„Spousta z nás vyrůstala v podmínkách, kde se málokdo zajímal o to, jak se cítíme, jak nám je. Proto naše citlivost vůči druhým postupně zatvrdla,“ připomíná zmocněnkyně vlády pro lidská práva ve speciálním dílu podcastu Reproduktor, kde mluvila o nedostatečné podpoře lidí ve složitých situacích i o tom, že u nás stále ještě všechny ženy nemají rovná práva.
Na webu WHAT se můžete každý měsíc setkávat s tématy, jež přináší podcastová série Reproduktor. Podcast o ženském zdraví zprostředkovává jak rozhovory s odborníky a odbornicemi, tak osobní svědectví o různých situacích, které jako ženy v reprodukčním věku i po něm zažíváme, ale nemluvíme o nich. A měly bychom. Série, jíž provázejí Lilia Khousnoutdinova a Petra Schwarz Koutská, je dostupná na všech podcastových platformách nebo na webu Reproduktor.online. První díl byl věnovaný endometrióze, druhý díl se zaměřil na IVF, dalšími tématy byly hysterektomie, perinatální ztráta a menarché. Oproti jiným vydáním neměl tento bonusový díl, který vám nyní přinášíme, dva hosty, ale jen jednoho.
Ženy často začnou vnímat nerovnoprávnost, až když se stanou matkami
„Žen v politice naštěstí přibývá a s nimi přicházejí i témata týkající se lidských práv, rovnosti a péče. Každodenně vidím, jak kromě systémových snah pomáhají také jednotlivci, kteří změnu tvoří na svém pracovišti, ve svém okolí, v rodinách. Věřím, že každá taková snaha má obrovský smysl,“ říká Klára Šimáčková Laurenčíková.
Istanbulská úmluva opředena mýty
Ratifikace Istanbulské úmluvy se u nás stále nezdařila, v lednu neprošla o dva hlasy Senátem. Je totiž opředená řadou mýtů a nánosů, které jsem se snažila ze své pozice odstranit a vysvětlovat opravdový smysl ratifikace úmluvy.
Když jsem vedla individuální rozhovory se senátory a senátorkami, většinou jsem neslyšela relevantní a pravdivé protiargumenty. Velká část hovoru znamenala očišťování dohody a vysvětlování, že jde hlavně o tři klíčové změny, které by měla přinést.
- Odteď napořád budeme zvyšovat kapacity pro řešení sexuálního a domácího vztahového násilí.
- Navýšíme kapacity pro pomoc lidem, kteří chtějí zvládat vztek, agresi a umět se seberegulovat. Nyní již nějaké kapacity v Česku máme, ale jen omezené a víme, že až 22 % lidí by mělo o podobnou podporu zájem.
- Zaměříme se na prevenci násilí, na vzdělávání o násilí v blízkých vztazích. Velká část lidí se dnes nedozví nic o tom, jak takové násilí řešit. Nemají kde pomoc vyhledat a nevědí, že můžou. A to se dá změnit.
S těmito pilíři Istanbulské dohody většina lidí souhlasí, ale dezinformace zatím bohužel převážily i v Senátu. Posttotalitní kultura, která je u nás stále přítomná, neobsahovala výchovu k respektu k lidskoprávním tématům, citlivosti k příběhům druhých. Proto lidi nyní tato témata hodnotí primárně na základě vlastních zkušeností, nenaplněných potřeb nebo traumat. Nepodpora podobných opatření tedy může pramenit z neochoty představit si osud někoho jiného, vnímat realitu ostatních lidí.
Zákaz kojeneckých ústavů pomohla prosadit veřejnost
Spousta z nás vyrůstala v podmínkách, kde se málokdo zajímal o to, jak se cítíme, jak nám je. Proto naše citlivost vůči druhým postupně zatvrdla. U některých témat je to dodnes vidět velice silně. Například u zákazu ústavní péče pro nejmenší děti, který se podařilo prosadit až po téměř třicetiletém boji a který začne platit od příštího roku.
Absolvovala jsem během let velké množství až nedůstojných a ponižujících debat, které se neodrážely od žádných faktů či výzkumů. Díky vědě i běžné citlivosti přitom víme, že blízký kontakt a předvídatelnost jsou zásadní podmínky pro zdravý a bezpečný vývoj dítěte.
Zákazu nakonec pomohli umělci, sami pěstouni a demonstrující občané. Kraje po zákazu akcelerovaly snahy nacházet pěstounské rodiny. Máme v Česku hodně lidi ochotných pomáhat a bavíme se asi o 128 malých dětech do tří let, které ročně potřebují náhradní rodiny. To není tolik, jen stačí jim dopřát pozornost a dát tématu prioritu.
Děti nemají dost silný hlas
Z pozice politických autorit je potřeba podobná témata podpořit a ukazovat směr, kudy se máme jako společnost ubírat. Některá témata prioritu přirozeně mají, protože jejich zastánci mají sílu se ozvat a být slyšet. Práva dětí byla ale dlouho opomíjena právě proto, že ten hlas nemají.
Nedostatek pozornosti má i péče. Dodnes systém rodičům ani dětem nenabízí dostatečnou pomoc. Pamatuji si z dětství kamaráda, který chodil s modřinami, protože jeho máma byla na něj a jeho sourozence sama. Navíc neměla dost peněz. Ventilovala pak přetlak a vztek skrze násilí. Neznamená to ale, že takový člověk je od základu špatný, jen potřebuje podpořit, mít se kam obrátit.
Investujme do dobrých začátků
Když systém lidi nepodpoří dostatečně, preventivně a tehdy, kdy to potřebují nejvíc, čelí společnost problémům, jako jsou přeplněné věznice, psychiatrické léčebny, lidé bez domova či drogově závislí. Jejich záplatování je navíc drahé, mnohem dražší než včasná podpora.
Z příběhů lidí víme, že společným jmenovatelem jejich těžkých osudů bývá nestabilní dětství, chudoba, násilné vztahy v rodině, represe systému. Pokud bychom tedy investovali do dobrého začátku, obrovsky se nám to jako společnosti vrátí.
A úplně na začátku životní dráhy je samozřejmě těhotenství a porod. A na porodu skutečně záleží. I proto se říká, že jak se ve společnosti rodí, taková je. V Česku má porodictví řadu přetrvávajících problémů, včetně porodnického násilí, které znovu souvisí s nedostatečným respektem k individualitě, svobodné volbě. Změna se děje, ale je velice postupná.
Ženy jako nositelky témat
Ženský hlas hraje při prosazování změn obrovskou roli, a to díky jejich žité zkušenosti. Z policejních statistik například víme, že nejčastější oběti domácího i sexualizovaného násilí jsou ženy. V porodnictví jsou oběťmi násilí zase ženy (a druhotně i jejich děti). V oblasti péče trpí nedostatkem podpory opět častěji ženy.
Ženy stále narážejí na řadu bariér, které jim bráni, aby žily svůj život tak, jak chtějí, a byly skutečně tím, kým být chtějí. Stojí před nimi hierarchické myšlení, patriarchální vzorce i rolová očekávání. Je nutné pochopit, že eliminace těchto bariér vedou k většímu wellbeingu ve společnosti jako celku i k ekonomických benefitům, kdy například ženy, kterým je umožněno pracovat a pečovat o děti, neohrožuje chudoba ve stáří a přinášejí do systému více prostředků z daní. Penalizace mateřství je bohužel v Česku značná, i proto je časté, že ženy začínají vnímat nerovnoprávnost, až když se stanou matkami.
Na mnoha místech Česka skutečně ženy ještě rovná práva nežijí. Když byly mé děti malé, bydlela jsem pár let na vesnici. Tam bylo vidět, že je stále normální, když se muž vrací z práce večer, žena může pracovat maximálně do tří hodin, má-li už děti ve školkovém věku, a pak tráví čas s nimi a má vařit večeři. Může jí to tak vyhovovat, ale často jde o zvyk a o to, že není viditelná žádná jiná alternativa: nejsou k dispozici dětské skupiny, muži nechodí na rodičovskou atd.
Politici jsou taky lidi
Když se podíváme na školní učebnice, na některé dětské knihy, vidíme, že indoktrinace rolovými očekáváními a dalšími stereotypy začíná velice brzy. I na to je nutné se zaměřit. Co dětem vlastně vzkazujeme?
Moc bych si přála, aby ten vzkaz zněl: „Jsi dobrá/dobrý, už protože jsi. Budeme tě respektovat a podporovat v tom, kdo jsi a co chceš.“
Na Islandu třeba tvořili novou strategii vzdělávání participativně učitelé s rodiči i dětmi. Heslem strategie bylo „dreams can come true“ čili „sny se plní“. Na islandských školách zněl vzkaz asi takto: „Vítejte, a pokud máte nějaké sny, my vás podpoříme v jejich dosažení.“
Pokud jsou lidé vychovaní v takovém prostředí, umí pak lépe spolupracovat, neshazovat ostatní, věřit sobě i druhým. Přesně to potřebujeme v naší kultuře nechat vyrůst.
A stát v tom může hrát podstatnou roli. Sama jej vnímám jako živou entitu. Je složený z lidí, politiků a úředníků, ti také potřebují informace, pozornost a potřebují dostat víc svobody i sebevědomí.
