Ať se snažíte, jak se snažíte, nepřipadáte si dost dobrá. Je jen náhoda, že jste vůbec vystudovala a v práci vás ještě nevyrazili. Ale až na to přijdou, že vlastně nic neumíte… Zní vám to povědomě? Ten pocit se jmenuje impostor syndrom. A nejspíš jde o pozůstatek z pravěku.
„Začalo to vlastně na filozofické fakultě,“ vypráví mi čtyřicetiletá manažerka Jana, kterou znám z kurzu tai-či. „Na obě střední školy mě vzali bez přijímaček, protože jsem jakousi náhodou vyhrávala olympiády, a tady jsem se najednou ocitla mezi úžasně chytrými lidmi, kteří měli nesmírné a odborné znalosti. Všichni mí spolužáci měli přehled, co všechno si musejí nastudovat ke zkouškám a kde sehnat literaturu, k jakému profesorovi se zapsat do semináře a jak sehnat kredity. No, a já se celá zasněná procházela po Praze, prostě venkovanka, a po večerech si četla poezii, protože jsem se neuměla učit – na gymplu ani na ekonomce jsem to nepotřebovala. Připadalo mi divné, že jsem se na univerzitu vůbec dostala. Tak nějak mimoděk jsem tou školou proplouvala, zatímco ostatní dřeli. Cítila jsem se mezi nimi nepatřičně, jako podvodnice, takže jsem se spolužákům nakonec raději i vyhýbala, abych se nemusela stydět,“ přiznává Jana.
Raketový start
„Už ve třetím ročníku jsem začala pracovat v menší reklamní agentuře a šéfová se mnou nechávala zastupovat, kdykoliv nebyla v kanceláři. Když po dvou letech nečekaně odcházela, majitel se mě rozrušeně ptal, co teď budeme dělat. Chtěla jsem mu pomoci, ukázat, že se i v téhle těžké době může na nás spolehnout, a tak jsem mu nabídla, že můžu šéfovou dočasně zastupovat, dokud si nenajde náhradu. Souhlasil.“
Jana další dva roky potila krev, aby udržela tým pohromadě, taky jeho efektivitu a výkon, a přitom pořád čekala, až majitel najde novou vedoucí. „To napětí bylo nesnesitelné, a tak jsem se přeptala personalistky, jak to vypadá s výběrovým řízením, jestli už někoho mají. Zatvářila se překvapeně, že o žádném řízení neví!“ Znejistělá Jana pracovala další rok, než si všimla, že na firemním webu je její jméno uvedeno s funkcí vedoucí. A patrně už delší dobu. „Než jsem mohla vůbec zpracovat informaci, že jsem normálně šéfová a že mi to nikdo vlastně ani neřekl, majitel agenturu prodal ještě větší reklamce. Byla jsem si jistá, že mě nový vlastník musí vyhodit. Proč by si mě taky nechával? Vždyť dům byl plný skvělých kreativců i manažerů! Každý den po dobu dalších dvou let jsem chodila do práce s úzkostí, že teď to praskne, teď to přijde a všichni odhalí, že nejsem tak dobrá jako ostatní. Časem mi přidali na starost ještě jedno oddělení a celé se to ještě zhoršilo. Začalo se mi zdát o bývalé šéfové, jak mě napomíná, co jsem pokazila a co bych měla dělat ještě lépe, a nejhorší na tom bylo, že měla pravdu,“ vzpomíná Jana. „Věděla jsem, že nemít tak skvělé kolegy a nadřízené, už bych dávno letěla.“
Zatímco v práci držela tvář, doma Jana neustále probírala svá pochybení s partnerem. Ten zpočátku s Janou práci ochotně konzultoval, protože se pohyboval ve stejném byznysu. Ale pak si všiml, že se Jana točí v bludném kruhu stále stejných pochybností o svých kvalitách, přestože ji mnohokrát přesvědčoval o opaku. Když zjistil, že Jana žije v bludu, že nedokončila vysokou, přestože státnice skládali oba zároveň, doporučil jí konzultaci u psychiatra. „Byla jsem už na dně, takže jsem poslechla. Psychiatr mi potvrdil úzkostnou poruchu a impostor syndrom, tedy syndrom podvodnice.“
Co je to syndrom podvodníka
Syndrom podvodníka poprvé popsali v roce 1978, ale většina odborné literatury o něm vyšla až v posledních šesti letech. Lékařka internistka Dena M. Bravata ze Stanfordu v rámci svého dva roky starého výzkumu tělesných příznaků impostor syndromu uvádí, že „syndrom podvodníka je psychologický stav, kdy lidé vyjadřují pochybnosti o svých úspěších a schopnostech navzdory tomu, že faktické důkazy nebo jiní lidé naznačují opak“. V návaznosti na tyhle pochybnosti se u trpících objevuje neustálý strach, že je někdo odhalí coby podvodníky, protože často věří, že oklamali své kolegy, kteří přeceňují jejich schopnosti a profesní dovednosti.
Jak je častý
Americký autor John Gravois z The Chronicle of Higher Education uvádí, že například v akademickém prostředí trpí impostor syndromem až dvě třetiny všech pracovníků. Jeho výskytu nahrává perfekcionismus, sociální nerovnosti, nejistota, vysoce náročné rodinné nebo pracovní prostředí. Zajímavé je, že syndrom podvodníka často uzavírá dotyčného do bludného kruhu. Časem tak znejistí ohledně svých schopností, že raději začne v práci prokrastinovat a skutečně mu klesne výkon, takže se mu vlastně přihodí to, čeho se nejvíc obává. A ještě zajímavější zůstává, že impostor syndrom postihuje hlavně mladé ženy. Proč?
Kde se bere
V poslední době genetici a odborníci na vývoj a chování člověka přemýšlejí o poruchách tak, jako by mohlo jít o pozůstatky něčeho, co kdysi bylo nebo možná ještě je lidstvu prospěšné. Buď dotyčný jev pomáhal lidstvu k přežití, nebo k reprodukci. U impostor syndromu se z tohoto hlediska nabízí vysvětlení, že jde o pozůstatek umění stáhnout se z potenciální hrozby. To je cenná reakce, která snižuje riziko, že se dotyčný tváří v tvář vystaví nebezpečí. Když při setkání se šavlozubým tygrem naskočila pračlověku v hlavě myšlenka „Jdi pryč, na to nemáš“, a on poslechl, přestože by tu kočku možná přepral, život a zdravou kůži si tak zachoval stoprocentně. K tomuto vysvětlení se přiklání například řecký výzkumník George P. Chrousos z athénské univerzity. Dr. Adi Jaffe z americké UCLA zase přišel s poznatkem, že pěstování impostor syndromu a s ním spojeného studu mohlo plnit evoluční funkci při udržování kmene pohromadě. Když se nikdo nevyvyšuje a všichni přičítají a oceňují zásluhy těch druhých, nikoliv své, kolektiv zůstává homogennější, nikdo si navzájem nezávidí a líp se spolupracuje.
Co dělá za paseku v těle
Ať už je impostor syndrom způsoben čímkoliv, jisté je, že deprese a úzkosti, které ho doprovázejí, jsou spojené s činnostmi stresového systému. Ten stav lidem prostě není příjemný, protože je dlouhodobý, chronizuje se. Trpícího pomyslně trhá na kusy působení noradrenalinu, kortikotropinu, norepinefrinu, adrenalinu nebo kortizolu, které dělají paseku v centrální nervové soustavě i v oběhovém systému. Chronická aktivace stresového systému pak vede k úzkostem, depresím a somatizacím, což je na existenci syndromu podvodníka asi to nejhorší. Nejvíc tímto syndromem trpí ti, kdo mají nízkou sebedůvěru.
Představuje snad tato okolnost vysvětlení, proč je diagnostikován hlavně ženám? Někteří biologové (například McCarthy, 1995) poukazují na fakt, že mužský hormon testosteron podporuje soutěživost, je spojen s hierarchií a sociální dominancí, kdežto ženský estrogen fandí milému chování a spolupráci. Tyto účinky hormonů v organismu úzce souvisejí s vlastním já a společenským chováním, takže podle odborníků můžou hrát roli v genezi syndromu podvodníka.
Jak se léčí
Věda v tuhle chvíli teprve zkoumá, jak syndrom podvodníka léčit účinně. Někdo navrhuje zaměřit se na stres a vyrovnávat hladiny stresových mediátorů v organismu. Odborníci z oboru neurověd volají po výzkumu provedeném s pomocí zobrazovacích metod. Psychologové poukazují na nutnost aktivovat systém odměňování v mozku a naučit trpící najít rovnováhu mezi přijímanými závazky a odměnou, a to jak sociální, tak finanční. Tu se totiž postižení zdráhají často přijmout v odpovídající výši, sami si říkají o méně peněz. Doporučuje se aktivně se učit optimismu, vyhledávat poradenství, mluvit o své situaci.
Janě psychiatr pomohl nečekaným způsobem: „Vybavuju si, jak tam sedím u něj v křesle, vyprávím mu celý ten svůj život a o těch úzkostech v práci a jak jsem si vygooglila, že bych mohla mít syndrom podvodníka… No, mluvila jsem asi půl hodiny v kuse, on mě poslouchal, pokyvoval hlavou, a pak najednou povídá: ‚Jestli my všichni nejsme náhodou podvodníci.‘ V tu ránu jsem se rozchechtala, protože mi to došlo. Jednak je docela vtipné, že ten, za kým si přijdete pro pomoc, může mít taky syndrom podvodníka, ale jednak mi došlo, že mi rozumí, protože se s tím patrně už někdy setkal. A že tedy nejsem sama. Že je to skutečnost. A že se tomu taky můžu zasmát. Doktor mi předepsal antidepresiva, která sice beru, ale hlavně mi pomáhá si říct, když na mě jde nějaká takováhle úzkost a pochybnost, že svoji práci mám, protože si mě pro ni někdo vybral. A že si mě vybral, protože mi věří. Takže si snad taky můžu věřit.“
MÁTE HO TAKY?
Jestli souzníte s těmito výroky, pak nejspíš ano:
→ Vystudovala jsem jen náhodou.
→ Bratr byl vždycky chytřejší.
→ Čekala jsem, že povýší Evu, ne mě!
→ Nic pořádně neumím, měla bych se vrátit do školy.
→ Už zítra mě vyrazí. Ne? Tak pozítří určitě.
→ Kéž bych byla dneska v kanclu sama. A zítra taky.
→ Nebýt kolegů, tak se to nepovedlo. Je to hlavně jejich zásluha.
→ Umím jen tři jazyky.