Láska je láska a má spoustu podob, to víme všichni. I Míša s Milanem. Milují se a mají spolu rodinu navzdory všemu a všem. Rozdíl 53 centimetrů je podle nich větší problém pro okolí než pro ně. Chtějí jen klidný život po boku milovaných, jako každý z nás.
Milan si vyhlédl Míšu už na základní škole. Tedy ne tak úplně vyhlédl, ale rozhodně ji registroval. Pak je osud zavál každého jiným studijním směrem a sešli se znovu až po osmnácti letech, kdy Milan na Míšině facebooku objevil její krásné malby a oslovil ji se zakázkou na obraz pro maminku k Vánocům. Pro předání si dali schůzku u kávy a tam přeskočila jiskra. Začali se navštěvovat a zamilovali se do sebe. Jsou to už tři roky a mezi tím se jim stihla narodit holčička Sofinka, která hraje v jejich životě i v tomto příběhu zásadní roli.
Smích a ukazování prstem bolí víc ženu než mě
Každoročně se v naší zemi narodí přibližně deset dětí s achondroplázií, nejčastější formou genetické poruchy růstu u lidí. Velmi často jsou to velmi chytří a talentovaní lidé, což je známo už ze středověkých kronik, kdy byli trpaslíci vyhledávaní šlechtou do role královských šašků, kteří sršeli ostrovtipem a inteligencí takovou, že byli často až obávaní. Achondroplazie, která je jedním z mnoha typů skeletální dysplazie, se vyskytuje spíše u mužů, kteří dosahují výšky kolem 131 cm, u žen pak 124 cm. Charakteristickými znaky jsou normálně velký trup, krátké ruce i nohy, přičemž obzvláště zkrácené jsou paže a stehna. Míša měří 127 cem, její výška je tedy nadprůměrná. Milan má bez 20 cm dva metry.
„Jsme největší atrakce našeho města. Když jdeme s kočárkem, vnímáme to dvojnásob. I když to člověk nechce řešit, tak prostě vidí, jak se lidi pozastaví, ukazují si a smějí se. Ale nejhorší je, když vás uráží a vy se ve finále nemůžete ani bránit. Já si to tak neberu, ale žena to vnímá trochu jinak, protože i v dnešní době je to těžké,“ říká Milan, kterého takové reakce kvůli ženě trápí.
Moc jsme si přáli miminko. Lékaři nás ujišťovali, že jeho se porucha růstu nedotkne
Milan s Míšou ke všemu od začátku přistupovali velmi zodpovědně a uvědoměle. Když se rozhodli mít dítě, podstoupili testy na genetice, které vyšly dobře. Bylo jim řečeno, že plánované miminko by mělo být normálního vzrůstu, a tak se „pustili do práce“.
„Bohužel otěhotnění klasickou cestou nebylo možné, tak jsme navštívili centrum asistované reprodukce. Docházeli jsme na pravidelné těhotenské kontroly, genetiku a vše bylo v pořádku.“ V období třicátého týdne těhotenství, kdy se Míša s Milanem brali, jim lékaři sdělili, že našli u dítěte menší odchylku ve vývoji. Ve 33. týdnu těhotenství potvrdili achondroplazii.
Rodina je z Jihočeského kraje, a proto jim prý byl doporučený porod v Českých Budějovicích. „Je pravda, že to bylo dobré řešení, protože jsou vybaveni na tyto porody. Na druhou stranu, nic ve zlém, nám bylo na následné prohlídce, po propuštění domů několikrát sděleno, že nemají takové zkušenosti s achondroplazií. Naštěstí nás pak odkázali do Motola a tam je to opravdu jiné, tam dokážou pomoct. V lednu Sofi prodělala dvě operace míchy a v červnu jdeme na magnetickou rezonanci,“ líčí táta Milan současný stav téměř dvouleté dcerky, která se kromě disproporčního růstu potýká s dalšími zdravotními komplikacemi, jako je útlak míchy a problémy s přijímáním potravy. Časté cesty ke specialistům, kteří o Sofinčino zdraví pečují, byly důvodem k založení sbírky na dárcovské platformě Znesnáze.
„Peníze ze sbírky půjdou na koupi spolehlivého a bezpečného auta, protože počet kilometrů, co najedeme k lékařům, je v tisících. Jen za leden máme ujeto 1200 km na různá vyšetření a vlastní vůz je pro nás důležitý, protože momentálně nemáme vozidlo, na které se můžeme spolehnout, a představa, že zůstaneme stát někde na dálnici, je pro mě noční můra,“ vysvětluje Milan Brenkus a děkuje každému, kdo ho v jeho úsilí a zajištění bezpečí rodiny podpoří.
Malé velké štěstí
Tahle tříčlenná rodina, pro mnohé atypická, žije naprosto běžný život jako všichni ostatní. A stejně tak jako ostatní, mají i největší přání: aby bylo jejich dítě zdravé a šťastné. „Dá se říct, že všechno přizpůsobujeme dceřiným zdravotním problémům. Což vlastně znamená, že ji rozmazlujeme. Víme, že to není úplně dobře, ale zase máme jenom ji. Příbuzní a kamarádi to možná vidí trošku jinak, ale my si to nijak nebereme. Jsme to my, kteří vědí, co potřebuje,“ uzavírá Milan, který své dvě holky zahrnuje láskou celoročně. Nejen na Valentýna.
