Syndrom vyhoření rozhodně nehrozí jen náročným manažerským profesím. Jeho obětí se může stát každý, kdo v nějaké oblasti svého života čelí každodennímu stresu. Nejste to náhodou i vy?
Není to tak dávno, kdy pojmy jako syndrom vyhoření, sebepéče nebo duševní wellbeing zaznívaly jenom v odborných debatách a v ordinacích psychoterapeutů. Dnes jsou to témata, o nichž se mluví i v kancelářských kuchyňkách, a knihkupectví mají celá oddělení zasvěcená seberozvoji a duchovnímu růstu. Na sociálních sítích jsme bombardováni nabídkami nejrůznějších koučů a pod hashtagem #selfcare najdete na Instagramu devadesát milionů příspěvků.
Ale navzdory hlasité celospolečenské debatě o duševním zdraví se syndrom vyhoření rozrostl do podoby celosvětové epidemie. Podle údajů Světové zdravotnické organizace byl v roce 2019 přímou příčinou 2,8 milionu úmrtí ročně. A s pandemií covidu se tato čísla ještě zhoršila.
„Makej, makej, makej!“
Autorem pojmu vyhoření (burnout) je psychoanalytik německo-židovského původu Herbert Freudenberger. Jako chlapec si v době nástupu nacismu zachránil život emigrací do Spojených států, kde vystudoval, zařídil si soukromou praxi a celý život se snažil americké společnosti splatit svůj domnělý dluh. Přes den pracoval se svými klienty, večer působil jako dobrovolník v bezplatné klinice pro mladistvé narkomany a bezdomovce v newyorském Harlemu. „Čím jsem byl unavenější, tím víc jsem dřel… Když se mě moje žena pokoušela usměrnit, říkal jsem podrážděně, že nepřichází v úvahu, abych dělal méně, že naopak musím dělat víc, protože kolem jsou desítky a stovky potřebných,“ popsal později své tehdejší nastavení mysli v knize Burnout – vysoká cena za úspěch.
Jednou těsně před Vánocemi se doslova zhroutil a byl nucen vzít si dvouměsíční volno. Nešel na terapii, ale začal si nahrávat deníkové záznamy na magnetofon. Když je zpětně poslouchal, vyvalil se na něj nekonečný proud negativity a sám byl zaskočen tónem svého hlasu: „Objevil jsem v něm spoustu emocí, kterých jsem si dosud nebyl vědom: vyčerpání, hněv a vztek, depresi, aroganci a pocity viny vůči rodině.“
Svůj stav popsal právě jako syndrom vyhoření a začal se tomuto fenoménu věnovat i po odborné stránce. Až do své smrti v roce 1999 pracoval s neuvěřitelným nasazením.
Dnes se ovšem syndrom vyhoření týká daleko širšího spektra lidí než v šedesátých letech, kdy se jím Herbert Freudenberger začal zabývat.
Dlouho byl tento syndrom považován zejména za problém pomáhajících profesí, jako jsou lékaři, psychologové, zdravotní sestry, sociální pracovníci nebo učitelé. Ale s tím, jak v naprosté většině zaměstnání stále stoupají požadavky a klade se vyšší důraz na efektivitu, začal postihovat i osoby věnující se řadě jiných povolání. Dříve býval typický pro lidi středního věku, dnes se týká i studentů a třicátníků. Vyhořet mohou také rodiče malých dětí, kteří se často potýkají s tím, že jsou v nonstop zápřahu zcela bez adekvátního ocenění. Burnout hrozí zkrátka každému, kdo se v každodenním životě potýká s dlouhodobým stresem.
„Přepětí a vyčerpání jsme přijali jako normální součást profesního života,“ říká Emma Seppälä, vědecká ředitelka Stanford Center for Compassion and Altruism Research. „Podřezáváme si pod sebou větev. Biologicky nejsme stavění na tak vysoké a dlouhodobé dávky stresu. Propadli jsme představě, že jediný způsob, jak být produktivní, je makej, makej, makej.“
Pod neustálým tlakem
Stres je reakce organismu, která nás připravuje na útok nebo útěk. Naše tělo ovšem není připraveno snášet ho jako běžný každodenní stav, takže postupně se na něm začne podepisovat. Zpočátku to ani nemusíme zaznamenat. Připadá nám jen, že jsme nervózní, unavení, roztěkaní, bez nálady nebo oprávněně naštvaní. „Vyhoření se nás může zmocnit nepozorovaně, aniž bychom si všimli, že už jsme vstoupili do nebezpečného pásma. Dojde nám to až ve chvíli, kdy onemocníme, ztratíme motivaci, náš pracovní výkon se zhorší,“ říká Jennifer Moss, autorka knihy The Burnout Epidemic.
Jedním z prvních příznaků je podrážděnost vůči podnětům, které jsme dřív přijímali neutrálně. Vybuchneme, když po nás šéf, kolega nebo zákazník chce nějakou drobnost navíc. Mnohdy také častěji zapomínáme, nejen na domluvené schůzky, ale i na slova a výrazy, které jsme dříve používali snadno a s lehkostí. Nastupuje lhostejnost k úkonům, které nás dříve bavily. Důležitým příznakem je i nechuť ke společenským stykům – můžeme mít pocit, že jsou jakousi další zátěží a povinností, něčím, co nás chce připravit o poslední zbytky energie.
Typické jsou také silné stavy „nedělní depky“, kdy v druhé polovině víkendu prožíváme úzkost, strach nebo naštvanost už jen z toho, že zítra musíme znovu do práce.
Pokročilejší vyhoření se projevuje také fyzicky, protože tělo je pod trvalým vlivem stresových hormonů. Zhoršuje se spánek, mění se chuť k jídlu (může se dostavit přejídání stejně jako nechutenství), objevují se bolesti hlavy nebo zad, nejrůznější trávicí obtíže a jiné nevysvětlitelné bolístky.
Vyhoření se někdy podobá nastupující depresi, ale některé znaky oba stavy odlišují. „Když jste vyhořelí, možná nemáte energii na svoje koníčky. Ale v depresi o ně nejevíte zájem vůbec,“ říká Rebecca Brendel, předsedkyně Americké psychiatrické asociace. „Klíčový rozdíl zpozorujete, když si vezmete volno. Ve stavu lehčího vyhoření pravděpodobně pocítíte alespoň maličké zlepšení, budete mít o trochu víc energie. Kdežto deprese ani během dovolené nikam nezmizí.“
Je však zásadní mít na paměti, že vyhoření může být impulzem, který vás nakonec dovede i do depresivních stavů.
Benefity k ničemu
Jennifer Moss v rámci svého výzkumu vyhoření hovořila se zaměstnanci mnoha firem a mnohokrát byla svědkem toho, jak k vyhoření přispívá toxické pracovní prostředí. Mnohé firmy mají tendenci „hasit“ teprve následky, ale nezabývají se příčinami. „Chlubí se třeba tím, že vyhořelým zaměstnancům dají týden volna. To je jak plivnutí do tváře. Pokud se zaměstnanec po týdnu vrátí do práce a musí se potýkat se stejnou zátěží jako předtím, je to úplně k ničemu,“ konstatuje Jennifer Moss.
Firmy často nabízejí benefity v podobě různých aplikací pro péči o duševní zdraví nebo lekcí jógy, ale ignorují to, co vyhoření způsobuje především – tedy pracovní přetížení. Jennifer Moss zmiňuje výpověď zaměstnankyně jedné velké účetní firmy, které zaměstnavatel poskytl přístup do meditační appky: „Do e-mailu mi chodily neustálé upomínky, proč jsem se do aplikace ještě nepřihlásila. Ale já jsem na to neměla ani pomyšlení. V pracovním zápřahu mám čas tak akorát na to zhltnout müsli tyčinku a dojít si na záchod.“
Vyhoření zkrátka nelze řešit pouze tím, že budeme pět minut denně meditovat u psacího stolu nebo vstaneme o hodinu dřív, abychom si zacvičili jógu. Firmy tím jen přehazují odpovědnost za vyhoření na bedra svých zaměstnanců a nakládají jim de facto další povinnosti.
Mýtus nekonečné efektivity
Lidé ohrožení vyhořením se nacházejí v různé životní situaci. Někteří – třeba právě zaměstnanci – mají jen málo možností, jak změnit své pracovní podmínky. Jiní, například lidé na volné noze, mají sice větší svobodu, ale ani oni se svou pracovní náloží často nic neudělají. Kvůli tomu, aby se uživili, totiž mnohdy nemohou ve výkonu ani na chvilku polevit.
Jedním z problémů je – trochu paradoxně – stále se zvyšující efektivita práce. Moderní technologie nám pomohly odbourat mnoho různých pomocných činností, u kterých jsme si dříve alespoň trochu psychicky odpočinuli. Díky tomu se můžeme věnovat skutečně jen samotnému jádru své kreativní nebo jiné činnosti. A propadáme iluzi, že je reálné tento vrcholný výkon podávat celý pracovní den. To je ovšem pouhý klam. „Náš mozek není schopen soustředěné duševní práce delší dobu než tři až čtyři hodiny denně,“ říká publicista Oliver Burkeman, zabývající se efektivitou práce.
„Přestaňme si představovat, že naše projekty se rychleji posunou, když budeme pracovat víc a déle. Naše potřeba produktivity může být až patologická. Nejde o to vybičovat se k ještě delšímu výkonu, cenná je naopak schopnost zastavit se a odpočívat navzdory neklidu, který v nás vzbuzuje nedodělaná práce, nezodpovězené e-maily nebo nesplněné požadavky kolegů,“ dodává.
Jisté je, že dlouhodobého vyhoření se nezbavíme tím, že si naložíme další úkoly v podobě ranního běhání, večerní jógy nebo jakýchkoli jiných údajně blahodárných rituálů. A už vůbec ne tím, že si jednou za čas napustíme vanu, zapálíme vonnou svíčku a vyfotíme to na Instagram s hashtagy #wellness a #selfcare.
Dlouhodobě udržitelná cesta je mnohem obtížnější: jde o to proměnit svůj každodenní život tak, abychom se nemuseli v neděli večer děsit, že zítra ráno zase jdeme do práce.

Hrozí mi vyhoření?
Následující věty popisují stav nastupujícího vyhoření. Pokud se ztotožníte s více než třetinou z nich, buďte velmi obezřetní.
→ Pomyšlení, že zítra musím do práce, ve mně vzbuzuje strach, zlost nebo nechuť.
→ Se svou prací jsem většinu času nespokojený/á.
→ Každý nový úkol ve mně vyvolává podráždění.
→ Ať dělám, co dělám, v práci mě nikdo pořádně neocení.
→ Pracuju jen tolik, abych mohl/a něco vykázat vedení.
→ Nemám kontrolu nad tím, jak v práci trávím čas.
→ Na konci pracovního dne jsem u konce sil.
→ Není v mé moci v práci cokoliv změnit k lepšímu.
→ Frustrace z práce ze mě udělala cynického člověka.
→ Nerad/a komunikuji se svými kolegy.
→ Nejsem hrdý/á na výsledky své práce, pracuji jenom kvůli výplatě.
→ Moje práce není smysluplná, nedělá svět v žádném směru lepším.