Svátky vždy neprobíhají jen v klidu a pohodě. Obzvlášť v posledních letech narůstá stres a k hádkám není daleko. Čas od času to zaskřípe i u spokojených párů, důležité je ale neopakovat v hádkách toxické komunikační vzorce. Jakými návyky si ničíme vztahy a co s tím můžeme dělat?
Začínáme křičet v momentě, když máme pocit, že je to jediný způsob, jak být konečně vyslyšeni. K hádce většinou dochází v momentech, když náš den kulminuje: už ráno jsme vstali špatnou nohou, v práci na nás tlačí deadline, šéf nás seřval – návrat domů vypadá jako návrat do ráje, ale tam nás čeká špinavé nádobí a vaření rychlé večeře pro naříkající děti. Kdo by se pak s chutí nepohádal s partnerem, jenž sedí doma na home office v pyžamu celý den a akorát se dívá na televizi?
Naproti tomu když vám od rána svítí sluníčko, stihli jste ranní jogging v přírodě, práce odsýpá, šéf vrní jako kočička, děti si spokojeně hrají ve vedlejším pokojíčku, a dokonce
zbyl čas i na epizodu oblíbeného seriálu s partnerem, není moc důvod hádkou něco ventilovat. Maximálně se tak trochu pošťuchovat nad tím, proč poslední dobou ujíždíte zrovna na Bridgertonu.
Vrchol ledovce a nánosy pod hladinou
Když se podíváte na výše uvedené životní stereotypy, zjistíte, že to špinavé nádobí by vám za jiných okolností ani nevadilo. Jenomže to, že jste na něj narazili ve stavu absolutního vyčerpání, zpustilo lavinu. Pocit únavy, bezmoci a nahromaděný stres způsobí, že v tom okamžiku se v našem podvědomí vynořují všechny křivdy, minulé, současné i budoucí. Jde o tzv. skrytou dynamiku konfliktů. Hádka o nádobí je nakonec jen zástupným problémem, vrcholem celého ledovce.
Pod hladinou se skrývá obvykle o dost komplexnější problém, který hádka často úspěšně zamaskuje. Máme tendenci potlačovat pravou příčinu konfliktu: třeba nám partner dlouhodobě věnuje jen minimum svého volného času. Ignorujeme to pro klid v rodině. Stačí malá chybka, třeba jen pětiminutové zpoždění na domluvenou večeři, a oheň je na střeše. Vykřičíme mu první poslední, zatímco on zalamuje rukama nad vší tou hysterií – z jeho pohledu kvůli ničemu.
S tím souvisí taky náš každodenní shon, ze kterého plynou nedostatek energie a celková únava. Celý den jsme v jednom kole: snídaně, uklidit, práce, nákup, domů, uklidit, večeře…
a pak do postele, aby to všechno začalo nanovo. Rutina, jež nás nenaplňuje, je v nás natolik vžitá, až s ní nic neděláme. A nepomáhá ani kafe. To taky můžeme pít po hektolitrech, ale k čemu, pokud naše vlastní potřeby zůstávají upozaděny. To je častý problém maminek, jež všechno obětují svým dětem. Tlak, který nejednou vyvíjejí i samy na sebe, tj. být za každou cenu perfektní matkou, jež všechno zvládá, vede nejednou k tomu, že své vlastní potřeby zcela zanedbává. To přirozeně souvisí s únavou samotnou, ale odkud čerpat sílu, pokud jdeme na doraz?
Problém má nejednou i hlubší kořeny. Pokud jsme v dětství a pubertě neměli možnost zažít konstruktivní řešení konfliktních situací, je docela náročné vymyslet takový způsob a v podstatě jej uvařit z vody. Zažité vzorce v nás zůstávají dlouho po tom, co je dětství za námi. Jestli rodiče řešili krize hádkami, ignorancí problémů nebo výčitkami, je víc než pravděpodobné, že jejich potomci neznají jinou alternativu a ve svém vlastním partnerském vztahu tato řešení, nebo spíš neřešení opakují.
Zabijácké návyky, které ničí vztahy – a není to kouření
Není to však žádná nepřemožitelná kletba. Prvním krokem, jak tyto vzorce překonat a najít nové alternativy, je diagnostikovat je. Můžete se zamyslet, jestli náhodou taky tu a tam nepoužíváte tyto zabijáky partnerské komunikace:
1. Generalizace
„Všichni chlapi jsou stejní,“ říkala vaše babička, říká to maminka a možná vy to říkáte taky. Jasně, je to vžitý žargon u sklenice vína s kamarádkami, ale ruku na srdce – opravdu myslíte, že všichni chlapi jsou jeden jako druhý? Není to výzva k falešnému optimismu. Snažme se druhé pohlaví vidět jako lidi a ne jiný druh z Marsu, Venuše, nebo hned z úplně jiné galaxie.
2. Porovnávání
Další z omylů, kterých se často dopouštíme, je porovnávání. Zejména, když jde o nějakou nepříjemnou vlastnost, radostí nacházíme paralely mezi partnerem a naším okolím. S potěchou tak chrstneme do tváře: „Chováš se úplně jako tvoje matka (tvůj fotr!)“ a jasně tak dáme najevo, že to není normální, ačkoli, jak už jsme vzpomínali výš, zažité vzorce
chování jsou nanejvýš lidské a k našemu vývoji zkrátka patří.
3. Tlak na řešení
Pokud si myslíme, že stačí dostatečný nátlak – „Přestaň s tím hned teď!“ –, adekvátně si k tomu dupnout, a problematické chování budeme schopni odstranit jako deratizátor škodný hmyz, nastává pravý opak. Obvykle se stává, že se člověk zapře a věc, která partnerovi tolik překáží, začne dělat schválně. Pokud pro nic jiného, tak proto, aby si dokázal, že je samostatně smýšlející lidská bytost.
4. Emoční vydírání
Když nic nefunguje, máme ve zvyku se uchýlit k dalšímu nešťastnému kroku, jenž napáchá víc škody než užitku. V návalu sebelítosti zkoušíme partnerem nehezky manipulovat: „To mi nedělej, to si nezasloužím.“ Možná se v dané situaci smiluje, ale bude to milost vydobytá nefér způsobem, jenž ve vztahu zanechá trpkou chuť. Chvilkový pocit vítězství za to nestojí.
5. Bagatelizování
Někdy musíme uznat, že máslo je i na naší hlavě. Váháme svůj podíl viny plně uznat – jeho váhu snižujeme, bagatelizujeme: „Vždyť se zas tak nic hrozného nestalo.“ Ve vztahu ale nefungují žádné zcela objektivní váhy, na kterých možno změřit váhu toho a toho činu nebo slova. Vždy jde o věc pohledu a ve vztahu jsou pohledy vždy dva – vás a vašeho partnera. Co vy vidíte jako prkotinu, může pro něj být zásadní problém. Snažte se neznevažovat jeho prožitky.
Co s tím?
Je normální, že každý člověk má určité tendence. Nikdo nekomunikuje pořád dokonale, občas se pokoušíme o zkratky, které jsme viděli a sami zažili během našeho života a ne jen jednou. Stojí však zato uvědomit si, co těmito technikami pácháme, koho milujeme a koho zraňujeme. Kdo a co zraňuje nás. Třeba pokud špatně snášíte kritiku, zamyslete se, proč je tomu tak. Vraťte se do dětství – možná jste nebyli dostatečně chválení a v dospělosti vás přirozeně zraňuje jakýkoli náznak kritiky. Začnete se bránit a nejlepší obrana je útok. Jenže to s konstruktivní komunikací nic společného nemá.
Zkuste přemýšlet, jaký je váš skutečný záměr – chcete se domluvit, najít společné řešení? Nebo za každou cenu vyargumentovat a prosadit svoji pravdu? Položte si obě možnosti na misky vah a učiňte klidné rozhodnutí. Pokud ty kontraproduktivní techniky užíváte ve své komunikaci a hodláte v nich za každou cenu pokračovat, dovolíme si na vás jednoho z těchto zabijáčků rovnou použít: přestaňte s tím hned teď! A že se vám do toho teď just nechce? Výsledek si už vyvodíte sami.
Autor Jan Markel pracuje jako vztahový i profesní kouč. Více na Opravdovývztah.cz.