Útok a obhajoba jsou takové nechvalně známé komunikační duo. Nadhodíte nějaké téma a ani vlastně nevíte jak, z debaty je šavlový tanec. O podstatu věci nakonec vůbec nejde, celé se to strhne v drama boje o pravdu, moc nebo pocit vítězství. Každá strana chce dokázat, že ona je ta lepší. Takové interakce jsou otravné a vyčerpávající. Že útočná komunikace nepřinese nic dobrého, to je asi jasné, ale co je špatného na tom, že se napadený chudák obhajuje?
Předně je třeba říci, že něco jiného je prostá obrana a něco jiného obhajoba. Bránit se je zdravé střežení svých hranic. Když nás někdo urazí nebo obviní a my se efektivně bráníme, dáme otevřeně a pevně najevo, že to považujeme za nepřípustné. Je to pro nás hotová věc, jednáme z pozice své vnitřní síly.
Čím méně se obhajuji, tím jsem silnější
Sebeobhajoba je ale něco jiného. Původním záměrem je sice obrana, ale provedeme ji nevhodným způsobem, protože si nevěříme. Proti jednání, které vyhodnotíme jako neadekvátní, se snažíme vymezit košatou argumentací, proč to tak vidíme, co nás k tomu vedlo a pokud jde o kritiku, tak že za to my absolutně nemůžeme, že to „ty nebo oni“. Tím vším dáváme paradoxně ještě víc najevo svou slabost.
Nutkání k sebeobhajobě je u každého různě intenzivní a záleží vždy i na aktuální emoční kondici. Někdy ji spustí jen drobná kousavá poznámka, někdy nás vyprovokuje až kritika drsnějšího rázu. Pak se rozjede omluvné vysvětlování vlastních názorů a postojů, výčet důvodů a výmluv, popírání a protiútok pěkně od lesa – vytahováním starých záležitostí, zveličováním svých zásluh apod. Přesně podle principu „nejlepší obrana je útok“ taky nemusíme být žádní svatoušci. Tím vším konflikt šroubujeme dál. Své protistraně dáváme do ruky další zbraně. Od přirozenosti útočnější člověk to „na sílu“ umí líp a vyjde z interakce rádoby jako vítěz, člověk s tendencí k sebeobhajobě se bude cítit poraženecky. Dokud se nenaučíme zdravě bránit, udržujeme tak některé vztahy v mocenské nerovnováze klidně celé roky.
Vyhoďme obhajobu z kola ven
Dá se udržet komunikovat tak, abychom se nenechali do kolotoče útok – obhajoba vtáhnout? Dá, ale chce to trénink. Proti nám hrají naše přirozené sklony chránit své ego před újmou a rozbouřené emoce v konfliktní situaci, které se ne vždy podaří zkrotit. Jako u všeho, i zde platí: druhé lidi nezměníme, u sebe se o to pokusit můžeme. Základ je si uvědomit, co druhým vlastně říkáme, a naučit se volit takový způsob vyjadřování, který je doopravdy v souladu s naším záměrem. Půjde tu o slovíčkaření, ale přináší kýžené výsledky, to je ten klíč.
Pro začátek je dobré si to trochu zjednodušit: svoje odpovědi a vyjadřování co nejvíc neutralizovat a zkrátit. Zkrácení je pro začátečníky úplně to nejdůležitější – hlavně stručně. Jakmile se v reakci rozkošatíme, sklouznutí do starých kolejí se ubráníme těžko. My vůbec nemusíme reagovat dlouze, to není nikde psáno. Klidně odpovězte jedním slovem a nechte viset útočná slova dál v trapném vzduchoprázdnu. Útočníka to většinou odradí a buď on, nebo vy prostě změníte téma nebo setkání ukončíte.
Je tu ještě další důležitý výchozí bod, který je potřeba přijmout za svůj – je výchozí, ale souvisí s výsledkem. Za přijatelný a pozitivní výsledek komunikace neočekávejte uznání nebo souhlas ostatních. Zkuste své ego předem připravit na to, že se mu potvrzení a poplácání po rameni nejspíš nedostane a není to žádná tragédie. Vnitřní síla a sebedůvěra by se neměly opírat jen o to, že se nám od druhých dostane uznání „mojí pravdy“. Koneckonců, já tu pravdu ani nemusím mít, každý se může nakrásně mýlit, chybovat je lidské. Nemusíme se do každé výměny názorů pokládat jak Jan Hus. My se musíme naučit cítit jakž takž dobře, i když s námi druzí nesouhlasí nebo nás dokonce přímo kritizují.
A než se úplně pustíme do praxe, potřebná je také inventura vlastních komunikačních prohřešků. On si to málokdo chce přiznat, ale téměř každý z nás zneužívá v běžné komunikaci zbytečnou kritiku, hodnocení názorů nebo vlastností, bagatelizování postřehů a pocitů druhých, takové to vymlouvání „Ano, ale ty taky…“, různé manipulativní polopravdy nebo generalizace typu „Ty nikdy / ty vždycky / kdybys ale ty býval/a…“ To všechno jsou agresivní prvky, které nepřinesou nic dobrého a přilévají olej do ohně, ať už jsou součástí útoku nebo obhajoby. Právě kvůli nim se komunikace pak vydá úplně jiným směrem, než jsme původně zamýšleli.
Základní neutrální, nedefenzivní fráze pro celou škálu situací
→ Hm.
→ Rozumím.
→ Aha, to je zajímavé.
→ Já vím, že to tak vidíš.
→ Já s tvojí představou o mně nesouhlasím.
→ Každý má samozřejmě právo na svůj názor.
→ Je mi líto, že jsi naštvaný/á.
→ Já to mám jinak a neshodneme se na tom, tak obraťme list.
→ Promluvíme si o tom jindy. Potřebuji čas a klid na rozmyšlenou.
→ Tohle téma je pro mě nepřípustné, o tom nebudu diskutovat, nezlob se.
Naučte se tyto reakce nazpaměť a vyzkoušejte je na zdrcující kritiku, urážky, nevyžádaná hodnocení a různé další nepříjemné podpásovky. Dají se i volně kombinovat podle kontextu, v zásadě si s nimi vystačíte v každé ožehavé situaci. Velmi zjednodušeně, v asertivním nenásilném slovníku ideálně volím buď úplně obecné komentáře, nebo alespoň začínám od sebe: „Já mám pocit, že…“ Soustředím se na popis, hodnocení druhého se zdržím úplně nebo jej jasně označím za svůj názor. V případě kritiky, která může být vůči nám i v něčem oprávněná, ať se nám to líbí nebo ne, působí naprosto magicky uznání odpovědnosti alespoň za určitý svůj podíl na dané situaci.
Tzv. nedefenzivní nebo nenásilná komunikace je velké téma. Obecně pomáhá projasnit vztahy a lépe řešit konfliktní situace, proto určitě stojí za to v rámci celoživotního vzdělávání podrobněji zapátrat a zjistit si o tom víc.
A mám ještě jeden zajímavý tip. Dokonce od samotného Dalajlámy: „Pamatujte, že mlčení je někdy tou nejlepší odpovědí.“ Když se nechcete nechat chytit do pasti útok – obhajoba a nejste si zrovna úplně jisti v kramflecích, je mlčení kolikrát to nejlepší a nejmoudřejší řešení. Získáme čas a odstup a ten se hodí vždycky. Jednoduše víc naslouchat a neřešit honem, co druhému řeknu na svou sebeobranu. Mnohdy není nutné se okamžitě bránit. A obhajovat se? Tak to ani náhodou, to už víme.
Autorka se dlouhodobě věnuje vztahovým a psychologickým tématům na svém blogu Uměnímilovat.cz.
