Pondělí, 1 března, 2021

Lucie Výborná: Málem jsem uhonila sama sebe. Cítila jsem totiž, že musím být ve všem nejlepší, abych někoho nezklamala

„Žít teď a tady.“ Od nejrůznějších duchovních guru, ale i z reklam tu větu slýcháme tak často, že se stala téměř frází. Moderátorka Lucie Výborná ale patří k nemnoha lidem, kteří skutečně žijí přítomným okamžikem. Ať už zpovídá své hosty ve studiu Radiožurnálu nebo stoupá na horské vrcholky.

O čem je vaše nejnovější kniha Mezi světy?

Je to výběr z deníků, které si píšu už dlouho. To přecházení mezi dvěma světy – moderováním na Radiožurnálu a výpravami do hor – je někdy fascinující, někdy zábavné, ale úplně jednoduché tedy není. Někdy jsou to tak ostré střihy, že se tomu musím smát. Jednou jsme jeli s kamarády ze Švýcarska, z nějaké čtyřtisícovky. V pondělí v devět ráno jsem měla být v Radiožurnálu. Původně jsme měli být doma už v neděli, ale dopadlo to tak, že jsme jeli celou noc. Kluci řídili, já, nervózní, že to nestihneme, jsem se připravovala na svého pondělního hosta. V pondělí těsně před devátou jsem dorazila do Radiožurnálu, kde jsem se osprchovala pouze deodorantem. Pak jsem si sedla k mikrofonu, říkala jsem: „Radiožurnál, je devět hodin,“ a v duchu děkovala, že to dobře dopadlo. Někdy jsou ty přechody opravdu bizarní. Jeden svět se mi promítá do toho druhého a mám pocit, že jsem někde mezi…

Mají ty dva světy něco společného?

Myslím, že je spojuje vědomí přítomného okamžiku. Rádio se odehrává tady a teď, to je na něm to nejhezčí. V přímém přenosu nemůžete být duševně nepřítomní. A lezení se taky odehrává tady a teď, protože když nejste duchem plně přítomní, může se vám něco stát. V lepším případě zabloudíte, v horším případě někam spadnete, v nejhorším případě se už nevrátíte vůbec.

Lucie Výborná pro whatnews
Foto: Lucie Robinson

A jak se ty dva světy navzájem ovlivňují?

Pobyt v přírodě hezky relativizuje život, jakým normálně žijeme. Připadá mi, že občas vyšilujeme kvůli věcem, na kterých zas tolik nezáleží. Jako třeba přímé přenosy v televizi. Stojím za kulisami, v Rudolfinu už sedí lidé, kteří přišli na České lvy, v zákulisí kdekdo nervózně pobíhá, produkční odpočítává: „Za tři minuty to začne!“ „Za dvě minuty!“ Je to taková davová psychóza. Ale vlastně je komické tolik se kvůli tomu stresovat, protože když něco v přímém přenosu řeknu špatně, nestane se vůbec nic. Nikdo neumře. Přinejhorším budu vypadat hloupá, ale nic horšího se stát nemůže. Kdežto na horách, když něco uděláte špatně, může to být to poslední, co jste udělali.

Zmínila jste, že v obou vašich světech jde o dění v přítomném okamžiku. Proč ho zaznamenáváte do deníků? Máte potřebu si ty okamžiky uchovat?

Mám potřebu zachytit krásu. Žiju z ní a příroda v tomhle směru poskytuje neuvěřitelné věci. Psaní mi pomáhá srovnat si myšlenky. Kolikrát si po rozhovoru říkám, co je na tom člověku tak dobrého, že dojem z našeho setkání ve mně zůstává měsíce, roky? Když si to potřebuji přesně pojmenovat, někam se uklidím, nejčastěji večer doma, a celé si to napíšu. Vlastně to tím psaním sama sobě vysvětluji.

Jak vlastně vnímáte současná opatření v rámci boje proti pandemii, která nám částečně berou svobodu?

Svoboda je uvnitř nás, ne venku. Ne tak úplně v tom, co nám kdo zakáže nebo jak nás omezí. Jack London o tom napsal Tuláka po hvězdách. Svoboda, jak ji vnímám já, je nádech, výdech, voda, jídlo, postel a útulek. Další jsou už jen svobody sociální, některé z nich jsou taky důležité, třeba práce. Mám štěstí, denně můžu chodit do rozhlasu a vysílat. Zůstala mi práce, která mě těší, a pokládám ji za smysluplnou. Zůstal mi soucit, abych dokázala pomoct někomu, kdo takové štěstí nemá. Svým způsobem vnímám tohle období jako dobré…

V čem?

Vrací nás do lesa, do přírody, do vztahů, k přemýšlení, co bychom doopravdy chtěli. Všichni jsme trochu zpohodlněli, zlenivěli, mentálně i fyzicky jsme málo otužilí, čímž jsme vlastně omezili sami sebe. Prospělo by nám, kdybychom se vrátili ke kritickému myšlení, nenechali si zaplevelovat mozek reklamami a záplavou zbytečných informací z médií a sociálních sítí. Já osobně přemýšlím i o tom, že je zruším. Chci mít život jednoduchý a přímočarý. Je mi nejlíp v přírodě, s menší skupinou, s lidmi mého kmene. Až budu starší, možná budu nerudná (směje se).

Když mluvíme o těch omezeních svobody, vás osobně loni omezil úraz. Co se vám stalo?

Utrhla jsem si achilovku. Došlo k tomu při tréninku, když jsem na stěně trénovala nějaké horolezecké kroky, abych mohla být lepší a efektivnější.

Jak jste to snášela?

Špatně! Pomáhá mi, když si svou duševní práci kompenzuju pohybem. To po operaci nebylo týdny možné. Loni jsem plánovala jsem, že si vylezu na nějaké dominantní vrcholky v Alpách. Právě na to jsem ten den trénovala. Jenže z toho sešlo. První dva dny jsem jenom brečela, pak jsem si začala připadat komická. Mojí nejhorší vlastností je sebelítost.

Jak jste to nakonec zvládla?

Vyprávěla jsem to kamarádce, která mi poradila: „Zkus to dotáhnout až do absurdna. Polituj se, ale hodně! Dej tomu ještě o sto procent navíc.“ Druhý den, když už jsem se zašitou achilovkou ležela doma, jsem si řekla: tak jo, já to teda zkusím. A jak jsem tak pobrekávala a byla smutná, pořádně jsem se rozbrečela. Pak jsem začala mluvit nahlas. Provolávala různé věty. Začala jsem mlátit pěstmi do postele. To bych normálně nikdy neudělala, jsem klidný typ, neumím se vytočit, neumím na nikoho zařvat. Postupně jsem přidávala, až jsem to opravdu přetáhla do absurdity.

A komu jste při té lamentaci spílala? Osudu? Bohu?

Sobě! „Já jsem tak blbá! Vždyť jsem to věděla, že nemám na ten trénink chodit, když jsem unavená a nevyspalá. Proč jsem tak dementní a myslím si pořád, že je mi dvacet! A tak dále…“ Já nikoho neviním. Člověk může vinit jenom sám sebe. Nebo může mít smůlu, to je druhá věc. Bohu nic nevyčítám.

Pomohlo to?

Po nějaké době, když jsem se sama na sebe podívala z výšky, přišlo mi to úplně komické. A začala jsem se tak smát! Totální Absurdistán! Byla jsem ráda, že mě při tom nikdo neviděl, vypadala jsem jak uřvaný králíček s rudým nosem, fleky na obličeji… ale překvapilo mě, jak dobře tahle metoda funguje. To byl počáteční očistný proces, pak už to šlo lépe. Zdaleka to nebyl můj první úraz, už s tím mám zkušenost. Takže jsem si řekla: v polovině srpna už si třeba zase někam vylezu. A věnovala jsem se psaní a vyklízení domácnosti, pravda, za občasného smutku.

Stalo se vám někdy, třeba v době dospívání nebo na začátku dospělosti, že by vám někdo vyčítal, že neplníte klasickou ženskou roli, že nejste „správná žena“? Třeba kvůli vaší zálibě v adrenalinových sportech, horolezectví, motorkách?

Do svých třiatřiceti let jsem se na to nikoho neptala. Bylo mi to dost jedno. Potom se mi narodila dcera Vanessa – a změnilo se to mávnutím proutku. Najednou jsem neměla potřebu odjíždět do hor. Deset let jsem byla doma s dítětem. Jenom na hodinu nebo dvě denně jsem odjížděla do rádia. Vůbec jsem ji nechtěla opouštět. Aby nemusela dostávat mléko z lahvičky, jezdila jsem do rozhlasu na motorce, abych byla rychleji doma. Můj první velký výlet přišel až v roce 2014, kdy jsem jako reportérka jela na expedici na K2 s Radkem Jarošem. Ale to už bylo Vanesse deset. Pak jsem se začala do hor vracet a teď se vracím ve velkém.

Nebyly pro vás extrémní sporty třeba určitou formou protestu?

Neměla jsem proti čemu protestovat, měla jsem úžasné rodiče. Je pravda, že maminka by si bývala přála, abych třeba ještě hrála na klavír, ale naši byli výjimeční lidé. Maminka se jen někdy zarazila a říkala: „Po kom ty jsi?“ Byla jsem lesní dítě, vždycky jsem byla ráda, když jsem mohla brouzdat někde v přírodě. Rodiče nemohli přijít na to, po kom jsem to asi zdědila? Nedávno jsem se připravovala na rozhovor s vynikajícím vědcem, neuropatologem, filozofem a skvělým člověkem – Františkem Koukolíkem. On velmi krásně píše o tom, že genetika má velký smysl pro humor a při vytváření DNA dítěte si může sáhnout až dvě stě let zpátky, do generací jeho předků. Pak se rodiče diví, že dítě se jim nepodobá, ať už fyzicky, nebo mentálně. Tím si to vysvětluji: možná nějaký zatoulaný gen odněkud z minulosti.

Co sdílíte s manželem a s rodinou, když horské výpravy pro vás nejsou ten společný jmenovatel?

Nejsou. Manžel se nad tím vždycky jen pousměje. Každá rodina má nějakou soudržnost na základě společně zažitých rodinných historek, drží ji pohromadě nějaké hlášky a styl humoru, který se také do obrovské míry dědí.

Stává se vám, že lidi vtipkují na úkor vašeho příjmení? Třeba ve chvíli, kdy si vůbec nepřipadáte „výborná“?

Myslím si, že jména opravdu mají svůj význam. Ať už křestní nebo příjmení. Byla jsem velmi ambiciózní sportovní dítě. Když někdo na různých závodech razil heslo „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“, v duchu jsem si říkala: „Ježíšmarjá, co je to za pokrytectví?! Když už tam jdu, tak chci vyhrát!“ Když máte příjmení Výborná, automaticky to vytváří nějaká očekávání. Čekalo se, že budu výborná. A já jsem cítila, že to musím naplnit, že abych někoho nezklamala, musím být úplně ve všem ta nejlepší. Málem jsem uhonila sama sebe.

Změnilo se to nějak během života?

Po narození dcery mě to opustilo, ale musím přiznat, že některé grify ze sportu jsou skvělé. Teď sice vím, že nemusím vyhrát, ale když budu chtít, tak se nevzdám. Prostě půjdu, vylezu na horu, dodělám svou práci. A i když budou všichni proti mně, budu-li přesvědčená, že tenhle člověk je na rozhovor ten pravý, prostě ho udělám. Třeba to bude chyba, třeba si pak odnesu následky. Ale nevzdám se.

Takže soutěživost se proměnila ve vytrvalost?

Myslím, že vytrvalost přichází s věkem. Podívejte se na sportovce, ultramaratonce, cyklisty. Vrcholových výsledků ve vytrvalostních sportech nebo disciplínách dosahují hlavou. Proto vyšší věk dává určitou výhodu. Na horách je to podobné. Výstup na horu může i se sestupem trvat osm, dvanáct i dvaadvacet hodin, vyžaduje celodenní soustředění.

Mnozí horolezci zahynuli v horách proto, že chtěli vrcholu dosáhnout za každou cenu. Například je v horách zastihlo špatné počasí, ale oni nebyli ochotni v polovině cesty se vzdát, a tak šli do nepřiměřeného rizika. Stalo se vám někdy něco podobného?

Ne. Na horách jsem ráda kvůli horám. Můj příběh začíná horou, ne člověkem. Hora je krásná ve všech proměnách, ve své laskavosti, marnivosti. I krutosti. Když na ni vylezu, je to nádhera. Ale když se tam nedostanu teď, dokážu to za čtrnáct dní, za měsíc. Na některé výstupy v Alpách čekám třeba pět let. To, co je v horách pro mě krásné, nejsou pocity na vrcholu, závodní horolezecké ambice nemám, to už spíš bych takové ambice měla v moderování…

Jak to?

Moderování je moje profese a chci ji dělat co nejlíp, protože jsem si vědoma, že dělám službu. Sedím ve studiu s člověkem, který napsal knihu, natočil film, nafotil výstavu nebo daroval deset milionů na dobrou věc. A já si předtím tu knížku přečtu, podívám se na film, ověřím si, jestli těch deset milionů opravdu dorazilo tam, kam mělo. Když například mám u mikrofonu režiséra, který říká – „natočil jsem skvělý film“ –, musím vědět, jestli je opravdu skvělý. Nemůžu svým stovkám tisícům posluchačů předkládat fakt, který není pravdivý. V tom je ta služba, alespoň ve veřejnoprávních médiích to stále platí. A já tu službu chci dělat dobře, což někdy obnáší i to, že se dívám na filmy nebo čtu knihy, které mě nezajímají…

Při vysílání působíte dojmem, že vaši hosté vás vždycky zajímají. Je to projev vaší profesionality?

Ale oni mě zajímají, jinak by tam neseděli. I když se mi jejich konkrétní výtvor třeba nelíbí, fascinují mě jejich energie, odvaha, úsilí. Ráda ukazuju příběhy pozitivní deviace. Sebrat se a něco vytvořit je skvělé.

Jste přirozeně zvědavý člověk?

U svých hostů jsem zvědavá na to, jak to v životě mají, proč to mají jinak než já, co si od nich můžu vzít. Od každého se můžete něco naučit, každý má nějakou stránku, kterou vyniká, je na něm něco zaznamenáníhodného. Spousta lidí, s nimiž jsem dělala rozhovor, mě formovala, aniž o tom věděli. Někdy stačí jen jediná věta. Říkám si, kéž by to tak měli i naši posluchači!

Prý vstáváte v pět ráno?

Ano, jsem „velmi oblíbená“ spolubydlící všech lidí, s nimiž jezdím do hor. Budím se se slepicemi a s nechutně dobrou náladou. Probudím se a jsem šťastná. Těším se na každý den, protože vím, že ten den něco prožiju. Těším se na to, o čem vím předem, i na to, co předem nečekám. Léty se učím s tím hlavně po ránu neotravovat ty, kteří jsou sice zdánlivě vzhůru, ale budí se až v deset.

Jak to vypadalo předtím?

S kamarády jsme například vylezli na Elbrus a potom jsme ho sjeli na lyžích. Čekali jsme na možnost výstupu a malá vlnka pěkného počasí přišla dřív. Vyrazili jsme téměř bez aklimatizace, z výšky 3800 m n. m. jsme vystoupili až nahoru, sjeli jsme to na lyžích a spokojení a utahaní jsme se uložili ke spánku v ubikacích v sudech, namačkaní jeden na druhého. Samozřejmě, že jsem se vzbudila v pět hodin! Řekla jsem si, že si budu číst, v telefonu mám uložené nějaké knížky. Padla mi do oka kniha kreslených vtipů Pavla Kantorka. A po chvíli jsem se úplně rozburácela smíchy, takže jsem všechny v tom sudu probudila. Od té doby vím, že si musím chodit číst ven.

Co je pro vás dobrodružství? Myslíte, že se dá dobrodružství prožít i tady, doma, v každodenním obyčejném světě?

Určitě, ale musíte mít dobrý nápad, hledat, mít zvědavost nebo touhu to zažít. S kamarády jsem točila pro Primu seriál Srdcaři v Africe. Tři roky jsme měli v Africe zaparkovaný obytný náklaďák a natáčeli jsme tam. Zažili jsme potápění s velkým bílým žralokem, lezla jsem po pískovcových stěnách… Ale nakonec největší dobrodružství prožil můj kamarád Mirek Náplava, který se rozhodl, že si chce v Jihoafrické republice projet opuštěnou železniční trať. Shromáždil součástky na drezínu, dopravil je do Jižní Afriky, tam si ji s pomocí přátel sestrojil a tu trať projel. Občas museli s parťákem drezínu přenášet, protože místy chyběly koleje. A to je podle mě dobrodružství! To je Halliburtonův Létající koberec! Myslím, že když máte invenci, můžete prožívat dobrodružství doma na dvorku, kdekoli. Pro mě osobně je dobrodružství spjaté s přírodou. Vlastně bych tomu neříkala dobrodružství, říkám tomu splynutí. Čím víc jsem venku, tím víc jsem uvnitř.

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Emma Smetana: Masochisticky se vystavuju verbální brutalitě

Svou dceru pojmenovala Lennon, pořádala charitativní bazar, vystudovala dvě vysoké školy a říká o sobě, že vyrostla v bublině, která by nikdy nahlas nepřiznala,...

To, že někdo používá CBD jako nástroj pro obchod s falešnou nadějí, považuju za hyenismus, říká adiktolog Pavel Kubů

Když se řekne doktor, většině z nás se vybaví ten s rouškou na operačním sále. Adiktolog Pavel Kubů nenosí...

Skoncujte s perfekcionismem a objevte způsoby, jak žít smysluplný život

Jste na konci s dechem, a tak se vám možná životní tempo sem tam podaří zpomalit. Ale jen do...

Nejkrásnější žena světa trpí zákeřnou nemocí. Nyní popsala, co musí každý den prožívat

Že bezchybná tvář a pohádkové bohatství nejsou zárukou naprostého štěstí, může potvrdit i americká supermodelka Bella Hadid, která byla...
Zavří­t reklamu