Neděle, 27 listopadu, 2022

Senioři by nikdy nic nevyhodili, říká Zuzana Vránová, která týdně rozdá tunu jídla potřebným

Založila Sousedský klub, prostřednictvím něhož pomáhá seniorům, samoživitelkám a v poslední době také lidem bez prostředků, kteří k nám přicházejí z Ukrajiny. V začátcích dokonce lovila jídlo z kontejnerů u supermarketů.

„Kolik času věnuju pomoci? Já myslím, že málo, můj muž myslí, že hodně,“ říká Zuzana, která je rozená organizátorka, což prokázala při své práci fotoprodukční. Posledních pět let už neběhá kolem celebrit, ale kolem lidí v nouzi. Každý pátek jim vydává jídlo z potravinové banky a od dárců (tunu týdně!) a ve středu ošacení a hračky pro děti. Cílem je, aby se klienti postavili na vlastní nohy, proto spolek nabízí i právní a psychologickou pomoc. A nebo taky „jen“ kafe a vlídné slovo. Zuzanin pozitivní přístup a živelná energie strhly k pomoci i další lidi. Za to letos získala od Nadace Lilie & Karla Janečkových ocenění Laskavec.

Sešly jsme se v prostoru Waldesova muzea na Praze 10, který má Sousedský klub zdarma zapůjčený kvůli rozšíření své činnosti. Během rozhovoru se Zuzana zdravila se stálými klienty a stihla vyřídit i pár nově příchozích z Ukrajiny. „Rozhodli jsme se otevřít další prostor, protože vznikla rychlá potřeba pomoci Ukrajincům. Ale celkově je koncept pomoci takový, že je to pro všechny bez ohledu na barvu pleti, vyznání a národnosti,“ vysvětluje Zuzana.

Jak jste se překvalifikovala z produkční na organizátorku pomoci? A proč vlastně?

Od dětství mě fascinovali staří lidé. Traduje se historka, že mě jako tříletou máma nemohla najít na hřišti a našla mě, jak sedím se starými paními a povídáme si. A já jsem říkala: „Nemohli bychom jim příště přinést marmeládu?“ Doma mi říkali sociální pracovnice. Nikdy jsem to nestudovala, ale zůstalo mi to.

Dvanáct let jsem pracovala pro fantastickou portrétní fotografku Nguyen Phuong Thao, a kdyby to nebyla ona, ta práce by pro mě asi smysl neměla. Ale jinak je to pořád to stejné v tom smyslu, že je to zařizování věcí, jen má jiný účel. Mimo jiné mě na tom lákalo vyzkoušet si, že dokážu sehnat peníze a všechno zařídit sama, vždycky jsem totiž dělala pro někoho. Zjistila jsem, že mi to jde vlastně samo. To je pro mě obrovský bonus a jsem svobodná, klidně se seberu a jeden den strávím tím, že jedu do Ústí nad Labem pro kamna – já si totiž stavím maringotku. Pro moji povahu je svoboda asi jedna z nejdůležitějších hodnot. A když mi nakrásně křusne v kouli, tak to za půl roku zabalím a rozhodnu se tak sama. A taky je potřeba si uvědomit, že je to dvousměrné. Když dáváte lidem věci, mají vás rádi a děkují vám, a každý chce být pochválený a oblíbený. Vždycky říkám, že je to hlavně sobecký dárek pro mě. Každý přece rád dává dárky, to je hezký pocit. Nikdy v tom není nic negativního. Samozřejmě se někdy stane, že je někdo nepříjemný, ale to gró je, že lidi mají naši službu rádi.

Stejně tak je pro mě důležitá ekologická stránka. My to jídlo, které by se jinak vyhodilo, někomu dáme. Jsem ráda, že to Potravinová banka Praha umožňuje a že jí to přijde taky logické a správné. Je to prostě radost. Neberu to úplně jako práci a jsem nadšená i z malého platu, protože ho dostávám za něco, co mě baví. A bez šéfa.

Kde se berou peníze, díky nimž můžete pomáhat na plný úvazek?

Na začátku jsem to dělala ze svých prostředků. Vozila jsem seniorům jídlo domů ve svém autě. Až potom v roce 2018 vyšel zákon, který ukládá supermarketům, aby odevzdávaly jídlo, které nezpracují. Potom už jsem musela pomoc zprofesionalizovat, což bylo pro mě jako pro starýho pankáče trošku traumátko, musela jsem založit spolek. Ale nese to s sebou možnost grantů, což je pak potřeba, abyste mohla platit lidi, kteří vám pomáhají. Teď mám grant od Evropské unie, mám tabulkový plat a pár lidí na půl úvazku. Ale není to klasické šéfování, jsme spíš parta dobrých kamarádů. Taky dostávám podporu od městské části, protože právě hodně děláme pro lokální staré lidi, které jsme pochytali na ulicích. To je totiž cílovka, která nikam nepůjde, protože se za to stydí.

Dnes už takto složitě jídlo získávat nemusí. Foto: Jan Tichý

Ale je pro mě těžké být závislá na rozhodování státu a mám takové přání – získat foodtruck. Dostáváme spoustu jídla, které by se ve foodtrucku dalo spotřebovat a my bychom ho mohli prodat. Jsem přesvědčená o tom, že ho jednou budu mít, jen nevím, jak dlouho to bude trvat. Je to další možnost, jak vydělávat peníze, protože realita grantů je taková, že v září napíšete grant, a když máte štěstí, v dubnu ho dostanete. Takhle se úplně plánovat nedá.

Na fotce lovíte jídlo z kontejneru. Opravdu jste to dělávala takhle?

Jojo, kdysi jsem tím začala. Někdy v roce 2016 jsem viděla dokument o plýtvání jídlem v supermarketech a chtěla jsem si to ověřit. Sehnala jsem přes web kluka, který dával průvodcovství po kontejnerech za 500 korun. Volala jsem bráchovi, který je advokát, a on na to, tak to je perfektní, to je zcizení cizí věci a vstup na cizí pozemek, ale samozřejmě tam běž. V jedenáct večer jsme se potkali v okrajové části Prahy u kontejnerů. Koukla jsem se do biopopelnic a vytáhla jsem odtamtud dvanáct dýní. Takhle jsem tam byla asi třikrát loupit. A pak jsem zazvonila v Tescu a říkám: „Já vím, že tady vyhazujete věci, a já je chci.“ Díky tomu jsem mohla začít rozdávat jídlo lidem.

Jak se vám podařilo přesvědčit seniory, aby se k vám naučili chodit?

Rozhodně jim nesmíte nabízet pomoc. Spíš je lákám na jiné věci, na kafe, na pivo, od jednoho fanouška třeba dostáváme přebytky řezaných květin… Oni si pak zvyknou k nám chodit a příště přivedou kamarády. Říkám jim, že nám tam přebývá jídlo a jestli by mi pomohli to zpracovat, že by se to jinak vyhodilo, což je ode mě samozřejmě hnusnej marketing. Vím, že oni by nikdy nic nevyhodili. To nejsou lidi, kteří plýtvají. Pro ně to má hodnotu, protože jim většinou zbývá na měsíc 2000 korun, pakliže zůstali sami. Už před covidem pro ně byla situace hraniční. Celý život pracovali a nemají možnost, jak se z toho dostat. A protože s nimi mluvím, vím, že to pro ně není jenom o těch materiálních věcech, ale i o dobrém slovu, o tom, že je známe, že s nimi uděláme fórek. Pak vidím, jak kvetou. Když poprvé přijdou, jsou trošku zoufalí, a pak jsou docela radostní. My tu zoufalost taky nenecháme moc rozvíjet. Na to jsme, nebo já určitě, trochu psi. U nás prostě musíte být dobře naladěný. I když zrovna není nejlepší den. Protože tohle je den, který máte.

Vychází 28. října

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...
Denisa Lhotová šperky

Denisa Lhotová: Od potápění ke šperkům, které pomáhají

Denisa Lhotová se odmalička věnovala potápění, sbírala úspěchy v soutěžích a žila svůj sen. Právě díky tomuto sportu se ale nakonec dostala i k...

Slavný model spoléhá v boji proti koronaviru místo vakcíny na Boha. Svými vyjádřeními ale šokují i Madonna nebo Lewis Hamilton

Anwar Hadid, přítel zpěvačky Dua Lipy a bratr údajně nejkrásnější ženy světa, šokoval na sociálních sítích svými vyjádřeními. Slavný...

Jiří Mádl: S Terezou Ramba jsme v Laponsku spali venku pod stromy a jedli sobí maso

Když jsem Jiřímu Mádlovi loni v létě volala kvůli rozhovoru, byl zrovna v Itálii, kam jezdí odmala rok co...

Klára Nademlýnská a dobrodružství na lodi

Uznávaná módní návrhářka Klára Nademlýnská je další osobností, jež se s námi podělila o letní zážitek, na který dodnes...
Zavří­t reklamu