Dobrá nálada, Vřelé objetí nebo třeba Nadechnutí v lese. To jsou názvy biočajů, ve kterých se odráží firemní kultura Sonnentoru. „Čím je člověk starší, tím si víc tříbí priority a hledá práci, která mu bude dávat smysl. Aby to, s čím rezonuje v osobním životě, našel i v práci,“ vysvětluje Kamila Šťastná, proč před osmi lety nastoupila do Sonnentoru, kde nyní vede marketingový a grafický tým. Společnost z jihomoravských Čejkovic je už přes třicet let průkopníkem v oblasti bio potravin a zároveň předává lidem informace o principech ekologického zemědělství a péče o půdu. A podle toho, co Kamila Šťastná říká v rozhovoru, se zdá, že je to firma, ve které je radost pracovat.
Co vám z vašeho portfolia chutná nejvíc?
Mám ráda Sluneční pozdrav. To je čaj, který kombinuje bylinky s ovocem. Když ho zalijete horkou vodou, nejdřív je zelený a až po chvilce se zbarví do červena, je přirozeně sladký a zároveň jemně kyselý, chutná dětem i dospělým. Jsme jedna z mála firem, která do ovocných čajů přidává opravdu 100 % ovoce. Proto v našem sortimentu nenajdete třeba malinový nebo jahodový čaj, protože by stál spoustu peněz, kdyby měl být pouze z jahod. Kousky malin a jahod používáme v různých kombinacích, jako právě ve Slunečním pozdravu. Když si koupíte čaj s umělými přísadami, po zalití je to hned koktejl vůní a barev, ale u Sonnentoru musíte chvilku počkat, protože sušené ovoce potřebuje několik minut, aby se krásně vylouhovalo.
Je vidět, že vám hodně záleží na přírodě. Je to tak?
Sonnentor nejsou jen čaje a koření, které chceme prodat zákazníkům, a pak se radovat z tržeb. Pro nás produkt začíná už v prvním momentu, kdy se domlouváme s dodavatelem. Zajímá nás všechno, co se děje před tím, než u nás vznikne výrobek. Naši dodavatelé nejsou anonymní. Snažíme se s pěstiteli budovat dlouhodobé vztahy postavené na férovém partnerství, aby obě strany mohly růst.
A zajímá nás taky, co se s naším produktem děje po tom, co si ho naši zákazníci koupí. Nechceme, aby naše děti nacházely za deset let někde pohozené naše čajové přebaly. Veškeré papíry na obaly čajů a koření mají FSC certifikaci, tiskeme ekologickými, vodou ředitelnými barvami, které by neměly zanechávat žádná rezidua. Sirupy máme ve skle, protože sklo je jeden z nejudržitelnějších materiálů k recyklaci. Přemýšlíme také, jak vrátit do cyklu odpad, který u nás vzniká. Z papírových krabic vytváříme výplně do eshopových balíčků. Z bylinného prachu, který vzniká při důkladném odprašování, aby čaj nebyl kalný, necháváme dělat peletky, kterými částečně vytápíme budovu. Minimalizujeme tímto krokem odpad ze zpracování.
Kdo jsou vaši dodavatelé bylin a koření?
Spolupracujeme zhruba s tisícovkou biopěstitelů, v České republice jich máme necelou třicítku. V tomto směru jsme závislí na spolupráci s naší sesterskou společností v Rakousku, kde suroviny od pěstitelů ze třetích zemích vykupujeme společně. Některé rodiny známe osobně, s mnohými zprostředkovateli nás pojí letitá spolupráce. Všichni pěsitelé musí být certifikování v ekologickém režimu.
Rádi bychom v České republice měli biopěstitelů více, ale tím, jak minulý režim nepodporoval soukromé zemědělce, mezigeneračně se vytratil zájem o půdu. Zemědělství mladé lidi netáhne, hospodařit v biorežimu je prostě náročnější. Přesto se ale každý rok objeví někdo nový, například manželé Křoustkovi. Podle jejich slov jsme je k zemědělství inspirovali právě my a svůj život v bytě zaměnili za zemědělskou usedlost. Jsou úžasní, v oblasti Hartmanic na Vysočině obnovili letos soustavu tůní pro zadržování vody v krajině.
Říkáte, že v Rakousku máte sesterskou společnost. Jaký je mezi vámi vztah?
Schválně neříkám mateřskou, protože si myslím, že naše vztahy jsou rovnocenné. Vnímáme se jako plnohodnotní partneři. Každá koruna, kterou v Čejkovicích vyděláme, zůstává u nás a vrací se do rozvoje areálu. Loni jsme třeba otevřeli novou ekologickou budovu Solis.
V čem je její ekologičnost?
Má zelené střechy pro záchyt dešťové vody a pod budovou dvě retenční nádrže. Dešťovou vodu využíváme na splachování toalet a zalévání okolního areálu. Příčky na toaletách máme například vyrobené z tetrapacku. Na zateplení budovy jsme místo polystyrenu použili dřevovláknitou izolaci. Na naší zážitkové trase nenajdete žádné umělé prvky, všechno je z přírodních materiálů a v hliněných omítkách uvidíte vlysy bylinek z naší zahrádky.
Na ekologii jsme mysleli i venku. Parkovací rošty jsou z recyklovaného plastu, tyto rastry propouští vodu. A když jsme budovali vozovku a parkovací místa, jako podklad jsme použili suť z trosek po tornádu, které před dvěma lety postihlo Mikulčice a okolí vesničku vedle Čejkovic. Tornádo se bohužel dotklo i některých našich spolupracovníků. Ve firmě se pak vzedmula velká vlna solidarity a pomáhali jsme s odklízením trosek.
Budova má i další specifika. Čím se liší od jiných fabrik?
Když se staví průmyslové budovy, většinou je snaha využít efektivně každý metr čtvereční na technologická řešení a v důsledku toho jsou pak pracovníci ve výrobě odkázaní na umělé světlo. My jsme ale chtěli, aby měl každý člověk, který v Sonnentoru pracuje, přísun denního světla. Proto jsme vyčlenili středovou část budovy pro prosklenné atrium. Jsme sice výrobní firma, ale vypadá to u nás jako v bance.
Zajímavé je i řešení interiéru, na kterém jsme pracovali s architektonickým studiem Vrtiška & Žák. Máme například strop z trhaných pytlů, což vytváří zajímavou strukturu jako v půdě. A pak máme stropy, které připomínají nebesa, a ty jsou z čajových sáčků. Jak se sto tisíc čajových sáčků třepetá ve vzduchu a prosvítá jimi světlo, vypadá to, jako by prostor prosvěcovalo sluníčko. Popisuju to tak nadšeně, ale mám opravdu velkou radost z toho, že se nám podařilo zapojit do procesu naše lidi. Každý si mohl sám nějaký sáček nalepit a to nás, myslím, hezky propojilo. Je rozdíl postavit budovu a pak v ní žít a oproti tomu ji přijmout jako svůj nový domov a vdechnout do ní život, aby tam lidem bylo dobře.
Zmínila jste zážitkovou trasu. Kam se návštěvníci můžou podívat?
Všichni v Sonenntoru vnímáme, že budoucnost potravinářství by měla být transparentní. Lidé mají právo vědět, z jakých surovin jsou produkty vyrobeny. Proto se každý může přijít podívat, jak vznikají naše čaje a koření. Máme programy pro mateřské školky, pro odborníky, chodí k nám i neslyšící nebo nevidomí, kteří vnímají vůně kolem. Při exkurzi se prochází tunelem se skleněnými průhledy do výroby a návštěvníci se seznamují s celým procesem od zpracování až po zabalení. Když jsme tento koncept připravovali, obávali jsme se, jestli se od našich lidí nedočkáme revolty, protože by se cítili trošku jako v zoologické zahradě. Nic takového se ale nestalo. Když tunelem procházejí děti, pracovníci jim mávají, dospěláci si taky zamávají, usmějí se. I obyčejný úsměv umí člověka v práci potěšit.
Trošku teď zabrouzdám do firemní kultury Sonnentoru. U nás je každá práce důležitá a je dobře, že je vidět. I paní uklizečka nebo ten, kdo lepí etiketu, pečuje o atmosféru ve firmě. Není to jenom obchoďák, který prodá produkt zákazníkovi. Ve spoustě firem jsou obchodníci placení provizemi podle toho, kolik prodali, ale to u nás není. Všichni dostáváme fixní plat, a když se firmě daří, vyplácí se stejná prémie pro všechny. Pro lidi s vyšším platem je to možná míň peněz, ale zase tím ctíme princip transparentnosti. Všichni jsme se na úspěchu podíleli a dělíme se o výsledek.
V naší organizační struktuře lidé vedení nejsou ti, co sedí „někde nahoře“. Ředitel Josef Dvořáček s námi pravidelně chodí na obědy a jídelna je místem společných setkávání, kde si můžeme vyměnit spoustu informací. Slavíme narozeniny, pořádáme ve firmě Mikuláše, a když při firemním dni hrajeme různé hry, mám pocit, že to není takový ten nucený teambuilding.
To zní jako ideál. Ale co když se někdo zapojit nechce?
Kdo nechce, zapojovat se nemusí, ale dost z nich se zapojit chce. Mám pocit, že lidé v sobě mají přirozenou hravost. Z ní vycházejí také ilustrace na krabičkách našich produktů, kterými bychom rádi navodili chvíle pohody a návrat do bezstarostného dětství. Ale nechci z toho dělat růžového jednorožce na obláčku. Svět není dokonalý. Vnímáme, že někteří to s firmou prožívají víc, někteří méně, ale každý máme svobodu najít si svoji cestu a snažíme se respektovat jeden druhého. Jak se říká: Firemní kultura je to, co se děje, když se nikdo nedívá. A to si myslím, že nám funguje hezky. Stejně tak se řídíme pravidlem: Nečiň druhým, co nechceš, aby bylo činěno tobě.
Propisuje se do tohoto nastavení ženský element ve vedení Sonnentoru?
Ve vedení je nás osm a z toho jsme dvě ženy, ale i ti muži jsou velmi vnímaví a empatičtí. Pokud tímto mohu mluvit i za moji kolegyňku Radku Svobodovou, tak cítím, že ženské vedení se odlišuje v takovém tom mateřském, pečujícím přístupu. Chlapský pohled možná spočívá v zaměření na sérii úkolů, které je potřeba udělat. Kdežto ženský princip si všímá toho, jestli je daný člověk v dobré formě a rozpoložení zrovna teď řešit strategický projekt či úkol obecně. Vidím také větší otevřenost a důvěru v celém pracovním procesu, což přesahuje i do osobní roviny.
Otevřenost mezi spolupracovníky je skvělá, ale není transparentnost, o které jste mluvila v souvislosti s exkurzemi, pro vás riziko? Firmy se obvykle spíš bojí, aby jim někdo neukradl know how nebo aby někdo neviděl, když něco neudělají zrovna dokonale…
Je to riziko, máte pravdu. Ale máme odvahu dělat věci jinak. My víme, že k nám jezdí konkurence, víme, že si všechno natáčí a fotí, protože to se u nás smí. Když před nějakými patnácti šestnácti lety Josef Dvořáček přišel s tím, abychom pustili veřejnost do výroby a ukázali, že se přece nemáme za co stydět, odehrávaly se kolem toho velké diskuze. Hygiena, bezpečnost práce… Co když nám někde něco uteče a budeme pak konfrontováni s množstvím pokut? K nám ovšem stále chodí nějaké kontroly, protože ekologické zemědělství má standardy nastavené přísněji než konvenční. Pořád nám někdo brouzdá po prodejnách a odebírá si vzorky. A za tu dobu, co zážitková exkurze funguje, se nám to zatím nestalo, že bychom se dostali do průšvihu. Na kontroly reagujeme a nedostatky odstraňujeme. Nutí nás to udržovat všechno v pořádku. Musíme být neustále o krok dál a nesmíme usnout na vavřínech.
Na vašich stránkách se píše, že se snažíte o to, aby snižování uhlíkové stopy, na které se zaměřujete, šlo ruku v ruce s hospodářským růstem. Ekologická budova ale musela znamenat velkou investici.
Byla to investice ve výši 300 milionů korun. Ekonomicky oslabená firma by do takového rizika určitě nešla. Ale my jsme hospodáři, kteří každou korunu obrátí, a hledáme pořád nové příležitosti, aby naše podnikání bylo udržitelné. Máme tu výhodu, že hodnotami nejsme nastaveni na maximalizaci růstu a zisku. U nás to opravdu nefunguje tak, že bychom si na setkání vedení řekli: „A příští roku uděláme 35 %!“ Pak se totiž ve firmách dělá vše pro to, aby se dosáhlo těch 35 %. My naopak vyhodnocujeme, kolik potřebujeme vydělat, abychom se uživili. Naší vizí je spíš maximalizace hodnot než maximalizace zisku. I možná proto cítíme větší motivaci hledat nové cesty, abychom nezůstali jen u pokrytí nákladů, ale přinesli něco navíc.
Trh bohužel prochází stagnací. Jet pouze na vlně ekologických aspektů a nemít to ekonomicky propočítané je velmi nebezpečné. Setkáváme se s řadou partnerů s ekologickými projekty a mám pocit, že 80 % z nich má skvělé nápady a jde do toho s nadšením, tyto start-upy však do dvou do tří let zmizí z trhu, protože to neustojí. Je to smutné, ale je to tak.
Pojďme k něčemu příjemnějšímu. Je tu advent. Přichystali jste pro zákazníky něco nového?
Vždycky jednou za tři roky uvádíme na trh adventní kalendář, což je výběr 24 druhů čajových bestsellerů. Na každém přebalu bývá básnička, ale letos tam máme QR kód, který má přinést trochu zábavy i zastavení, aby Vánoce neprobíhaly jenom ve shonu. Po načtení kódu se vám zobrazí recept na daný den, ať je to posilující punč nebo třeba něco na pečení. Máme tam tipy na tvoření s dětmi, mikulášské a čertovské filtry na sociální sítě nebo playlist s vánočními písničkami.
Adventní kalendář je zajímavý i tím, že vám s ním pomáhají handicapovaní. Jak se na něm podílejí?
Máme hezkou dlouhodobou spolupráci s chráněnou dílnou Tiro Blansko, která sdružuje lidi s fyzickým nebo duševním handicapem. Během roku pro nás skládají krabičky s poznávacími výběrovými sadami a nyní je to adventní kalendář. Oni dělají produkt, který jim voní, a my od nich máme perfektně odvedenou práci. Jezdíme za nimi a oni se zase jezdí podívat k nám.
Když mluvíte o firmě, zníte velmi pozitivně. Předpokládám, že jste musela mít už před tím vztah k bylinkám a ekologii.
Člověk, který je z venkova jako já, to v sobě asi má odmala. Všude se chodilo pěšky, děti si vyběhly do lesa, příroda byla všude na dosah. Babička sbírala bylinky a to jsem si přenesla do dospělosti, kdy jsem měla bylinkovou skalku s mátou, meduňkou a mateřídouškou. Také čajomilství ve mně bylo odmalička. Čaj je pro mě blahodárný nápoj. Od určitého věku si pak člověk začne uvědomovat také minimalismus. Nepotřebujeme mít všechno. A cesta možná není v recyklování a třídění, ale v tom si některé věci vůbec nepořizovat a nehromadit je.
