlastnost ztělesňují až v přehnané míře. Zatímco jeden dává, druhý přijímá. Zatímco jeden pečuje, druhý očekává péči.
Takové vztahy však většinou nevydrží navždy. Dříve nebo později přichází okamžik, kdy si empat začne uvědomovat, že jeho energie není nevyčerpatelná. Zjišťuje, že některé vztahy stojí pouze na jeho schopnosti chápat, odpouštět a přizpůsobovat se. A právě zde začíná proces, který Jung nazýval individuací, při které člověk začíná poznávat i ty části sebe sama, které byly dlouho vytěsněné. Učí se přijmout vlastní potřeby stejně jako potřeby druhých. Učí se být laskavý, aniž by se obětoval.
Empat, který projde tímto procesem, se nemění v cynika ani neztrácí schopnost soucitu. Mění se však způsob, jakým svou citlivost používá. Přestává idealizovat druhé lidi a začíná je vidět realističtěji. Dokáže rozpoznat manipulaci, nevyváženost i emocionální nezralost. A co je nejdůležitější – dokáže podle toho jednat. Skutečným úkolem empata je tak naučit se stejnou míru pochopení věnovat sobě.
