Co je to rituál? Svatba, pohřeb nebo náročný shon kolem Vánoc? Rituálem překvapivě může být i mytí vlasů. Nebo dokonce úklid! Pokud k většině činností přistoupíme vědomě a s vděčností, naše dny se rozsvítí…
Rituály mohou vnést do životního dostihu vědomý předěl, bezpečí a uvědomění si toho, že stále něco končí a začíná. Duchovně vyprázdněné šílenství kolem Vánoc, případně Velikonoc, které marketéři hbitě doplnili Valentýnem a Halloweenem, aby příliv peněz neslábl, se však nepočítá. Pravý rituál se dotkne našich emocí. I zdánlivě všední proměna může přinést zázrak.
Dávní předkové bez vědeckých poznatků, kalendářů, hodinek a dalších vynálezů byli na rozdíl od nás v hlubokém kontaktu s přírodou. Mohli totiž přežít jen díky pozornosti, kterou jí věnovali. A tak se modlili ke Slunci, aby se vrátilo, děkovali Zemi za úrodu, nebi za déšť, oslavovali dobrý lov… Zatímco my, většinou bezpečně usazení v civilizačním pohodlí, se ženeme jen za svými cíli (a zpravidla za penězi, s jejichž pomocí sny realizujeme). Na nějaké „blbnutí“ kolem fází Měsíce či roku není čas! V pozadí nekonečného honu za výdělkem v často nenáviděné práci a za vzrušením a zážitky ve chvílích volna se otevírá nebezpečná tlama prázdnoty a marnosti.
Návrat k rituálům může posílit mysl a intuici. Dá nám odvahu pustit to, co už neslouží, a otevřít se zázračným možnostem ležícím za dveřmi neúprosné logiky. Kolika proměnami každý z nás už prošel a kolika z nich jsme věnovali vědomou pozornost a úctu? Spousta z nich nás děsí, zejména ty, které se týkají stárnutí a blížícího se konce života. Díky rituálům však máme možnost poděkovat za to, co končí, a oslavit příchod nové fáze. Můžeme si jimi prozářit a zpřehlednit každý den, aniž bychom museli trávit hodiny v meditaci. Stačí veškeré činnosti místo na autopilota vykonávat vědomě a s vděčností.
Muž a žena na oltáři
Stále více lidí, zejména žen, se k moudrosti předků vrací. Patří k nim i filantropka a publicistka Lilia Khousnoutdinova, která se kromě dalších aktivit věnuje ženské plodnosti a zlepšování postavení žen ve společnosti. Pochází z tatarské rodiny, po otci má ruské předky. Do šesti let žila za Uralem, kam byla její rodina za bývalého režimu vypovězena z Tatarstánu. Doma vyznávali islám a prababička Liliu vychovávala k víře.
„Byla to láskyplná zkušenost. Po babiččině a prababiččině vzoru se dodnes občas modlím. Obě mi hodně předaly, ale v našem náboženství mi odmalička chyběly ženy,“ říká Lilia. „V komunistickém Rusku bylo náboženství zakázané a všechny oslavy se dělaly potají. Na Oxfordu a při dalších studiích jsem se začala zajímat o historii a navštěvovat posvátná pohanská místa. Až v Glastonbury jsem narazila na první novodobý chrám oficiálně zasvěcený ženství. Byl to pro mě ohromný objev, na oltáři byla žena!“
Časem se Lilia ponořila i do pohanské a keltské mytologie, kde jsou ve středu zájmu muž i žena. „Dle mého názoru je důležité mít na oltáři zamilovaný pár, abychom v odpojené ateistické době mohli mít inspiraci a potřebné zlidštění posvátnosti,“ dodává spoluautorka knihy Novodobé ženské rituály.
Klíč k bodypozitivitě
„Rituály mimo jiné přinášejí smysluplnější prožívání sebe sama. Pokud se k nim však děti vychovávají stylem ‚musíš, jinak bude trest‘, je těžké při nich prožívat radost. Máme-li svobodu a můžeme-li si je obohatit podle svého, je to krásné,“ pokračuje Lilia.
Obřady jsou jednou z nejstarších věcí na světě, pomáhají lidem přijímat životní změny. Slouží k emoční regulaci a mají spoustu přesahů, především v ženském životě, kdy posilují komplexnější a důvěrnější přijetí sebe sama i bodypozitivitu. „Ženské přechodové rituály jsou velmi důležité, hluboké a nádherné, je v nich tolik potřebná úcta k tělu a plodnosti. Vždyť třeba porod je obrovský výkon! My k němu přistupujeme jako k něčemu automatickému a na to doplácíme. Jde mi o navrácení důstojnosti všemu ženskému, zejména úctě k péči, kterou ženy vykonávají doma a je stále ještě nedoceněná. Péče je klíčová věc, bez ní bychom byli robotická společnost,“ říká zapáleně iniciátorka osvětových programů.
Předsvatební komunikace
Jedním z nejvýznamnějších přechodových rituálů je bezpochyby svatba. Ženy mívají k její přípravě blíže než muži a chystání obřadu může být pro mnohé ženichy stresující a otravné. „Ale už v době, kdy se svatba dojednává, by měla ve vztahu fungovat upřímná komunikace. Lidé se často berou, aniž by si vyjasnili, co to pro ně znamená. Součástí rituálu nevěsty je prohloubení komunikace o tom, co od svatby a po ní chceme a očekáváme. V dnešní době význam ‚manželství‘ není zdaleka automatický, a než si vyměníme prstýnky, je potřeba si sladit představy,“ doporučuje Lilia. „V rámci plánování obřadu je to častěji žena, která si přeje rituál, a stačí, když to muž s láskou respektuje.“ Zkrátka – už samotné vyjednávání svatebního obřadu je ukázkou nastavení zdravých hranic a respektu ve vztahu.
Pohanské kořeny Vánoc
A jak ve velké rodině Lilie Khousnoutdinové, matky tří dětí, prožívají Vánoce? „Dělám je jako komerční záležitost pro děti. S dárky samozřejmě řešíme udržitelnost, ale bylo by těžké vysvětlovat, že jiné děti dárky dostanou, a ony ne. Každopádně by to měly být svátky laskavosti a posílení rodinného kruhu. Naše širší rodina je rozesetá po celém světě, ale v období mezi Vánoci a Silvestrem se k sobě vždy snažíme přiblížit a slavit spolu. Samozřejmě je dobré vědět, že křesťanské Vánoce vyplývají z pohanského slunovratu, kdy bohyně Koliada – všimněte si podobnosti se slovem koleda – porodí boha Slunce, který přináší naději. Svíčky jsou symbolem světla. Pohanská mytologie mapuje přírodní cykly. I když tvrdíme, že se nás dávno netýkají, není to pravda a je dobré se na ně napojit.“
Velká síla katarze
Ceremonialistka a autorka knihy Ženské rituály Barbora Zemanová pochází z velmi ateistické rodiny, přesto už od patnácti let věděla, že existuje něco, co nás přesahuje. V osmnácti odjela pracovat do Irska, kde se zamilovala do keltské mytologie, navštěvovala menhiry a svatyně a zajímala se o přírodní spiritualitu. Pohanská mytologie opisovala kolo roku a sestávala se z oslav přírodních svátků. Barbora se v té době hodně zabývala přírodní i lidovou magií, šamanismem i moderním čarodějnictvím. Dlouho se věnovala kombinaci systemických konstelací s rituály, posléze vystudovala také traumaterapii.
„Mám pocit, že v rituálu se vždy dostáváme do kontaktu s něčím, co je vyšší než my,“ vysvětluje. „Základní rituály se v moderní společnosti stále udržují, ale jsou hodně vyprázdněné, nekopírují potřebu moderního člověka. Někomu stačí občanský obřad, jiní – i když nejsou v žádné církvi – chtějí zažít posvátno. Kvalitní rituál pomáhá prožít emoce, ty hezké i smutné. Prostřednictvím dobře vedeného prožitku smutku v rituálech posledního rozloučení všichni účastníci projdou nějakou katarzí, která je očistí. Napojí se na to, že ve smutku nejsou sami, to je léčivá ingredience. Velmi důležitou součástí je i princip a podpora komunity.“
Barbora ráda organizuje i rozchodové rituály. „Při nich je možné rozejít se v míru, poděkovat si za všechny společné chvíle a pustit se. Je mi vždy velkou ctí pár provázet ukončením jedné etapy jejich života a s pokorou ji uzavřít,“ usmívá se ceremonialistka.
Svatba na míru
„Nejradostnější obřady jsou svatby a rituál nevěsty, tím nemyslím klasické opilecké rozlučky se svobodou, s tou se není potřeba loučit,“ pokračuje Barbora. „Přece jdeme svobodně do vztahu a i v něm bychom si měli svoji míru svobody zachovat. Rituálu nevěsty se může účastnit třeba dvanáct blízkých žen či pouze nejbližší ženy z rodiny, které nevěstu připraví na novou roli. Sdílejí své zkušenosti s dlouhodobým vztahem, projdou očistným rituálem a opečují budoucí nevěstu. Ta si může v bezpečném prostoru zpracovat i obavy z manželství, třeba z toho, že rodiče jsou rozvedení, a co když ani jí to nevyjde! Kolikrát matka i dcera brečí a je to ozdravný moment pro celou ženskou linii. Často ženy rituál nevěsty požadují v balíčku se svatbou. Se snoubenci pak mám tři schůzky, kdy se navzájem poznáváme a zjišťujeme, co všechno by se při rituálu mělo odehrát. Na rozdíl od občanského obřadu je rituál připravovaný každému páru na míru, každý si do něj nese svůj záměr. Je to láskyplné vylétání z hnízda a poděkování, kdy si z rodových linií bereme do našich životů to nejlepší.“
Vše se opakuje, my jsme jiní
Rituálem může být i úklid. Pokud je dělaný s dobrým záměrem, je to jakási forma vnitřní a vnější katarze, kdy vědomě vymetáme temnotu a zatěžující energie. „Místo Sava je dobré dát do kýble pár kapek kvalitního esenciálního oleje a na závěr provonět byt dobrým vykuřovadlem. Často umisťuji do všech čtyř rohů misku se solí a po dvou dnech ji vyhodím. Stejně tak jsou důležité rituály sebeočisty, po těžkém dni nebo náročném obřadu si udělám solný peeling a umyju si vlasy šamponem se solí. Pro mě jsou vlasy jakési anténky, chytají to, co mě vyživuje, ale i to, co nechci, a sůl je výborná dezinfekce,“ doporučuje Barbora.
Spolu s Josefem Petrem napsala knihu o novodobých pohanských rituálech pro děti i dospělé s pohádkovým příběhem Kolo roku. Těchto osm svátků u Zemanů slaví celá rodina: „Vyměním výzdobu na domácím oltáři, zapálíme oheň, rozloučíme se se starým obdobím a zrekapitulujeme, co přineslo. Každý z nás hodí sušené byliny do ohně a řekne, za co je uplynulým týdnům vděčný. Uvědomujeme si, že se všechno pořád opakuje, ale my jsme pokaždé jiní.“
Ve víru kola roku
Naši předkové „nekrájeli“ rok na dvanáct měsíců, jejich roční „koláč“ dle dochovaných památek obsahoval pouhých osm dílů. Ale přechody mezi nimi si naši pohanští předchůdci uměli užít. Co nám brání to také vyzkoušet? A ještě více si uvědomit, že stejně jako kolo má svůj střed, i my potřebujeme pevný bod, který nás ukotví?
Naši předchůdci byli odkázáni na přírodu. Živili se zemědělstvím a chovem dobytka, museli tedy mít detailně odpozorováno, jak se chovat, aby dobře zaseli, sklidili a aby jim úroda i dřevo vydržely po dobu chladných hladových měsíců. Každá chyba je mohla ohrozit na životě. Tomu odpovídala jejich pokorná spiritualita. Věřili, že pomocí modliteb a rituálů obměkčí přírodní síly, které jim dopřejí hojnost potravy a bezpečí. Všechna období, kdy se odehrávalo něco významného týkajícího se obživy, doprovázely svátky a rituály.
Hlavními předěly byly astronomické jevy – letní a zimní slunovrat a jarní a podzimní rovnodennost. K nim přibyly další čtyři ohňové svátky dělící každou čtvrtinu na dvě stejné poloviny. Pro novodobé kolo roku se nejčastěji používají jejich keltské názvy, pokud se zachovaly. Na pohanské oslavy posléze navázalo křesťanství a překrylo je vlastními rituály a mytologií.
Moderní lidé si zvykli vnímat čas lineárně od bodu nula do konce života. Pohanské cyklické vnímání v sobě nemá tolik nekompromisního pocitu, že co čas schvátí, nikdy nenavrátí. Můžeme s ním prožívat stejná období moudřejší díky předchozím zkušenostem a vzpomínkám. A také se těšit na to, že podobný čas opět přijde a my do něj vkročíme bohatší o další prožitky a životní dary.
Civilizace se nás pokouší všudypřítomným umělým světlem vyprostit ze svázanosti s přírodou, ale nové výzkumy ukazují, že to není dobře. Neustálý shon a nerespektování přírodních cyklů může mít vliv i na nárůst civilizačních chorob. Ročnímu období je dobré přizpůsobit nejen jídelníček, ale i naše činnosti. V době, kdy příroda zpomaluje, bychom měli více dbát na odpočinek.
21./22. PROSINCE: Zimní slunovrat
Návrat slunce po nejkratším dni v roce pro lidi odjakživa znamenal příslib lepších časů, tepla, úrody a překonání smrti. Jeho symbolem je oheň a světla svíček. Nový cyklus kola roku může začít. Původní keltský název svátku se nezachoval, používají se i pozdější názvy Yule, Alban Artuan nebo Meán Geimhridh. Patří k němu červená, nachová, zelená a bílá barva.
1. ÚNORA: Imbolc
Blíží se jaro, dny se prodlužují, půda voní táním, narůstá naděje na nový život. Barvou tohoto svátku je bílá patřící sněženkám, laktaci a novorozeným jehňatům.
21./22. BŘEZNA: Jarní rovnodennost neboli Ostara
Světlo převažuje nad tmou. Začíná vegetační období, jehož start ovlivní podzimní úrodu. Jméno Ostara patří germánské bohyni jara a podobnost s německým názvem Velikonoc (Ostern) není náhodná.
30. DUBNA: Beltain
Svátek s červenou barvou se v tuzemsku zvrhnul v „pálení čarodějnic“ jako pozůstatek inkviziční doby. Podle pohanské tradice se však oslavuje plodnost (a samozřejmě i sexualita) a vrcholící jarní energie. Keltové rituálně zhasínali starý oheň a zapalovali nový, aby spálil ve svých útrobách vše nedobré.
21./22. ČERVNA: Letní slunovrat neboli Litha
Oslavu nejdelšího dne zdobí zlatě žlutá barva naplno zářícího slunce. Patří k němu radost ze života, tepla, hojnosti a kouzel, která jsou spojena s oběma slunovraty.
1. SRPNA: Lughnasadh nebo Lammas
Oslava úrody a vděčnosti za vše, co nám dosavadní rok přinesl. Symbolem tohoto svátku je chléb. I k němu se váže zlatě žlutá nebo vínová barva.
21./22. ZÁŘÍ: Podzimní rovnodennost neboli Mabon
Délka noci a dne je opět shodná, ale tma začíná převažovat. Nadále sklízíme plody a děkujeme za ně. Hnědá barva patří zemi, bez jejíchž darů bychom nemohli přečkat zimu.
31. ŘÍJNA: Samhain
Země se chystá ke spánku a je čas vzpomínat na všechny, kteří už věčným spánkem spí. Ideální doba zpomalit, spolu s přírodou trochu odpočívat a těšit se na zimní slunovrat přinášející nový život. Barvou svátku je logicky černá.
