Ať chceme, nebo ne, rodinnou zátěž žijeme dnes a denně. Každý tu svou. V lepším případě se týká „jen“ zapeklitých emočních vzorců a přesvědčení, které nasáváme s rodinnou atmosférou. Nepřináší nám obvykle nic moc dobrého a jako dospělé děti bychom se toho úplně nejradši komplet zbavili. Nakonec jsme rádi, když se nám podaří rodinný vliv aspoň trochu zeslabit. Ono to totiž není vůbec jednoduché. Nenechme se vystresovat nereálným očekáváním. Náš úkol není stát se první generací, která všechno vyřeší.
To si tak slibujete, že se nikdy nebudete chovat jako matka nebo že za žádnou cenu nebudete jako otec, abyste se pak přistihli, jak pronášíte úplně stejné kritické věty, úzkostně kontrolujete své děti, vymlčujete konflikty, nedokážete na chvíli vypnout a odpočinout si, míváte nevysvětlitelné pocity viny z úspěchu… Každý nechť si doplní z vlastního batůžku nevyžádané rodinné výbavy.
Poznávacím znamením těchto vlivů je, že si nemůžeme pomoct. Prostě nás za určitých okolností semelou. I když nechceme. I když už dávno víme své a fakt se snažíme s tím něco dělat.
Krev není voda
Fenomén mezigeneračního přenosu byl popsán v 60. letech 20. století a původně se týkal zejména vlivu válečných traumat na další generace. Záhy se bádání v tomto směru zaměřilo na způsob fungování ve vztazích. To otevřelo témata jako raná citová vazba neboli attachment, naučené modely chování a regulace emocí, rodičovské styly, rodinný jazyk, sociální podmínky, později i formování odolnosti skrze biologické stresové mechanismy.
Na ranou péči a rodinné vztahy se díky tomu dnes díváme z různých perspektiv. V jednom se ale všechny potkávají. To, co zažíváme na samém začátku života, se do nás zásadně propisuje. A to často hlouběji, než si připouštíme. Malé dítě nemá na výběr. Aby získalo bezpečí, lásku a přijetí, učí se velmi brzy číst své okolí, přizpůsobovat se mu a vytvářet si strategie, které mu pomohou co nejlépe přežít.
Tím se v dětství formuje neviditelná mapa našich dospělých vztahů. Napříč generacemi pak jede celá plejáda vztahových vzorců a emočních schémat. Fungují jako na knoflík. Což je trefné, protože různé situace a momenty skutečně jsou naše spouštěče, které přehodí výhybku do zajetých kolejí malého vystrašeného dítěte. Historie se opakuje. Hledáme si stejné typy partnerů, zabředáváme do podobných problémů pořád dokola, v hlavě nám pořád jedou ty stejné negativní scénáře.
Když se pak pozorně ohlédneme do minulosti a prozkoumáme terén svého dětství, zjistíme, že to vlastně tak divné ani není. Kořeny se dají vystopovat celkem snadno. Stačí si položit pár otázek na téma „jak to bylo u nás doma?“
Jak se zacházelo s emocemi? Které se směly projevovat a které ne? Jak se řešily konflikty? Byl přijatelný pláč? Smělo se radostně blbnout? Jak to vypadalo, když jste s něčím nesouhlasili a kladli odpor? Co odpočinek, byl „dovolený“? Bylo přijatelné být slabý a požádat o pomoc? Bylo nejlepší být doma neviditelný? Jak se zacházelo s úspěchem? A jak s neúspěchem? Jak a za co se trestalo? Jak vypadala podpora? Co zasloužilo odměnu? Jaký postoj panoval v rodině k penězům? Jak se mluvilo o těle? Jak se pečovalo o zdraví? Co jste slýchávali od rodičů, prarodičů nebo jiných blízkých autorit za „mantry“, které si na první dobrou po letech vybavíte?
Najít lepší scénář
I ten sebeblbější odkaz předků ale nemusí být prokletím navždy. Možnosti tu jsou. Když vyklopíme svůj zátěžový batůžek (někdo možná spíš krosnu) a probereme, co všechno máme z rodinného dědictví sbaleno na cestu životem, máme hned lepší představu, kde jsou naše citlivá místa.
Každý máme svůj jedinečný mix vrytých pocitů, prožitků, přesvědčení a obranných strategií. Jejich moc ale přece jen trochu slábne, když je postupně poznáváme a zkoumáme jejich projevy. Pomáhá si jejich působení uvědomit třeba i zpětně. V různých situacích. I když už dávno vykonaly svoje dílo. Vždycky má smysl si projít, co se stalo, co a proč ve mně vyvolalo tu a tu reakci, jaké to má pozadí.
Jedno ze zajímavých psychologických cvičení je, aspoň si to pak představit jinak. Odehrát si v hlavě scénář s lepší verzí sebe sama. Jak by se dalo reagovat líp? Jak bych reagoval/a, kdybych nebyl/a zatěžkaný/á tou bagáží z dětství?
Inspirace pro další generace
S rozplétáním přediva neblahých rodinných vlivů samozřejmě nejlépe pomůže individuální nebo skupinová psychoterapie. Jestli by se ale přesto dal vystopovat nějaký univerzálnější recept, jak na rodovou zátěž, je to laskavost. Hlavně citlivě, žádné extrémy. Snažit se nevyžádané emoční rodinné stříbro vymýtit na sílu vede spíš k potlačování. Ambice být dokonale zenový člověk je předem odsouzena k nezdaru. To si na sebe jen upletete trochu jiný bič a nakonec to stejně někde prosákne.
Vykašlat se na to úplně nebo to brát jako výmluvu „hele, za to já nemůžu“, také není dobré. To akorát člověk nacpe všechno do batůžku těm dalším generacím a ještě jim, chudákům, přidá něco navrch.
Asi nikdo z nás nechce, aby naše děti bojovaly pořád dokola se stejnými démony. Můžeme jim aspoň nabídnout dobrou inspiraci, co si s tím mají počít. Nemusejí být přímými svědky jen té paseky, kterou rodinná zátěž nadělá, ale i procesu jejího rozplétání a hojení. Mohou vidět, jak ošetřujeme citlivá místa. A můžeme o tom všem spolu mluvit. To mi připadá asi nejdůležitější. Ne, nejsme super rodiče, kteří si všechno vyřešili, a odteď bude svět krásný, ale víme o tom a nemlčíme.
Otevřenost vůči vlastní zranitelnosti je náhodou skvělý rodičovský vklad. Možná ten úplně nejlepší, jaký dětem můžeme předat. V rámci sebereflexe si dejme za úkol věnovat pozornost vnitřnímu dialogu. Uvědomit si hlas vnitřního kritika, který tak rád omílá ty příšerné památné věty, které jsme kdysi jako malí přijali za své a aktivně se jimi tepeme dodnes. Naordinujme si
pozitivní podpůrné mantry, aktivujme svého ochránce. Aspoň ten horký brambor pořádně pofoukat, než ho přehodíme dál.
Autorka se dlouhodobě věnuje vztahovým a psychologickým tématům na svém blogu Uměnímilovat.cz.
