Znáte rodiče, kteří neustále „krouží“ kolem svých dětí, všechno za ně dělají a především je chrání? Z dětí se stávají dospělí. A dospělí, kteří vyrůstali s takzvanými helikoptérovými rodiči, to mají často těžké. Nikdy se nenaučili postavit se sami za sebe, zvládat náročné situace nebo si poradit s nepříjemnými chvílemi. A věda říká, že to zdaleka není všechno.
Kdo vlastně helikoptéroví rodiče jsou? Nejsme snad všichni vedeni snahou poskytnout svým dětem bezpečí a ochranu? A ano – neděláme někdy věci raději za své potomky sami, protože je to prostě rychlejší? Není každý z nás tak trochu „helikoptérou“?
Přehnaná ochrana má dalekosáhlé důsledky pro naše děti, nejen v dětství, ale především později v dospělosti. Jak můžeme jako rodiče zvládnout tuto tenkou hranici mezi přehnanou ochranou a důvěrou? Jak můžeme své děti podpořit na cestě k tomu stát se samostatnými dospělými?
Příběh s trampolínou
Když se narodilo naše třetí dítě, žili jsme ve městě v malém bytě v přízemí s menší zahradou. A na té zahradě stála, tak jako u nás téměř vždy, trampolína. Sportovní pomůcka, kterou mimochodem rodičům mohu jen doporučit. Umožňuje totiž něco, co se jen těžko nahrazuje: Pohyb. Zkoušení. Ztrácení rovnováhy a její znovunacházení.
Sousedé měli dceru přibližně ve stejném věku jako naše tehdy téměř tříletá dcera. Malá Tereza k nám pravidelně chodila na zahradu. Zní to jednoduše, ale ve skutečnosti to bylo mnohem složitější. Nesměla totiž udělat ani krok sama. Otec, matka nebo babička se velmi spolehlivě střídali v tom, aby ji při každé jednotlivé činnosti doprovázeli a „chránili“. Mohla by spadnout. Mohla by se uhodit. Mohla by jí být zima. Něco by jí nemuselo chutnat nebo by jí mohlo být příliš horko. Na trampolínu směla jedině tehdy, když ji jeden z jejích „ochránců“ držel za ruku. Neustále byl někdo za ní. „Ochránce“, nebo „hlídač“?
Všiml jsem si, že se to malé děvče pohybovalo velmi nejistě, často raději lezla, než aby chodila. Křičela velmi rychle a velmi hlasitě, například když spadla na zadeček, a během několika málo okamžiků už byla v náručí jednoho ze svých „hlídačů“, který ji důkladně utěšoval.
Z odborného hlediska měla Tereza zpoždění v motorickém vývoji a nízkou frustrační toleranci. Kvůli neustálému omezování její autonomie se nemohla naučit jednat samostatně, být soběstačná. K tomu se přidává „naučená“ nejistota. Dítě se učí, že pomoc „potřebuje“, a to v každé všední situaci.
Chci zdůraznit, že se v tomto případě nejednalo o biologicky podmíněnou vývojovou poruchu, Tereza nebyla fyzicky nemocná ani nijak handicapovaná, pouze jí chyběly zkušenosti. Zkušenosti, které nemohla získat, protože to s ní její rodiče mysleli „až příliš“ dobře. Zkušenosti, které jsou pro zdravý vývoj našeho těla, našeho neuronálního systému a našeho mindsetu naprosto nezbytné. Méně odborně řečeno: Musíme spadnout na zadek, abychom se naučili znovu vstát! S tímto poznáním je spojeno i uvědomění, že bolest, chyby a emoce jako smutek, vztek a hněv k tomu prostě patří. Všechno má dvě strany. „Bez pádu se nikdo nenaučí chodit.“
Čím více pomáháme, tím víc ubližujeme
To přesně vystihuje tu tenkou hranici, kterou se jako rodiče všichni snažíme vyvažovat – nechceme, aby se naše dítě zranilo, aby se mu něco stalo, aby bylo zbytečně smutné. Zároveň si ale přejeme, aby naše děti vstupovaly do života samostatně a s důvěrou v sebe samé, že?
A právě tady se skrývá paradox tohoto příběhu: Čím více se snažíme držet problémy dál od našich dětí, tím méně se učí s nimi zacházet. Čím více zasahujeme, tím méně roste jejich samostatnost. Je to tichý proces, který se odehrává v mnoha malých každodenních situacích. Důsledky jsou podle vědy jednoznačné. Vyrůstají tu mladí dospělí, kteří mají:
- nízkou mírou samostatnosti
Rozhodování je pro ně obtížné, protože nejsou zvyklí rozhodovat se sami. - neustálou potřebou potvrzení
Stále znovu hledají zpětnou vazbu, zda jednají „správně“. - nižší sebevědomí
Zůstává v nich pocit: „Sám na to nestačím.“ - obtíže zvládat stres
Zátěž je rychleji přetěžuje, protože jim chybí zkušenost. - strach z chyb
Chybám se vyhýbají, místo aby je využívali.
Příběh se svačinou
Jako učitel jsem dopady přehnaně ochranitelských helikoptérových rodičů pozoroval téměř denně. Jednu situaci mám dodnes živě před očima jako odstrašující příklad.
Byla to sedmá třída. Do konce hodiny zbývalo ještě deset minut. Zaklepání na dveře. Matka stojí ve dveřích a volá: „Floriane, miláčku, zapomněl sis tašku na tělocvik. Přinesla jsem ti ji a mám tu pro tebe i svačinu.“ Vstoupila do třídy a předala mu jeho věci. Stál jsem tam v naprostém šoku, úplně zaskočený. Měl jsem ten nepříjemný pocit trapnosti za někoho jiného. Kluci se pochechtávali, dívky protáčely oči a sahaly si rukou na čelo. A třináctiletý Florian? Jako menší a hubenější kluk to ve třídě už tak neměl jednoduché. Byl rudý vztekem, později plakal.
A matka? Myslela to dobře. Její syn si přece zapomněl věci doma. Výsledek? Zničení Florianova sebevědomí a jeho postavení ve třídě, během jediného okamžiku.
Jak tedy ta hranice funguje? Matka mohla Florianovy věci nechat doma, že? Mohla je nechat na recepci školy a poslat mu krátkou zprávu. Mohla dokonce počkat před třídou do přestávky. To všechno by bylo lepší než její rozhodnutí vzít mu možnost něco se naučit ze své zapomnětlivosti.
Stejné je to s trampolínou a schody. Ano, něco se může stát. Ale je to, co se může stát, opravdu větší než to, co se z toho dítě může naučit? Není možné si od dítěte udržet určitý odstup, dát mu už od začátku jeho autonomii, jeho prostor? Dát mu najevo důvěru: „Ty to zvládneš.“ A zároveň: „Jsem tu, když se opravdu něco stane.“ V tomto smyslu fungujeme jako rodiče podobně jako trampolína. Když se dětem stane něco, co samy nedokážou vyřešit, jsme tu pro ně. Dopadnou měkce.
Tato tenká hranice znamená, že musíme jako rodiče rozhodovat. Je riziko, které dítě podstupuje, větší než přínos, který z něj může získat? Protože v každé takové situaci má dítě možnost něco se naučit: Být samostatnější, převzít odpovědnost za sebe nebo se naučit zvládat náročnější situace.
Tipy, jak příště řešit problém svého dítěte
Nezasahovat hned.
Počkejte o chvíli déle.
Nepřebírat problémy, nedávat hotová řešení.
Raději se ptejte: „Co bys udělal ty?“ „Jak tu situaci teď vyřešíš?“
Dovolit chyby.
Zvažte, jak vysoká je „cena“ této chyby. Pokud neohrožuje zdraví dítěte, získá z ní pravděpodobně víc, když nezasáhnete.
Vyjadřovat a ukazovat důvěru.
„Věřím ti.“ „Vím, že to zvládneš!“
Méně kontrolovat.
Dejte dítěti více prostoru.
Sebedůvěra nevzniká tím, že se nic nepokazí. Vzniká tak, že člověk zažije, že si s tím dokáže poradit. K tomu jsou potřeba zkušenosti. Někdy to znamená také ušpinit se, spadnout, na chvíli se rozplakat. Ne proto, že bychom to chtěli. Ale protože právě tam vzniká něco podstatného: Prostor pro růst a možnost se něco naučit. Je to tenká hranice mezi ochranou a svobodou. A je to hranice, kterou je potřeba hledat znovu a znovu. Nejde o to, jestli pomáháme. Ale jak, kdy a jak často. Možná to začíná jednou jednoduchou myšlenkou: Více důvěry. Vědomé důvěry.
Stephan Drescher je učitel, autor inovativních vzdělávacích metod a školních konceptů a otec čtyř dětí. Dlouhodobě se systematicky věnuje osobnímu rozvoji, v rámci něhož organizoval kurzy a vytvářel rozvojové programy. Zkušenosti získal při výuce v Německu a Finsku, kde si formoval pohled na moderní vzdělávání. Je autorem knihy Challenge Accepted: Takto se dělá škola 21. století – průvodce moderním vzděláváním. Ve své práci usiluje o to, aby škola rozvíjela nejen znalosti, ale především samostatnost, vnitřní motivaci a schopnost převzít odpovědnost za vlastní život.
