Ve filmu Amerikánka a v představení Snowflakes, k jehož zhlédnutí je poslední šance právě teď o víkendu 24. a 25. 5. na scéně Jatka78, hrají děti z dětských domovů. Patří k nim i Natálka, která před několika lety vstoupila do života Tereze Šindlerové. S Terezou jsme mluvily o její cestě od hostitelské péče k pěstounství i o tom, jak je důležitá péče o psychiku ústavních dětí i těch, kteří se rozhodnou věnovat jim svůj čas a lásku.
Chvíli před naším rozhovorem jste se vrátila z dětského domova v Mladé Boleslavi, odkud pochází Natálka. Proč jste tam jela?
Dozvěděla jsem se, že soud zpravomocnil rozsudek o pěstounské péči. Po letech, co jsem Natálku navštěvovala v domově jako dobrovolnice, jsem si ji vzala do hostitelské péče a nakonec je z toho péče pěstounská. Natálka se v únoru přestěhovala z Mladé Boleslavi k nám do Prahy natrvalo. Teď jsem si tam jela převzít všechny dokumenty jako rodný list a Natálka už je naše.
Kdy jste Natálku poznala?
Do dětských domovů jsem začala jezdit v roce 2018 a Natálku jsem poznala o rok později, to jí bylo dvanáct let.
Brzy jí bude osmnáct, co bude pak?
To už je na ní, bude dospělá. Ale já to beru tak, že je to na celý život, a myslím, že u nás bude minimálně ještě do té doby, než dodělá školu a najde si stabilní zaměstnání.
Hostitelská péče u nás pořád není moc známá. Jak jste se o ní dozvěděla?
Náhodou. Do dětských domovů jsem začala jezdit s organizací Dobré víly, kterou založila moje kamarádka Angelika Nevěřilová. Jenže po několika letech jsem, úplně upřímně, vyhořela. Měla jsem svoji práci, pomáhala jsem v Dobrých vílách s PR, do toho jsem jezdila dvakrát týdně do dětského domova a taky mám dvě svoje děti. Už toho bylo na mě moc a cítila jsem, že to musím změnit. Z organizace jsem odešla, ale chtěla jsem si udržet dál kontakt s dětmi z dětského domova, protože mi to dává smysl.
Místo toho, abych jezdila za deseti dětmi, jsem se ale rozhodla zaměřit jen na jedno dítě, na Natálku. Těšilo mě, že vidím návaznost a proměnu. Překvapilo mě, jak výrazně se Natálka posunula. Jezdila jsem za ní každý týden, psaly jsme si, zaplatila jsem jí kroužek tancování a doprovázela jsem ji tam, později i na soutěže. Byla ze všeho šťastná a rychle dohnala ostatní holky, které se tanci věnovaly déle. Potom jsem ji chtěla vzít do Prahy podívat se na vyšší taneční soutěž, v dětském domově jsem se ale dozvěděla, že nemůžu. Abych ji mohla vzít mimo město a na celý den, musela bych mít vyřízenou hostitelskou péči. A tak se stalo.
Všechny děti mluví o hostitelské péči tak, že najednou je tu někdo jen pro ně. I když jsou vychovatelé v domově skvělí a mají je rádi, pořád je tam jeden vychovatel na osm dětí a nikdy nemůže mít na každého tolik času.
Nezvažovala jste možnost pěstounství?
Slyšela jsem o tom, ale můj prvotní záměr byl opravdu jen ten, že budu s Natálkou jezdit na výlety a budeme si psát. Zpočátku to tak fungovalo. Napřed jsem ji k sobě do Prahy brala jen tehdy, když byli mí synové u tatínka, abych se jí mohla věnovat. Pak se kontakty stupňovaly přes společné víkendy až po dovolenou v Řecku loni v létě. A na podzim jsme se začali bavit o tom, že s námi Natálka zůstane nastálo. Když jsem se jí zeptala, jestli by o to stála, náš vztah se ještě víc prohloubil.
Kdo to navrhnul jako první?
Paradoxně moje děti. Zeptaly se, proč si vlastně Natálku nevezmeme napořád. Z Natálky jsem cítila, že by si to taky přála. Tak jsme se domluvili v dětském domově a na OSPOD, podali jsme žádost tak, aby korespondovala s pololetím ve škole, Natálka přestoupila ze zdrávky v Boleslavi do Prahy a od té doby žije s námi.
Bylo něco jinak, než jste si v tom únoru představovala?
Vlastně ne. Čtrnáct dní před tím mě přepadly velké obavy, ale je to skvělý. Jen je rozdíl mít dvě a tři děti, je to náročné na dělení pozornosti. Neubrala jsem nic ze svého už tak zaplněného života a ještě jsem si k tomu přibrala další dítě. Musím si dávat pozor na své osobní hranice. Někdy si je uvědomím pozdě, proto jsem před lety vyhořela. Teď už vím, že musím někde něco ubrat, abych měla pro všechny sílu a energii.
Já tři děti mám a vím, jak je dělba pozornosti v takovém počtu složitá. Děti o ni soupeří a mně je pak líto, že mám jen dvě ruce.
To taky znám, ale synové mají k Natálce jiný vztah než mezi sebou. Kluci mezi sebou víc soupeří, handrkují se, kdežto k Natálce jsou laskaví, není tam rivalita. Nejnáročnější pro mě je, když se všichni tři sejdou doma a každý chce něco říct. Nejvíc si chtějí povídat před usnutím, proto jsem si nastavila večerní harmonogram a minimálně hodinu mi trvá, než obejdu kolečko mezi dětmi, abych se mohla každému věnovat. No, je to management. (směje se)
A to ještě šéfujete projektu Spoluživot.
A do toho pracuju v rodinné firmě, kterou jsem převzala po rodičích. Ale pomalu ji předávám mladší sestře, abych se mohla naplno věnovat nadaci a svým dětem. Toto období bylo hodně intenzivní a plné změn, navíc nám v nadaci zamítli jeden grant a potýkáme se s nedostatkem financí. Ale je potřeba ještě chvíli vydržet. Doufám, že to bude lepší.
Hlídáte si, abyste znovu nevyhořela?
Teď už na sobě poznám, kdy jedu na úkor sebe sama. Varovným znamením pro mě je, že přestávám spát. V tu chvíli se musím okamžitě zastavit, stopnout, co se dá, a na den někam odjet. To mi pomůže. Nedávno jsme sami s přítelem odjeli na celý víkend pryč, odložila jsem telefon a bylo to moc fajn.
Musíte být taky silným vzorem pro Natálku. Máte se na koho obrátit, když potřebujete pomoct?
Určitě, mám svoji terapeutku. Zařídila jsem terapie i pro Natálku a obrovsky nám to pomohlo. Pochopila jsem díky tomu některé její reakce. Jedna psycholožka mi říkala, že mozek dětí, které si v raném věku prošly silným traumatem, je neustále ve stresu. V momentě, kdy přijde další stresová situace, jako například u nás stěhování, změna školy…, jejich mozek se dostane do ještě většího stresu a může reagovat nezvykle. Někdo začne být agresivní, drzý, někdo zamrzne, někdo utíká…
Hostitelská péče vám přinese spoustu lásky, ale může vás vystavit řadě diskomfortních situací. Vím, jak je psychologická podpora pro hostitelskou péči důležitá, proto ji chceme poskytovat všem, kteří budou mít zájem. V nadačním fondu Spoluživot jsme zřídili veřejnou sbírku a fundraising probíhá i na našich akcích. Třeba teď máme v plánu v jednom pražském dětském domově odehrát recitál Malý princ.
To bude veřejně přístupná akce, když se koná v dětském domově?
Snažíme se přiblížit děti z dětského domova společnosti a propojovat tyto světy, mezi kterými může stát „zeď“ nedůvěry nebo strachu. Náš kamarád Honza Cina, který mimochodem také jezdí za dětmi z dětských domovů, odehraje představení se smyčcovým kvartetem, klavírem a operní pěvkyní. Děti se zapojí kreativně, budou dělat třeba i uvaděče. Výtěžek z prodeje vstupenek půjde právě na podporu psychologické péče.
Tu pomyslnou zeď chápu, málokdo cítí potřebu seznamovat se s dětskými domovy, když neplánuje být pěstounem a jiné formy pomoci nezná. Maximálně do domova pošle nějaké plyšáky.
I já jsem si třeba před lety myslela, že když chci pomoct dětem z děcáku, pošlu jim oblečení, hračky nebo peníze. Když jsem tam začala jezdit, překvapilo mě, jak mimo jsem byla. Dárkem k Vánocům jim sice uděláte radost, ale není to pomoc. Jestli chcete pomoct, věnujte jim čas, pozornost a lásku. Jak říkají holky z Dobrých víl: „K čemu je fotbalový míč, když si s tím klukem do míče nemá kdo kopat?“ I proto děláme osvětu.
Na co všechno se Spoluživot zaměřuje?
Spoluživot vzniknul tehdy, kdy jsem začala být hostitelkou pro Natálku. Když jsem ji vzala do své sociální bubliny, zjistila jsem, že o této podobě péče nikdo nic neví. To mě přivedlo k myšlence sdílet informace na sociálních sítích. Kamarádka mi pak pomohla zařídit stánek na vánočním Lemarketu a byla jsem překvapená, jak velký ohlas to mělo. Fotografka Bet Orten nás pak propojila s Šárkou Nácovskou a společně jsme loni v dubnu založily nadační fond Spoluživot. Primárním cílem bylo opravdu jenom šířit osvětu o hostitelské péči.
Ale brzy jsme si uvědomily, že chceme vytvořit cestu pro zájemce o hostitelskou péči – tak, aby byla pro děti bezpečná. Děti z dětských domovů jsou hodně ostražité, protože mají špatné zkušenosti. Pár lidí si vzalo děti dvakrát třikrát a pak už se nikdy nevrátili, což dětem může ublížit mnohem víc, než kdyby si je nikdo nebral. Dochází u nich k retraumatizaci, protože už si zažili, jak je odložili rodiče. To jsme nechtěly dopustit. Proto jsme vytvořily metodiku, říkáme jí Cesta k hostitelské péči, která jasně popisuje kroky několikaměsíčního procesu. Zahrnuje vstupní pohovor s naší koordinátorkou, absolvování semináře, odborné intervize a další kroky. Zjišťuje se motivace zájemců, dozví se, jaké situace je mohou v hostitelské péči potkat, jak mají komunikovat s OSPOD, jaké dokumenty musejí dodat. Snažíme se být i podpůrnou organizací, když se zájemci potřebují poradit třeba s terapeutem.
Máme pocit, že tohle kolečko eliminuje případné zklamání hostitelů i dětí. Je to pomalý, postupný proces. Zájemci by měli nejdřív dojíždět do dětského domova za dítětem, vzájemně se oťukávat, a až když jsou si všechny strany jisté, teprve si dítě brát domů.
Tento proces u nás nijak vymezený nebyl?
Ne. Postup jsme vymysleli na základě našich zkušeností a konzultací s odbornou garantkou. Zapracovali jsme do něj i připomínky, které vzešly z kulatého stolu, kam jsme pozvali zástupce Ministerstva práce a sociálních věcí, pod nějž spadá OSPOD. Díky zvýšenému zájmu o hostitelskou péči a možná i díky filmu Amerikánka se teď scházíme u kulatého stolu jednou měsíčně jako zástupci organizací Spoluživot, Děti patří domů, Patron a Nadace Veroniky Kašákové, které doprovázejí děti na odchodu z dětských domovů. Společně s MPSV a MŠMT, které zastupuje dětské domovy, tvoříme oficiální metodiku a tou bychom se všichni měli řídit. Když půjdeme cestou dobré praxe a budeme to dělat kvalitně a svědomitě, s podporou psychologů, terapeutů a dobrých vztahů s dětskými domovy, ministerstvy a OSPOD, odpadne nedůvěra a bude to mít pro děti smysl.
Jakou roli v tom hraje Amerikánka?
Produkci divadelního představení Amerikánka, které vypráví o tom, co my známe z dětských domovů, jsem oslovila ještě v době, kdy jsem působila v Dobrých vílách. Když se pak začal natáčet film, probíhal casting mimo jiné na táboře Dobrých víl. A jedno z dětí, které hraje v Amerikánce, je moje Natálka. Jezdila jsem pak s dětmi z dětských domovů jako doprovod na natáčení. Mezi štábem a dětmi začaly vznikat vztahy podobné hostitelství a s režisérem Viktorem Taušem jsme se domluvili, že současně s filmem budeme propagovat i hostitelskou péči. Po skončení natáčení bylo Viktorovi líto, že se skupina, která na sebe byla navázaná, rozpadne. Proto vymyslel divadelní představení Snowflakes, kde se děti budou dál potkávat. Viktor říká, že tam vznikla smečka. Rodina přece nemusí být jenom ta tradiční, může to být i komunita, smečka.
Říká se, že hostitel může být každý, ale každý to asi být nemůže.
Musí to být dospělý člověk s čistým rejstříkem trestů. Ale nezáleží na tom, jestli jde o manželský pár nebo jednotlivce, ani na tom, jestli má vlastní děti. Hostitelská péče má mnoho forem. Může spočívat v tom, že si budete brát dítě na víkendy domů. Ale může probíhat i tak, že jde chlapeček každý pátek s někým na ryby a vůbec u něj nepřespává. Jako důležitou vnímám pravidelnost, ať si denně píšete nebo se vidíte jednou za měsíc. Časový rámec by měl být předem domluvený, aby mělo dítě jistotu, že se to stane. Jako hostitel s dítětem sice nejste pořád, ale když už si ho jednou do života vezmete, mělo by to být ideálně navždy.
V Čechách je pořád nedostatek pěstounů. Mě kdyby se někdo před šesti lety zeptal, jestli budu někdy pěstoun, řeknu, že rozhodně ne. Ale díky tomu, že u nás všechno probíhalo pomalu, postupně, tak jsem pěstoun, ani nevím jak. Neznamená to, že hostitelská péče je cestou k pěstounství, ale sama jsem příkladem, že se to tak někdy stane.
V jednom rozhovoru jste říkala, že vám Natálka ze začátku připomínala vás. Čím?
Nastavila mi velké zrcadlo. Připomněla mi tu šestnáctiletou holku, které rodiče nedovolili věnovat se tomu, co ji bavilo. Byla jsem tenkrát hodná a poslušná, takže jsem sklopila uši a dělala to, co chtěli rodiče, kteří to mysleli dobře. Neuměla jsem se vzepřít a žila jsem jinak, než bych si přála. A to jsem viděla i na Natálce. Byla v systému nastavená dělat to, co se jí řekne, neměla vůbec svůj názor. Nevěděla, co chce v životě dělat, nevěděla, jaké koníčky si vybrat. Byla v ní podobná prázdnota jako tenkrát ve mně. Možná proto mi v době, kdy jsme se poznaly, byla ze všech dětí nejbližší. Myslím si, že i díky terapii se nám teď daří Natálku navádět k tomu, aby si našla, co ji v životě baví a co ji dělá šťastnou.
