Zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková se dlouhodobě soustředí na ochranu zranitelných skupin. Věnuje se mnoha projektům a má za sebou řadu úspěchů. Pomáhala prosadit zákaz kojeneckých ústavů, redefinici znásilnění nebo třeba naposled letos v lednu zřízení funkce dětského ombudsmana. Jak s tímto pracovním tempem zvládá vlastní rodinu? A čím ji fascinoval Tom Hanks?
Sešly jsme se oproti plánu k rozhovoru o dvě hodiny dřív, abyste mohla za nemocnými dětmi. Nabízí se typická otázka pro ženy ve vysokých funkcích: jak se ladí vaše náročná funkce vládní zmocněnkyně s rolí matky?
Během některých extra náročných dnů mívám přirozeně pochyby, jestli vše zvládám a jestli dělám dost. Když jsem nastoupila do funkce, bylo dětem devět a jedenáct let, takže už byly ve věku, kdy zvládaly samostatně docházet na kroužky, a mohli jsme se snadno domlouvat i přes telefon. Máme je ve společné péči s bývalým manželem a vycházíme spolu dobře, což usnadňuje organizaci a vzájemnou domluvu. Většinu mimořádných povinností, návštěv lékařů i večerních pracovních akcí si plánuji na týdny, kdy jsou děti se svým tátou. Hlavní je pro mě jejich spokojenost.
Mluvíte o své práci s dětmi? Je pro vás důležité, aby chápaly, co děláte?
Moje děti od malička vnímají, že se máma věnuje vzdělávání, podpoře zranitelných skupin, dětem i seniorům. Jsou na to zvyklé, a i když jsem nyní ve funkci zmocněnkyně pro lidská práva, témata, kterými se zabývám, se pro ně nijak dramaticky nezměnila – stále se věnuji podobné práci jako dřív v nevládních organizacích nebo státní správě. To, že je má role teď viditelnější, nijak zvlášť neprožívají, ale chápou, že pro mě tahle etapa hodně znamená. Jednou měl syn takovou pyšnou chvíli, kdy jeho oblíbený youtuber Yura ve videu zmínil, že se zasazuji za nepřijatelnost fyzických trestů, což byl pro něj moment, kdy uznal, že jeho matka dělá něco smysluplného. (smích)
Mám možnost znát váš kalendář poměrně zblízka a někdy je nabitý a opravdu jedete na minuty. Už skoro tři roky. Jak se v tomto tempu staráte o svoje duševní a fyzické zdraví?
Vím, že moje role je časově omezená a že systémových problémů je dost, proto se snažím udělat maximum. To tempo je náročné, ale každodenně mi pomáhají drobnosti jako večerní horká vana. Důsledně si chráním víkendy, snažím se nepracovat a omezit čas na sociálních sítích i redukovat příval zpráv. Musím také pečlivě volit, kdy a jak moc se vystavím emočně náročným příběhům. S rodičovstvím se moje odolnost vůči některým tématům ztenčuje, takže si promýšlím i to, jaké filmy chci vidět a co si pustím k tělu. Velkou oporou je pro mě sdílení s blízkými lidmi. Uvědomovat si dobré příběhy, inspirativní iniciativy a lidi kolem sebe mi pomáhá udržet si naději, radost a vděk.
Člověk musí mít hodně silnou motivaci měnit věci v lidskoprávní tematice, kde v Česku stále vládne mnoho předsudků. Dá se vaše touha po spravedlivějším světě dostopovat už v dětství, které jste strávila v Mostě?
Vyrůstala jsem mezi dětmi, které často čelily složitým životním podmínkám. Měla jsem kamaráda, kterého jeho maminka, samoživitelka, krutě bila. Další kamarád, romský chlapec, najednou ve třetí třídě zmizel do zvláštní školy – stejně jako můj soused, vřelý a skvělý kluk s lehkým mentálním postižením, kterého v pubertě umístili do ústavní péče, jak to tehdy bývalo běžné. Už tehdy mi to bylo líto a vrtalo mi hlavou, jestli to opravdu musí být takhle.
Odjakživa mě fascinovaly postavy, které usilovaly o spravedlnost, ať už to byl Tom Hanks ve filmu Philadelphia nebo Mel Gibson ve Statečném srdci. Věřila jsem, že jednotlivci mohou měnit svět. Ve škole i doma jsem často zkoumala a rozporovala zažité pravdy o tom, jak věci mají být a co je považováno za normální.
Klíčovým prvkem vaší práce je duševní zdraví a dětství bez násilí a traumat. Vláda nedávno prosadila Bezpečné dětství, program, který má posílit prevenci i záchyt dětí s traumaty, podporovat školy i rodiny a jejich odolnost. Byla jste taky u zákazu kojeneckých ústavů, označení fyzických trestů v zákoně jako nepřijatelných, vzniku dětského ombudsmana. Je podle vás české dětství pořád ještě zranitelnější a těžší než na Západě?
Ano, české dětství je v porovnání se západními zeměmi stále v mnoha ohledech zranitelnější a těžší. Například tolerance vůči násilí je u nás nepoměrně vysoká. Přetrvává také hierarchický přístup k dětem – ve školách, sportovním prostředí i ve zdravotnických zařízeních se na ně často pohlíží jako na nerovnocenné bytosti, které je třeba „ochočit“ nebo trestat, pokud nevyhoví nastaveným normám. Právě proto je důležité posilovat respekt k právům dětí, a to nejen ve společenském vnímání, ale i na úrovni legislativy. Vnímám, že se situace postupně mění, ale dost práce je stále před námi.
Co by měly podle vás všechny děti vědět a často nevědí, protože znají jen prostředí své rodiny, které berou za normu?
Velmi důležitá je každodennost. Zásadní je, aby co nejvíce dětí žilo v bezpečném a laskavém prostředí. Měly by vědět, že respekt a podpora toho, kým jsou, není výsada, ale přirozená součást vztahů. A to nejen v rodině, ale i ve škole, na kroužcích, ve zdravotnictví a v dalších prostředích. Když vyrůstají s vědomím vlastní hodnoty a v prostředí založeném na respektu, nesou si tuto zkušenost dál – do svých vztahů, do společnosti. Pozitivně se pak vztahují k novým příležitostem, vnímají sebe jako zodpovědné za svůj život a zajímají se o dění okolo sebe. Děti by měly znát svá práva a rozumět tomu, že násilí není normální, rozpoznat agresi, regulovat své emoce a v případě konfliktu umět hledat společné řešení. Právě na to se loni zaměřovala i vládní kampaň „Zavolej mi pomoc“.
Řešíte násilné vztahy, pomáhala jste prosadit redefinici znásilnění, zákon o domácím násilí, opakujete, že je potřeba přijmout Istanbulskou úmluvu. Proč je podle vás tak těžké mýtit v Česku násilí?
Nepodpora Istanbulské úmluvy úzce souvisí se schopností společnosti rozlišovat mezi manipulací a korektní argumentací, s kritickým myšlením a reflexí. Některé skupiny záměrně šíří narativy o údajném rozkladu tradičních hodnot či ohrožení rodiny, aniž by svá tvrzení opíraly o fakta. Tím se debata posouvá do roviny emocí a strachu, což znemožňuje konstruktivní diskusi. Ačkoliv jsme se senátorkami a senátory loni aktivně vyvraceli řadu dezinformací a snažili se otevřít racionální dialog, ratifikace nakonec o dva hlasy neprošla.
Jak vidíte budoucnost žen ve veřejných funkcích? Poslankyně, kterých je už tak málo, mají tendenci odcházet kvůli neměnnému jednacímu řádu Sněmovny, kde se rokuje kvůli obstrukcím i do nočních hodin, nebo z důvodu vyčerpání.
Sleduji tento trend s lítostí, ale zároveň věřím, že o potenciál těchto političek nepřijdeme a že se mnohé z nich budou dál veřejně angažovat, byť mimo Parlament. Klíčové ale je pochopit důvody, proč ženy-političky, které jsou ochotné sloužit ve prospěch společnosti, ze svých veřejných funkcí odcházejí, a tyto bariéry odstraňovat. Jde třeba o vysokou míru tolerance verbálního násilí vůči ženám. Mnohé poslankyně pak upozorňují na neefektivní způsob práce plný obstrukcí, který je neslučitelný s běžným životem, zvláště pro ty, kdo zároveň pečují o rodinu. Tyto zvyklosti vycházejí z toho, že ženy jsou v české politice stále zastoupeny jen minimálně – v rámci EU patříme k zemím s nejnižším podílem političek. Celý systém je tak dlouhodobě nastaven primárně podle potřeb mužů.
Klára Šimáčková Laurenčíková je od roku 2022 zmocněnkyní vlády pro lidská práva. Věnuje se snižování nerovností ve vzdělávání, podpoře duševního zdraví a ochraně zranitelných skupin. Vystudovala speciální pedagogiku na UK a založila Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV). Získala ocenění Ashoka Fellow a Cenu Olgy Havlové. Působila jako předsedkyně Vládního výboru pro práva dětí i v poradním panelu Evropské komise pro sociální inkluzi.
