Pro Veroniku Válkovou byla Kostarika nejen počátkem její cestovatelské a influencerské životní etapy, kterou můžete sledovat na Instagramu @cestuj_s_veru, ale také silným emočním zážitkem. Vyprávěla nám o tom, jak bojovala se strachem i steskem po domově. Během sedmi měsíců v zelené středoamerické zemi toho ovšem také hodně získala.
Kostarika byla moje první sólo cesta do zahraničí. Vydala jsem se tam poté, co jsem vyhořela v práci. Studovala jsem vysokou školu se zaměřením na sport a dělala manažerku ve fitku. Práce mě moc bavila, byl to můj sen. Ale protože jsem hodně zodpovědná a ambiciózní, samu sebe jsem uhnala. Vedla jsem spoustu tréninků a dokončovala magisterské studium – naložila jsem si toho na sebe opravdu hodně.
Najednou jsem byla ze všeho šíleně unavená. Diagnostikovali mi počáteční syndrom vyhoření. Říkala jsem si, že to není možné, vždyť je mi teprve pětadvacet! Bylo to v době covidu a mě napadlo, že bych to tady mohla zabalit a někam odcestovat. Srdce říkalo: Jeď! Ale mozek oponoval: Zůstaň a zkus si tady všechno vyřešit. Vrtalo mi to v hlavě měsíc, než jsem se rozhodla, že prostě letím, a vyrazila hledat nové zážitky a nový pohled na svět.
Risk je zisk
Všichni si myslí, že když někdo udělá v životě velký krok, nemá strach. Jenže to vůbec není pravda. Já jsem se bála neskutečně. A nebyl to jenom strach z neznáma, ale i z létání. Ty obavy byly tak velké, že jsem si při nástupu do letadla myslela, že stoprocentně spadne. Poslouchala jsem každý zvuk, ani na sekundu jsem neusnula a celou dobu jsem myslela na to, že jedu do úplně cizí země, kde mě bude vyzvedávat úplně cizí člověk.
Ale věřila jsem, že to zvládnu, a strach jsem nakonec překonala. Intuitivně jsem totiž tušila, že dělám dobrý krok. Pokud cítíte, že máte něco udělat, tak byste do toho měli jít, i když je to někdy risk. U mě každé odvážné rozhodnutí vždycky dopadlo dobře.
Konečně vypnutá hlava!
Na letišti mě vyzvedával Fabricio, syn rodiny, u které jsem měla přes platformu Workaway.info domluvené dobrovolničení. Žijí ve vnitrozemí v místě La Fortuna, kde provozují ubytovací zařízení. Běžně pronajímali čtyři bungalovy, kvůli covidu však byly prázdné. Nicméně obrovská zahrada s ovocnými stromy, keři a květinami potřebovala velkou péči. A tak jsem se od pondělí do pátku čtyři hodiny denně starala právě o ni.
Vstávala jsem hodně brzo, kolem páté, a měla jsem tři hodiny pro sebe, než mi od osmi začala práce. Jakmile jsem splnila všechny úkoly, dala jsem si oběd a pak už jsem jen odpočívala. V tomhle duchu se nesly první tři měsíce, vlastně jsem tehdy ani moc necestovala. Každý den jsem usnula v osm večer a spala až do rána – přesně to jsem potřebovala. Klid. Tady v Praze jsem pořád běžela v kolečku a potichu snila o tom, jak dělám něco manuálně v přírodě a vypnu přitom hlavu. Na Kostarice se můj sen splnil.
Sympatie i nebezpečí
Postupem času jsme se dali s Fabriciem dohromady a naše love story trvala ještě chvíli po mém návratu domů. Mnohdy býval pracovně pryč, často jsem tak pobývala jen s jeho rodiči a ti mě dost hlídali. Vštěpovali mi, že Kostarika není bezpečné místo a nejvíc na to doplácejí turistky, které cestují samy. Občas dojde k napadení a znásilnění. Maminka mi například zakázala hrabat listí v podprsence. Bála se, aby si mě tam někdo nevyhlídnul. Pokud rodiče museli odjet a spala jsem v bungalovu sama, nesměla jsem to říct ani kamarádce, kterou jsem měla v sousedství.
Na Kostarice si musíte dávat pozor i na to, od koho si co kupujete a berete. Všichni si tuhle zemi představují jako „zvířátka, moříčko, džungle“, od zbytku Latinské Ameriky se ale moc neliší a bezpečnost je tam velké téma. Pokud ovšem jedete do rezortu, ani to nepoznáte.
Když na mě na ulici pokřikovali z auta cizí chlapi, bylo to hodně nepříjemné. Doma bych si řekla, že jsou to blbci, a neřešila to, ale tam to bylo jiné. Jakmile jsem byla přes den sama ve městě, vždycky za mnou přišel nějaký muž a chtěl si povídat. Kostaričané to nicméně dělají běžně. Fabricio mi vysvětloval, že je to v jejich nátuře a nedokážou odhadnout, že ten druhý s nimi třeba mluvit nechce.
Právě pospolitost je mi ale na Kostaričanech vlastně sympatická. Sejdou se na pláži, mladí, staří, je jich tam třeba šestnáct a hraje latino hudba. Je jedno, jestli je vám pět, nebo šedesát, všichni se spontánně vlní a tančí.
Co naopak nemusím, je machismus, který jsem tam z kluků trošku cítila, i když můj expartner byl v tomhle ohledu výjimkou. U pobřeží to může být jinak, ale ve vnitrozemí ženy po páté nevycházejí. Je to chudší země a některé rodiny nemají na auto. Pokud ženy po setmění někam potřebují, jsou odkázané na chlapa. To jde ruku v ruce s machismem – muž si ženu hlídá. Když jsem přemýšlela nad tím, jestli bych tam mohla žít, tahle ztráta svobody by mi asi vadila nejvíc. V Praze se můžete procházet do jedné do rána, pak si zavoláte taxík a nemusíte se bát, kdo v něm bude sedět.
Přírodní a kulinární zážitky
Vysnila jsem si moře, ale vůbec jsem nelitovala toho, že jsem většinu času trávila ve vnitrozemí. Bylo tam nádherně. Všude kolem džungle, vulkány, vodopády, krásná zelená krajina. Na vulkán Arenal, který se řadí mezi nejaktivnější sopky na světě, se vyšlápnout nedalo. Měla jsem informace, že se tam sice pořádají expedice, ale dělají je nelegální průvodci a takový výlet může být i smrtelně nebezpečný.
Díky rodině jsem poznala život na Kostarice do hloubky. S maminkou jsme společně vařily, naučila mě spoustu věcí – smažit banán, dělat tortilly na pánvičce, připravovat červené fazole, do kterých se přidávají různé bylinky, aby se z nich člověk nenadýmal. K narozeninám jsem dostala smažený ananas. Všechno z jejich kouzelné zahrádky.
Nemoc a stesk
Na Kostarice jsem si uvědomila, že nejsem typ cestovatele, který se odstěhuje nastálo do ciziny. Potřebuju se vracet domů. Po domově se mi začalo stýskat zhruba čtvrtý měsíc, když jsem dostala covid a moje kostarická rodina se ke mně nezachovala hezky. Úplně mě zavrhli, nesměla jsem vyjít ze svého domečku, kde chyběla klimatizace a uvnitř bylo 40 stupňů. I Fabricio se na mě zlobil, protože se bál o rodiče. Později jsem pochopila, že jim to nemůžu zazlívat, protože některé věci berou jinak. Třeba covidu se bojí mnohem víc než my v Evropě, alespoň takovou zkušenost jsem měla v této rodině.
První čtyři měsíce byly super, splnilo se mi všechno, pro co jsem si do Kostariky přijela, po covidu to ale bylo těžší. Začala jsem mít žaludeční problémy, s nimiž jsem si neuměla poradit. Pak mi konečně došlo, že to bude psychikou, a koupila jsem si letenku domů. V tu chvíli obtíže přestaly. Prostě jsem se chtěla vrátit. Cítila jsem se tam dobře, ale domov je domov. Domov je jistota, že nejste na všechno sama.
Po návratu jsem se rozhodla začít cestovat, tvořit obsah na sociální sítě a vybudovat profil, který se stal mou hlavní pracovní náplní. Mrzí mě, že jsem nezačala točit videa už na Kostarice, ale mělo to svůj důvod. Potřebovala jsem si tam odpočinout a ne zase vymýšlet nějaký byznys, protože to jsem celá já. Všechno se asi stalo tak, jak se mělo stát.
