Designér, stylista i redaktor Jirka Hofbauer začínal jako módní editor, dnes obléká privátní klientky a pod vlastním jménem tvoří autorské kolekce postavené na krejčovském řemesle, kontrastech a emocích. V rozhovoru mluví o tom, proč ho fascinuje pánská krejčovina na ženách, co si do aktuální kolekce TĚLO_2089 přenesl z Čechovova Višňového sadu i vlastního života a proč nechce tvořit jen oblečení, ale celý svět kolem něj.
Kde se vzal tvůj vztah k módě? Byl jsi k ní vedený už od malička, nebo jsi k ní našel cestu postupně?
Nedovolím si říct, že bych byl k módě vedený. Rodiče pracovali úplně mimo módní branži, ale oběma vždy záleželo na tom, co mají na sobě. Mamka si nechávala šít věci na míru, takže jsem s ní odmalička obcházel metráže a krejčovské ateliéry. Táta zase jezdil pracovně do Německa a měl celý zástup obleků, košil, mokasín a kravat. A pak jsme samozřejmě chodili i za kulturou. Dodnes si pamatuju, jak jsem šel asi ve čtyřech letech na Sněhurku v motýlku a modrém sametovém sáčku. Nikdo mě tedy k módě cíleně nevedl, ale byl to svět, ve kterém jsem vyrůstal a má na mě vliv dodnes.
Začínal jsi jako módní editor a stylista. Co ti právě styling dal pro tvoji pozdější práci designéra?
Styling mě přivedl k práci s privátními klientkami a právě tam začala vznikat potřeba tvořit vlastní věci. Často zaznívalo: „Škoda, že ta sukně není kratší, delší nebo v jiné barvě.“ A vlastně v jednu chvíli jsem si řekl: Aha, ale tohle já umím zařídit. Znal jsem krejčové, věděl, kde sehnat látky nebo kdo vytvoří střih. Klientka se mě třeba zeptala: „Já bych si chtěla nechat ušít sako. Nevíš, kde by se dalo takové sako ušít?“ A já jsem prostě hned zavolal dealerce s látkami, vybrali jsme látku, udělal se střih, zadalo se to do výroby. A vlastně tohle byl prapůvod toho, jak jsem začal šít. Kolem roku 2020 tak vznikly první zakázky na míru. Nebyl za tím plán založit značku, ale snaha dát klientkám přesně to, co jim na trhu chybělo.
Dnes se pohybuješ mezi stylingem, designem a redakční tvorbou. Co tě na tomhle propojení baví nejvíc?
Asi jednoduše to, že to není rutina. Každý den pracuju s jinými lidmi, v jiném prostředí a na jiném zadání. A právě ta proměnlivost mě baví. A to je na tom vlastně hrozně fajn. Že ta práce nemá jeden pevný rytmus. A vlastně ani nechci mluvit o tom, že je to moje práce. Protože když řeknu, že je to moje poslání, zní to zase strašně vznešeně. Zároveň ale nechci, aby mě lidé vnímali jen jako „pana módního“. Móda je něco, co dělám, co mě baví a v čem jsem našel způsob, jak být užitečný, ale není to celá moje identita. Možná i proto už přemýšlím nad tím, co přijde dál.
Ve své tvorbě často pracuješ s kontrasty, například mezi přísnější krejčovinou a jemnými materiály. Co tě na těchto protikladech baví?
Odpovím asi nečekaně: ano, baví mě ty kontrasty. Dát hrubou látku k jemné a sledovat, jak si spolu rozumějí. Já vlastně ani neříkám, že k sobě musí patřit. Ony si tu cestu k sobě nějak najdou. A současně je to vlastně strašně jednoduché. Mě to musí bavit. Mě musí bavit to tvořit. Když udělám šaty a nemám z nich žádný pocit, je to špatně. Když se od nich naopak nemůžu odtrhnout nebo se mi o nich v noci zdá, vím, že je to ono. Musí to nějak vonět, musí to mít nějakou chuť. Musí to ve mně vyvolat emoci. Silnou emoci. A ideálně samozřejmě hezkou.
Tvá nejnovější kolekce TĚLO_2089 vychází mimo jiné z Čechovova Višňového sadu. Co tě na tomto příběhu oslovilo natolik, že se stal základem celé kolekce?
K Čechovovi se vracím už od gymnázia. Fascinuje mě, že přestože Višňový sad vznikl před více než sto dvaceti lety, člověk se ve své podstatě nezměnil. V poslední době jsem se navíc skrze vlastní zkušenosti hodně prolnul s Raněvskou. S tou vnitřně zraněnou Ljubov Raněvskou, která utíká z Ruska do Paříže, po smrti manžela a utopení syna, protože se snaží utéct od svých problémů a po návratu zjišťuje, že svět, který znala, už neexistuje.
Měl jsem tu čest vidět Višňový sad na Vinohradech v režii Vladimíra Morávka s fenomenální Dagmar Havlovou v roli Raněvské. A pro mě to bylo opravdu zjevení. Strašně se mi líbilo, jak s tou hrou pracovali. Čechov Višňový sad zamýšlel jako komedii, ale oni z toho udělali velkou tragédii. A ono to tragédie vlastně je. A právě tuhle nejednoznačnost jsem chtěl dostat i do kolekce. Podíváte se na ženu a říkáte si: Co je to za ženskou? Je to slušná ženská, nebo je to trošku rajda? Kde vlastně jsme? A mě baví, že to nejde jednoznačně určit. Jedna žena, která může být chvíli taková a chvíli úplně jiná. A to přece nevadí, ne?
V kolekci pracuješ s tématy minulosti, návratu a toho, co po nás zůstává. Promítá se do ní nějak i tvůj osobní příběh?
Určitě je tam pro mě ještě jedna věc: nemůžeš s něčím splynout, pokud se v tom nevidíš. Proto jsou podle mě tak úspěšné všechny velké milostné příběhy. Lidé se v nich vidí, poznávají se v nich, nebo se v nich naopak chtějí poznat. Já tam mám vlastní téma ztráty hodnot a potřeby vracet se domů. Potřeba víc jezdit za našima, být s nimi a vracet se na místa, která mám rád. Krásně se to propojilo i s modelkou kampaně Sorou Dudákovou, která odcestovala do New Yorku, vrátila se do Prahy a teď znovu odjela. Najednou mi to přišlo strašně přiléhavé. Je v tom vlastně i Višňový sad: svět se neustále mění, něco končí, něco nového přichází, ale my se přesto pořád vracíme tam, odkud jsme přišli.
Název odkazuje na rok tvého narození, 1989. Proč ses rozhodl spojit právě tento rok s otázkou, co po člověku zůstává?
Loni jsem začal řešit spoustu věcí. Zdraví, osobní život i sám sebe. A všechno se to propsalo do kolekce. Ta je sice vizuálně surová a možná působí až odtažitě, ale ve skutečnosti je hodně o mně. Třeba jsem strašně samonasírací. Strašně moc. A rozhodl jsem se, že už takový nechci být, protože to není dobře. A tak jsem to začal spojovat s rokem 1989. Název TĚLO_2089 odkazuje k představě mých sta let a k otázce, co po nás za tu dobu zůstane. Jestli si někdo vzpomene, že tu byl člověk, který dělal šaty a oblékal lidi. Jestli vůbec bude existovat móda tak, jak ji známe dnes. Jedna otázka přitom otevírá další a další – a možná právě o tom pro mě TĚLO_2089 je. O tom, co po nás zůstane a co můžeme udělat dnes, abychom s tím byli smíření.
Kolekce je rozdělena do dvou částí, které se odehrávají v odlišných prostředích – v Paříži a na ruském venkově. Jak se proměna prostředí propsala do jednotlivých modelů?
První část, ta pařížská, je výrazně víc sexy. Večerní, především černá, a pracuju v ní s materiály, které mají v sobě určitou dramatičnost: flitry či sametem. Je tam víc pánského stylu, smokingové kalhoty, saka. Je to vlastně přesně ta Paříž, jak si ji představuju já. Není noblesnější, spíš má v sobě větší napětí. A potom přichází ta ruská, přirozená část. Ta je mnohem víc o člověku. O přirozenosti, o pohybu, o tom, jak se tělo v oblečení vlastně chová. Pracuju tam s přírodními materiály a lehčími látkami, víc se tam objevuje motiv rostlin a přírody. Je to celkově rozvolněnější, takové rozšafnější. Zatímco Paříž je sevřenější, Višňový sad je mnohem víc o tom nechat věci plynout.
Jedním z hlavních motivů je práce s pánským krejčovstvím a jeho převedení na ženskou siluetu. Co tě na pánské krejčovině přitahuje?
Tím, že jsem byl od malička zvyklý nosit obleky, je pro mě klasická pánská krejčovina naprosto přirozená. Miluju saka, vesty nebo motýlky a samozřejmě se to propisuje i do mojí práce. Navíc jsem pracoval pro krejčovský ateliér Galard, potom pro značku Blažek a dodnes vlastně funguju s mým domovským krejčovským ateliérem SALONč4. Když se podíváš do historie, Marlene Dietrich byla nádherná v pánském smokingu nebo ve fraku. A potom samozřejmě YSL. Přijde mi, že ten pánský oděv může ženě dát určitou přidanou hodnotu, podpořit jejich osobnost. Nejvíc mě ale na krejčovině fascinuje řemeslo. Když vezmeš oděv do ruky a vidíš, že se ho někdo dotýkal, přemýšlel nad ním a věnoval mu svůj čas. Právě na krejčovině je to podle mě vidět nejlépe.
Už několik let pracuješ s konceptem 6C. Dvě z pravidel – Conscious a Completely – se věnují vědomější práci s materiály a snaze spotřebovat je beze zbytku. Jak těžké je tyto principy dodržovat v reálné módní praxi?
Dovolím si říct, že to zvládám, protože jsem skutečně malá výroba a mám ji pod kontrolou. Před pár lety jsem udělal větší množství merche skladem a zjistil, že touhle cestou jít nechci. Dnes proto vyrábím po menších etapách a podle skutečného zájmu. Sám rozhoduju, co a v jakém množství vznikne. Můj princip 6C je vlastně takové šestero každého řemesla, ať už děláš chleba, šiješ šaty, maluješ obraz nebo smažíš řízek, podle mě by tam měla platit pořád stejná pravidla. Nic zbytečného, poctivost, autenticita a řemeslo, na kterém je vidět, že mu někdo věnoval čas, přemýšlel nad tím a udělal ho pořádně.
Součástí kolekce jsou také klobouky vytvořené s českým kloboučníkem Pavlem Vaňkem. Proč ses rozhodl do kolekce zapojit právě klobouky?
S Pavlem jsme se poznali při rozhovoru v jeho dílně a okamžitě jsme zjistili, že máme spoustu společného. Bylo to myslím v roce 2021 a mám pocit, že tehdy klobouky ještě zdaleka nebyly takovým trendem jako dnes. Dneska jsou zase zpátky jako fashion statement, ale tehdy je podle mě skoro nikdo nenosil. A mně najednou přišlo, že jsem našel nějaký dokonalý segment, který by mohl skvěle fungovat s tím, co dělám. Když jsem pak chystal kolekci, zeptal jsem se ho, jestli by pro ni nevytvořil klobouk? Pavel nakonec udělal tři. Každý byl jiný, ale všechny kolekci skvěle dotáhly. Nejvíc mě bavilo, že šlo o skutečně autorské kusy vytvořené přímo pro ni. Přesně takové autentické věci mám rád.
Jak důležitou roli pro tebe hraje atmosféra a celý příběh kolem kolekce? Může podle tebe způsob prezentace změnit to, jak oblečení vnímáme?
Zbožňuju divadlo, performance, koncerty – všechno, co vytváří určitou atmosféru. Ke kolekci jsem proto udělal malý event „Jsem delikátní“. Je to vlastně výkřik z Višňového sadu, který tam říká služebná Dunjaša: „Já snad omdlím, jsem taková delikátní.“ Pozval jsem na oběd, jak já říkám, kreativní rodinu Hofbauer. Sešli jsme se v restauraci Garden’s na Vodičkové, měli jsme dlouhý stůl, všude byly svíčky, višně, vějíře. Pili jsme šampaňské z porcelánových šálků. Chtěl jsem, aby lidé nejen viděli oblečení, ale na chvíli vstoupili do světa, který jsme kolem něj vytvořili. Stejně přemýšlím i nad tím, jak člověk dostane můj produkt – nechci, aby otevřel jen krabici, ale aby dostal malý zážitek.
Zároveň mě strašně inspiruje, když se něco povede ostatním. Skvělá přehlídka nebo výstava mě vede k tomu, že si řeknu: „Tohle chci taky!“ I proto se těším na listopad, kdy představím novou kolekci v úplně novém formátu. A příští rok v květnu mě navíc čeká velká přehlídka v Luhačovicích.
