Zkoušíte všechno možné, ale těhotenství stále nepřichází? Kolotoč procedur, vyšetření, operací i potratů se podepisuje na těle i psychice žen, trpí tím také vztahy. Příběh Kláry Šalamounové ale dává naději, že dlouhá a náročná cesta může vést k vysněnému mateřství.
Na webu WHAT se můžete setkávat s tématy, která přináší podcastová série Reproduktor. Podcast o ženském zdraví zprostředkovává jak rozhovory s odborníky a odbornicemi, tak osobní svědectví o různých situacích, které jako ženy v reprodukčním věku i po něm zažíváme, ale nemluvíme o nich. A měly bychom. Série, jíž provázejí Lilia Khousnoutdinova a Petra Schwarz Koutská, je dostupná na všech podcastových platformách nebo na webu Reproduktor.online.
První díl byl věnovaný endometrióze, druhý díl se zaměřil na IVF, dalšími tématy byly hysterektomie, perinatální ztráta, menarché , sexualita v mateřství, současné trendy v antikocepci nebo intimita po padesátce. V bonusovém vydání hovořila zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

V tomto díle se se svým životním příběhem o mateřství svěřila Klára Šalamounová, zakladatelka projektu na podporu žen, jimž se nedaří otěhotnět. O tom, že páry, které řeší neplodnost, často vyhledají psychologickou pomoc příliš pozdě, mluvila terapeutka Lenka Suchá.
Zkoušela jsem všechno možné, abych mohla otěhotnět
Klára Šalamounová je pedagožka a autorka projektu Mateřství na dosah, který sdružuje ženy, jež se cítí pod tlakem, pochybují o sobě a potřebují podporu na své cestě k vytouženému těhotenství.
Měla jsem od mládí zřetelnou představu o tom, že budu mladá matka, které nebude ani třicet. Myslela jsem si, že to bude líp odpovídat i mé rodinné historii, že je to cool. S partnerem jsme spolu byli od šestnácti a jak vztah rostl, dost brzy jsem zatoužila mít potomstvo. Partner to ale cítil jinak a dostali jsme se kvůli tomu do konfliktu. On to necítil kvůli věku, chtěl dodělat školy a vybudovat si svůj prostor. Postupem času to ale začalo ovlivňovat náš intimní život i moje pocity ve vztahu, kde nemůžu naplnit svoje potřeby.
Jeden moment byl dost silný, bylo mi tenkrát 24 let. Někdy jsem hodně tlačila na pilu a byla jsem dost otravná. Tudíž reagoval nepříjemně. Zase jsem to téma otevřela a on tehdy trochu ustoupil, dal mé představě možnost a zeptal se mě, jestli teda budu šťastná, když dítě přijde, a já jsem se najednou zalekla. To přece nemůžu slíbit, když nevím. Jemu to tenkrát nepřišlo jako „správná“ odpověď. Od té doby jsem trochu pochybovala a tyto pochyby jako by se mi propsaly do těla.

Po svatbě zelená, ale dvě čárky nikde
Plynuly roky, shoda nenastala, ale přišla svatba. Bylo nám 28. Najednou mělo dítě zelenou a mě přepadl zvláštní pocit. Místo nadšení a radosti jsem byla tou představou zbytečně pohlcená. Snažila jsem se na to příliš nemyslet, ale nedokázala jsem se uvolnit.
Několik měsíců se nedařilo. Pořád jsem si říkala: „Jak je to možné? Chtěla jsi to a teď se necítíš dobře?“ Pak přišel pozitivní těhotenský test. Reakce partnera nebyla nijak radostná, navíc těhotenství záhy skončilo. To mě uvrhlo do divného pocitu, že moje tělo funguje zvláštně, že se s ním něco děje. Chtěla jsem tomu přijít na kloub a začala jsem se zkoumat, objevovat cykličnost ale i možné diagnózy. Dozvěděla jsem se o existenci endometriózy a pojala jsem podezření, že je to můj případ. Podle partnera to ale byla hloupost, když nemám příznaky.
Žít diagnózou
Lékař mi nicméně potvrdil, že endometriózu mám. Tou diagnózou jsem začala žít a hledala jsem možnosti, jak otěhotnět i s ní. Byli jsme na inseminaci, podporovali jsme ovulaci hormonálně, zkoušeli tzv. časovaný styk, kdy lékař určí nejvhodnější dobu k oplodnění, což pro nás bylo dost náročné. Ovulaci jsem silně cítila, ale zjistila jsem, že pravděpodobně ovuluji jen z jednoho vaječníku a jen ob měsíc. Nepřestala jsem se však snažit. Zapojila jsem i koncept rudého a bílého měsíce (rudý měsíc znamená, že menstruace přijde v době úplňku – pozn. red.), zkoušela vědmy a konstelace. Udělala jsem si výcvik, posouvala jsem se osobně, ale miminko nikde.
Partner tehdy stále držel nějakou naději. Přál si, aby to vyšlo přirozeně, bez složitého plánování. Já jsem se pak obviňovala z toho, že zatímco on je v pohodě, já jsem ta obtíž, která to nezvládá s odstupem a klidem. Pořád jsem to řešila a zkoušela nové postupy.
Pak jsem se vydala na operaci do centra pro endometriózu, kde se ukázalo, že jsem měla neprůchodný vejcovod. Hned druhý měsíc po operaci mi naskočila ovulace na obou stranách. Dost rychle jsem otěhotněla, ale bylo to zvláštní. Neplynul mi čas, bylo mi těžko, jako bych na ten stav nebyla napojená. Těhotenství skončilo jako zamlklé. Náš vztah už měl výraznou trhlinu, dostávali jsme se do pocitu nekompatibility, bezvýchodnosti.
Potrat, rituál a nové vzorce
Potratem jsem si prošla sama doma a chtěla jsem to pak zpracovat pomocí nějakého rituálu. Bylo to těžké, ale v tom smutku mi najednou bylo dobře a cítila jsem, že jsem objevila samu sebe. Došlo mi, že mi jde opravdu nejvíc o to stát se mámou, víc než o vztah, víc než o porod. Potratem jsem si v sobě potvrdila i svoji ženskost, jakkoli divně to zní.
S partnerem jsme se od sebe vzdalovali a v dalších čtyřech letech žádné těhotenství nepřicházelo. Zato přicházeli noví muži a můj emoční zmatek. S manželem, s nímž jsme společně prošli složitým obdobím a došli hodně daleko, jsem se nedokázala rozejít. Ale v mysli jsem si postupně otevřela variantu, že jednou se mámou prostě stanu. Jen nevím, jak a s kým.
Poslední pokus a nový vztah
Doufala jsem, že IVF by mohlo náš vztah oživit. Doktor pro mě ale neměl dobré zprávy: mám zvětšené vaječníky, estrogenovou dominanci a srůsty.
V té době se začal rodit vztah s novým partnerem. Otěhotněla jsem den po tom, co vypukla válka na Ukrajině, a já zrovna nastoupila do nové práce. Těhotenství přišlo snadno, jako by mi bylo dvacet. Pro bývalého manžela a jeho rodinu to zprvu byla devastující informace, ale nakonec to přijali dobře a vlastně se všem ulevilo. Rozvod byl náročný, ale končilo něco hezkého po osmnácti letech. Cítila jsem, že všechno dává smysl. Vzhledem k tomu, že jsem byla těhotná, hodně jsem to prožívala, brečela a loučila se, ale necítila jsem nostalgii ani vinu.
Proč jsem se rozhodla svůj příběh sdílet a vytvořit komunitu žen? Protože vnímám, že mateřství, které teď prožívám, je něco výjimečného. Cítím velkou harmonii. Ta dlouhá cesta k mateřství může zesílit prožitky a udělat z něj něco opravdu speciálního.

Ženy dostávají v určitém věku hodně nepříjemných otázek
Psychoterapeutka Lenka Suchá se věnuje jednotlivcům i párům. Ke všem přistupuje s empatií a respektem, zázračné rady ale pro nikoho nemá.
Mou pomoc obvykle vyhledávají lidé, kteří už vyzkoušeli mnoho cest k otěhotnění a jsou nešťastní. Soudím, že většina lidí asi řeší neplodnost pouze ze zdravotnické části, přitom velice výrazně souvisí s psychikou. Mezi klientkami mám více žen. Přivedou je třeba partnerské problémy a důsledky toho, co všechno musely podstoupit.
Často je spojuje vyčerpání. Z pokusů o IVF, z potratů. Mají za sebou náročné hormonální terapie, jejich těla jsou vysílená. Muži v tomo většinou fyzicky netrpí.
Ženy téma neplodnosti řeší více, protože si s rolí mateřství spojují svou identitu výrazněji než muži. Jako by obrázek ženy bez dítěte nebyl kompletní. Pro muže někdy musí být těžké to pochopit a neporozumění, tlak a napětí může jejich vztah hodně ovlivnit.
Když přijde řešit situaci kompletní pár, který se dokáže domluvit, je to vždycky fajn. Chce to velkou odvahu. Když se na sebe i díky terapii lépe naladí, samozřejmě to nahrává i početí.
Ženy dostávají v určitém věku hodně nepříjemných komentářů a otázek. A pak také nevyžádaných rad. Přitom jednoduché recepty a rady neexistují. Já je tedy rozhodně nedávám, i když je po mě klienti někdy chtějí. V pozdějším věku ale tento tlak odpadá a někdy to bývá moment úlevy.
Když problém sbližuje
Vybavuji si jeden pár, který se přes toto téma krásně sblížil. Byla to love story, i když problém na straně ženy byl jasný: po operaci prostě otěhotnět nemohla. Museli se smířit s tím, že děti mít nebudou, ale jejich vztah byl pevný a vykvetl do něčeho hodně speciálního.
Vzpomínám si také na ženu, která přišla do vztahu s tím, že neotěhotní snadno. Dnes žije v manželství s mužem, který má děti z předchozího vztahu.
Někteří lidé adoptují a pak zkoumají, kdo se to u nich doma ocitl. Obrovsky je to obohacuje. Jedni rodiče mají adoptovaného chlapečka s nezměrným temperamentem. Dává jim ale neskutečně najevo tolik lásky a radosti! Scénáře i bez početí vlastního dítěte jsou někdy krásné a neznamená to, že život je bez toho ztracený. Ostatně nerodičovské vztahy nejsou nijak méně hodnotné.
To, co chceme, většinou máme
Zázrak početí je třeba nebrat jako nárok. Někdy bývá nemožnost početí první věcí, která je mimo kontrolu klientů. Něco, co nemůžeme jen tak vyřešit, koupit, pořídit. Jsme hodně zvyklí své životy kontrolovat. Potřeba kontroly je přitom omezující, protože pak se začnou lidé soustředit na daný problém, ten roste a energie na jiné věci ubývá.
Většina lidí už ale tuší, že se na početí upínat nemá. Koneckonců tak zní i častá nevyžádaná rada: Nech to být, pusť to. Není to ovšem snadné. Spíše se dá říct, že pomáhá smířit se se stavem věcí a vedle toho nezapomínat na ostatní aspekty života, na partnera, vztahy, práci. Obrátit pozornost jinam a otevřít se variantě, že to možná v životě bude celé jinak, než jsme si předsevzali. Každému z nás v této situaci pomůže něco jiného.
Na terapii příliš pozdě
Rozhodně je to téma, které výrazně ovlivňuje psychiku, a prospělo by, kdyby o tom lidé věděli už v mladším věku. Obvykle se tím třeba do třiceti let vůbec nezabývají. Když to najednou začnou řešit, problém naroste tak, že už si s ním neumí poradit. Antikoncepce možná dala lidem možnost volit a plánovat rodičovství, ale také posílila mylnou představu o tom, že jakmile ji vysadíme, otěhotnění přijde. Žijeme v blahobytu a většinou můžeme mít, co si zamaneme, a ani nás nenapadá, že by něco tak „obyčejného“ vyjít nemuselo.
Klienti se pak nechávají tématem zničit, řeší své zdraví a na psychoterapii se dostávají příliš pozdě, až když mají narušenou psychiku, tělo i vztahy. Určitě by bylo vhodné, kdyby ženy a muži, kteří neplodnost řeší s lékaři, dostávali doporučení ulevit si sdílením pomocí terapie. I proto, aby tíha řešení nebyla jen na tom samotném páru.