Téma vysoké citlivosti se v poslední době objevuje napříč lifestylovými časopisy. Věnují se jí stále častěji i odborná periodika a specializují se na ni někteří psychologové. Přesto se mnohá „háespéčka“, neboli vysoce citlivé osoby, mezi běžnou populací stále cítí jako poněkud komplikovaní mimozemšťané.
První článek o vysoké citlivosti (aniž jsem věděla, že o ní píšu!) jsem do světa vypustila před více než sedmi lety ještě jako čtenářka Psychologie.cz. Jmenoval se Bez slitování a reakce na něj byly různé počínaje: „Takovou hysterku bych chtěla mít na pracovišti!“ přes: „Jé, to mám taky!“ až po zprávu, že na podobné téma v Americe už dávno běží výzkum. Tyjo, možná fakt nejsem „magor“, jak si většina mých bližních myslí, ale jen „háespéčko“ (HSP – highly sensitive person = vysoce citlivá osoba).
V 57 letech to bylo jako zjistit z testu DNA, že pocházím z královského rodu. Sice bez nároku na dědictví polí a statků, ale přece jen s hezčí nálepkou než „neurotička“ nebo „ta divná“, která nesnáší hluk, smrad (včetně agresivních parfémů), stres, dav a cestování. A tak jsem se brzy stala jednou z prvních hlásných trub pomáhajících podobně křehkým duším odhalit, že všichni patříme k 15 až 20 procentům populace s tímto typem citlivé nervové soustavy, která se rychle přehltí vjemy.
Sedm tisíc let starý gen?
Indoevropská kultura se vyvinula z agresivních kočovníků, kteří zhruba před 7 000 lety doputovali do Evropy. I oni potřebovali klidné poradce schopné pečovat o spokojenost prostého lidu, bez jehož práce by se vládci a válečníci neobešli. Stejně tak se lovcům hodili stopaři a pozorovatelé schopní vysledovat, jak se zvěř chová a kdy je vhodný čas na lov.
Možná právě z těchto dávných časů putuje gen vysoké vnímavosti do současnosti. Ovšem lidi s tímto vybavením patří v moderní společnosti spíše mezi sýčkující podivíny nedostačující divokému tempu. Jejich často vědecky podloženým varováním, že světelného smogu, hluku, smradu, chemie a ostrých loktů je fakt už dost, naslouchá málokdo. Nicméně z výzkumů vyplývá, že opatrní a signály nebezpečí vnímající lidé měli i v mnohem drsnějších podmínkách, než jsou ty současné, větší šanci přežít a předat svou genetickou informaci.
Dar i prokletí
Čím více se o vysoké citlivosti mluví, tím častěji přichází na přetřes, zda je to dar, nebo spíš koule na noze. Za mě je to obojí, záleží na dalších okolnostech. Pokud se narodíte do láskyplné respektující rodiny, můžete svůj bohatý potenciál skvěle rozvinout. Citlivcův život má spoustu odstínů, zvuků, vůní (ale i pachů) a vjemů, někdy připomínajících i nadpřirozené nadání. Máte-li možnost tohle všechno svobodně v bezpečných hranicích kultivovat a posléze si podle toho najít zaměstnavatele i partnera, kteří si budou vašich kvalit vážit, můžete prožít krásný život a udělat hodně pro druhé.
Ovšem pokud vám rodiče od malička tvrdí, že si vymýšlíte, otravujete a fňukáte, vyletíte z rodinného hnízda zpravidla bez sebeúcty a obtížně hledáte místo, kde vám bude dobře. A vaše citlivé radary, jakkoli vychovateli považované za hloupé, fungují dál. Jen si je už zpochybňujete sami, a po každém průšvihu si hořce vzpomenete na první potlačený dojem.
Jak jste na tom?
Jestli jste se ještě netestovali podle některé z knih či webů o vysoké citlivosti, pojďte se zamyslet, zda jste náhodou tuto výbavu také nedostali do vínku.
Vnímáte svět kolem sebe i všechny vjemy včetně bolesti velmi intenzivně? Cítíte na vlastní kůži to, co lidé kolem vás prožívají? Je pro vás obtížné jezdit hromadnými dopravními prostředky nebo pobývat v nákupních centrech? Máte estetické cítění, potřebu řádu a pečlivosti? A co smysl pro spravedlnost, přírodu a spiritualitu? Umíte dobře a empaticky naslouchat? Nikdy se v konfliktech nestavíte na jednu stranu, ale chápete postoje a důvody obou? Navzdory výrazné kreativitě a intuici umíte také odpovědně plánovat? Patří k vašim přednostem loajalita a smysl pro povinnost? Jste zvídaví, rádi se učíte nové věci, dokážete se nadchnout a zažívat stav flow? Máte výraznou zážitkovou paměť? Patříte díky své vnímavosti a empatii spíše k oblíbeným osobám?
Pokud jste na většinu otázek odpověděli kladně, vítejte v klubu. Pokud ne, vězte, že být vysoce citlivý neznamená záruku dobrotivosti a privilegovanosti. Spousta „háespéček“ je zejména v situaci nervového přehlcení „na zabití“. Řada z nás mívá také čas od času obtíže v běžné komunikaci, neboť vnímáme sdělení na více úrovních, a dokáže nás rozladit i nepatrný projev podrážděnosti, rozporu či nesouhlasu.
Nicméně to neznamená, že by vysoká citlivost byla poruchou osobnosti. Takový člověk jen vnímá více podnětů najednou a do hloubky. Počítač, na němž je otevřeno moc oken a programů, se taky občas kousne.
Bohužel nikde není psáno, že se vysoká citlivost časem nerozvine v nějakou psychickou obtíž, zejména pokud člověk postrádá tolik potřebný pocit bezpečí, opakovaně naráží na své okolí, srovnává se s druhými a podceňuje se. Jeho dary jsou mu v takovém případě spíše na obtíž a může mít sklony upadat do deprese nebo do stavů beznaděje či vyhoření. Základním „lékem“ je pro každé „háespéčko“ především přijetí své odlišnosti a ohleduplnost k vlastním hranicím včetně důsledné péče o psychické zdraví.
Velmi nápomocný je také respekt a pochopení okolí. Máte-li mezi svými blízkými nějakého „prince či princeznu na hrášku“, buďte k nim v první řadě laskaví. V něžném přijímajícím prostředí budou vzkvétat a odvděčí se vám nečekanými dary.
Desatero přikázání vysoce citlivých
1. Zbavte se touhy po dokonalosti a potřeby srovnávat se s druhými. Je třeba počítat s tím, že budete mít plno věcí trochu jinak než většinová populace.
2. Nenechte se otrávit náladami okolí a pocity viny. Při setkání s nepříjemnými lidmi se zkuste nejprve vědomě spojit se zemí. Dýchejte zhluboka, zaměřte se na střed svého těla a zůstávejte v kontaktu se svými pocity.
3. Pokud můžete, opravdu důsledně se vyhýbejte příliš hlučným a přelidněným místům.
4. Naučte se říkat ne a směřujte svou přirozenou empatii a laskavost nejen k druhým, ale především sami k sobě.
5. Bez ohledu na okolí častěji odpočívejte. Dopřávejte si pravidelně pobyt v přírodě a v tichu. Velmi vhodný je i digitální detox.
6. Vnímejte své tělo, starejte se o něj s láskou a děkujte mu.
7. Hledejte pozitiva, veďte si deník vděčnosti, ale pozor na extrémy – přiměřený projev nelibosti a pravidelné uvolnění negativních emocí je také potřeba.
8. Sdílejte své pocity s někým, kdo vám rozumí, laskavě vás vyslechne a nebude nic z řečeného zbytečně rozporovat nebo zlehčovat.
9. Případnou psychologickou pomoc vyhledejte na doporučení podobně zaměřených lidí.
10. Odpouštějte sobě i druhým.
Jana Šulistová
Autorka čerpá z vlastní zkušenosti i z praxe. Studovala sociálně-právní obor a sedm let pracovala na lince důvěry RIAPS. Má výcvik v krizové intervenci RIAPS, absolvovala kurzy systemické psychoterapie nebo mindfulness. Jako publicistka se věnuje psychologickým tématům a zaměřuje se na podporu vysoce citlivých lidí.