Jako moderátorka působí seriozně. Ve večerních Televizních zprávách na Nově nebo v internetovém vysílání TN Live musí držet emoce na uzdě a mít odstup. Před čtyřmi měsíci si založila podcast Smečka o psech a lidech, ve kterém může být uvolněnější a kreativnější. A taky je to mnohem méně konfliktní bublina. „Pejskaři se nehejtí,“ vysvětluje Veronika Petruchová v rozhovoru.
Většinou moderujete živě. Patříte k těm, kteří neznají nervozitu a užívají si to?
Mě to baví, všechno dám do jednoho okamžiku. Má to svoje kouzlo i adrenalin. Není to taková ta nervozita, kdy člověk nemůže dýchat a cítí se sevřený, ale spíš jenom takové šimrání, které mi i dodává víc enerigie. Moderuju taky společenské akce a mám ráda, když lidem vidím do tváře.
Neřešíte zpětně, že jste mohla něco říct jinak?
Řeším, ale zároveň se nad tím snažím mávnout rukou, už je to za námi. U nás v televizi vždycky říkáme, že není nic staršího než včerejší zprávy. Samozřejmě i mně se stalo, že se mi nějaký výstup nepovedl. Mrzelo mě to, protože je to týmová práce. Reportéři se snaží o co nejlepší práci, potom to projde X rukama, aby bylo všechno správně fakticky i češtinářsky, osvětlovači a zvukaři všechno nastaví a já jsem v řetězci poslední článek, který to má předat lidem, a třeba to nepředá úplně perfektně. Hlavně na začátku jsem z toho byla hodně „vykolejená“.
Teď už se cítíte jistá? Nebo přicházejí momenty, které jsou pro vás náročnější?
Tu jistotu už jsem našla, ale taky bývají dny, kdy nejsem úplně v pohodě. Zvlášť když se to týká rodiny. Před nedávnem mi umřela babička, bylo to pro mě hodně emotivní a pak je náročné přijít do studia a odpoutat se od osobních pocitů. Ale i s tím jsem se naučila pracovat. Myslím, že tam nejsem od toho, abych ukazovala lidem svoje emoce. Chci jim říct, co se děje, a oni si vyberou emoci, jakou chtějí. Nechci je ovlivňovat tím, co prožívám.
S emocemi jste se naučila pracovat sama, nebo jste prošla nějakými kurzy?
Jsem hodně vnímavý člověk. Dřív jsem se zajímala o herectví a to byl základ, který mi pomohl emoce zpracovávat. Herec mění emoce podle charakteristiky postav a dané situace a to mě naučilo vytahovat ze sebe pomyslné šuplíčky emocí, které jsem zrovna potřebovala. Samozřejmě ne každou emoci člověk může jenom tak zastrčit a vytáhnout, kdy se mu hodí. Pořád je to cesta. Když přijde horší období, vím, že můžu nechat emoce projít tělem, ale potom se snažím, aby mě neovlivňovaly moc dlouho. Můžu je prožít a pak zahodit.
Vnitřní klid můžou nabourat negativní vlivy z okolí. Chodí vám nevyžádané zprávy a hejty?
Jen párkrát za deset let, co jsem v televizi, se stalo, že by mi někdo napsal něco ošklivého. Spíš se mi stává, že lidi chtějí slyšet můj názor na zprávy, které viděli v televizi. Mají jiný názor a chtějí mě osočit, že v televizi lžeme. Nerada se pouštím do konfliktních debat. Snažím se vysvětlit jim to tak, aby pochopili, že zprávy jsou podložené, a rozhodně to není tak, že tam přijdu a říkám, co si myslím. Navíc nechci lidem podsouvat svůj názor. Myslím, že bych měla zůstat objektivní. Upřímně, na začátku jsem to moc nezvládala, a když na mě někdo takhle vystartoval, brala jsem to jako osobní útok, ale ty roky už mi daly nadhled. Vím, že to není nic proti mně ani proti televizi, jen nějaký člověk potřebuje, aby ho někdo poslouchal.
To se vám v podcastu Smečka asi nestane. Bylo to jedním z důvodů, proč jste ho založila?
Chtěla jsem dělat něco, co má v sobě kus dobra a také mi dá prostor představit se divákům i jinak, než jako ta seriozní moderátorka zpravodajství. Ráda jsem uvolněná, kreativní a spontánní, to ovšem ve zpravodajství úplně nejde. Ale hlavně jsem se chtěla do nějakého tématu ponořit hlouběji. Mám psa, v naší partě ještě nepřibývají děti, ale spíš psi a kočky, a tahle oblast mi byla blízká. Kolem podcastu jsem založila komunitu pejskařů, kde budeme sdílet radosti i starosti, zároveň pomáhat psům z útulku nebo si předávat informace, když se nějaký pes ztratí. Lidi napíšou, když je něco trápí, vzájemně si poradí, pomáhají si. Pejskaři jsou na sebe milí. Ve všech facebookových skupinách vidíte, jak se lidi hádají, ale v naší komunitě se nikdo nehejtí.
Negativním tématům se ale asi ani tak nevyhnete.
Jedním z hostů podcastu byla influencerka Erika Eliášová, která mi říkala, že témata týkající se pomoci psům nejsou na Instagramu moc populární a takové příspěvky mají mnohem menší dosah. Lidi neradi vnímají negativní informace a posty o týraných psech a množírnách přeskakují. Proto bych tato témata chtěla otvírat víc nenuceně, aby se neopakovalo to, co občas hlásíme ve zprávách. Když vidím zbídačené psy, je potom těžké ty emoce uchopit.
Koho si do podcastu zvete?
Mezi hosty jsou známí lidé a odborníci. Advokát nám radil, co dělat, když pes někoho poraní, způsobí škodu nebo třeba na co brát zřetel, když mám velkého psa a hledám nájem. Nebo jsem tam měla psího psychologa Pavla Bradáče. Vyprávěl, jak k němu přišel pán s nezvladatelným psem, který před tím prošel dvanácti různými trenéry. Pavel Bradáč psy netrestá, ale naladí je tak, aby pes věděl, co se po něm chce. Když je pes zmatený, může to maskovat agresivitou nebo smutkem. A když před vámi sedí tvrďák, chlap jak hora, což Pavel Bradáč je, a mluví o tom, jak s celým týmem plakali, když viděli, že je majitel na svého psa poprvé pyšný, je to i pro mě hodně emotivní. Vybírám si takové dojemné příběhy. Tváře ze showbyznysu v podcastu zase přitáhnou víc diváků. Dozvědět se, že pes od Heidi Janků má vlastní sprchový kout a jezdí na wellness, je úsměvné, ale zároveň se přes psa lidé víc otevřou a dozvíte se i něco o nich.
Jak jste se dostala ke svému psovi?
Pejsky miluju, ale věděla jsem, že nejsem dostatečně zkušená na to, abych si vzala velkého psa nebo plemeno, které bych neuměla správně uchopit. Chtěla jsem něco pro začátečníky, proto jsem si vybrala štěňátko italského chrtíka. Mám ho tři roky a jsem s ním šťastná, Woody se naprosto přizpůsobil mému společenskému stylu života. Jak se o tématu postupně dozvídám víc, chtěla bych lidem říct, aby preferovali psy z útulku, protože ti jsou velmi vděční. Ovšem chápu, když někdo chce konkrétní plemeno od chovatele, protože sama jsem si nebyla jistá, jestli bych nezkomplikovala život nám oběma, kdybych si vzala psa, který má už tak komplikovaný život.
Věnujete se v podcastu i tomu, aby lidi výběr psa nepodceňovali?
S odborníky na to narazíme skoro vždycky. Musíte zvážit svoje možnosti a rozhodně nekupovat psa jako dárek. Bydlím na Praze 1 a kolikrát tady vidím obří psy, kteří se ani nemají kde proběhnout. Jeden známý si třeba pořídil psa, ale nemá na něho čas a nechává ho doma i dvanáct hodin samotného. Mít psa je obohacující pocit, ale je potřeba si nastavit podmínky tak, by i pes měl všechno, co potřebuje.
Taky jste probírali, co se psem, když ho nemůžeme vzít na dovolenou. Jak to řešíte vy, když jedete na delší čas pryč?
Mám naštěstí super přátele a rodiče. Dám Woodyho na Moravu a on pak přijede o kilo těžší, což je na takovou malou váhu znát. Když si člověk pořizuje psa, musí promyslet, jestli ho bude mít kdo hlídat. A je potřeba myslet dopředu i na finance. Psa seženete i zadarmo, ale pak do něj musíte investovat, když potřebuje speciální péči nebo právě delší hlídání. Paní, která vlastní hotel, mi říkala, že už se jim dvakrát stalo, že tam lidi psa prostě nechali. Odjeli na dovolenou a za měsíc zjistili, že jim ubyly starosti a povinnosti a je jim líp bez něj. Chudák pejsek, který pak šel do útulku. To si vůbec neumím představit.
Často v rozhovorech mluvíte o Moravě. I po deseti letech v Praze cítíte sílu kořenů z moravské vesničky?
Morava je můj domov. Asi to každý hned pozná – pořád mluvím po našem, tedy kromě práce, jsem i moravsky stavěná žena, v krvi mi koluje víno. Lidi si myslí, že folklór a cimbálky mezi mladými upadají, ale u nás v Hroznové Lhotě jsou stále živé. Všichni chodí v kroji, zpívají písničky, stavějí máju, dodržujeme všechny možné tradice. Tradice dodávají člověku jistotu, mám je ráda a moc ráda se tam vracím.
Taky chodíte v kroji?
Chodila jsem dlouho. Mám dva, jeden pracovní a jeden slavnostní. Jsme velká rodina a kroje si předáváme postupně, jak děti rostou. Babička dokonce šila kroje, ale máme i poděděné po stařence – ještě po její babičce. Líbí se mi, že se u nás řemeslo pořád udržuje, babičky šijí a vyšívají kroje a od nich se učí mladší holky.
Kdy jste na sobě měla kroj poprvé?
To bylo asi ještě v plenkách. S našimi jsme chodili několikrát do roka.
Při jakých příležitostech?
Na hody, na Velikonoce, někdo i na svatbu. Vesnice je hodně katolicky založená, chodí se třeba děkovat do kostela za úrodu. Na Vánoce máme živý betlém, celá vesnice se převleče do krojů, které jsou doplněné vlňáčky a kožůšky, a dítě, které se narodí nejblíž k prosinci, představuje Ježíška.
Táhne vás to zpět na Moravu? Dokázala byste tam žít?
Morava je krásná, ale pro mě nenabízí moc pracovních příležitostí. Momentálně si nedokážu představit, že bych úplně odjela z Prahy. Už se to tady stalo mojí vesničkou. Bydlím na Malé Straně, znám tu spoustu lidí a míst, miluju to tady. Praha mi dala hodně příležitostí, dospěla jsem tady – odjela jsem z Hroznovky jako malá holka a teď se tam vracím jako žena. Nebyly to vždy jenom dobré příležitosti, ale člověka to oseká a díky tomu zjistí, kým je a kým by chtěl být. Možností je tu milion, mám svobodu si vybrat a byla by hloupost je nevyužít. Na Moravě tolik možností není, ale zase je to tam víc opravdové, řeší se víc věci týkající se života jako takového, surového, bez ruchů kolem. Chtěla bych nakombinovat obojí, hlavně až budu mít děti. Ale to taky záleží na tom, jak to bude mít nastavené ten, s kým bych ty děti chtěla mít.
Říkám si, že musím začít plánovat dál, ale zatím se mi nechce. Cítím se teď dobře a hodně žiju okamžikem. Ráda se někam posouvám, ale zjistila jsem, že můj život za posledních pár let byl hodně rychlý. Posunula jsem se i v práci a vážím si toho, ale nechci se pak otočit a zjistit, že jsem se jenom hnala a neužívala si to. V srpnu budu mít třicáté narozeniny a do té doby si chci nastavit období, kdy budu mít třeba jeden den volno bez konkrétního plánu. Chvíli se nikam nehnat a nic neřešit.
