Jen tak si stoupnout, povídat a dobře u toho vypadat. Komu se zdá práce moderátorky Daniely Brzobohaté, rozené Písařovicové, takhle snadná, je vedle. Daniela se svěřila i s tím, že byla tak trochu šprtka, která vůbec neřešila, jestli má, nebo nemá prsa a jak ji doma vychovávali.
Pamatujete si, kdy jste se poprvé podívala do zrcadla a něco si o sobě pomyslela?
Nepamatuju. Jen si z mládí vzpomínám na pocit, který se mě zmocnil ve chvíli, kdy o sobě někdo řekl, že je hezký nebo že mu to sluší. Rovnou mi to evokovalo namyšlenost. A přemýšlela jsem nad tím, jestli člověk vůbec smí sám sebe hodnotit.
Dokázala jste to sama sobě říct aspoň v duchu? Třeba: „Dneska mi to sluší.“
V duchu ano, ale to všechno přicházelo až s věkem. Někdy jsem si při pohledu do zrcadla řekla – ale jo, dneska mi to docela sluší, a jindy zase, že mám horší den. Možná se ono hodnocení odvíjelo i od toho, jak jsem se cítila. Jestli jsem zrovna byla celkově spokojená, nebo řešila nějaký svůj splín.
Jaká jste byla jako dítě? Třídní víla, na kterou kluci pískají a podrážejí jí nohy?
To vůbec. Nemám pocit, že bych byla opěvovaná a obletovaná. To se týkalo jiných holek ve třídě. Já byla vždycky připravená, naučená, často jsem slýchala ve spojitosti s mým jménem slovo šprtka. Učení na základní škole mě bavilo a zároveň mi i poměrně lehce šlo. Ovšem s holkou s puncem šprtky většina kluků nic moc společného mít nechtěla. Samozřejmě jsem se zamilovávala – což víceméně spočívalo v tom, že když kolem mě prošel nějaký kluk, který se mi líbil, zčervenala jsem. Došlo i na výměnu nějakých vzkazů a padla taková ta první nevinná pusa. To si asi na základní škole zažil skoro každý. Ale fronty se na mě nestály. Byla jsem spíš pilná holka, která se naučí na písemku, protože by jí svědomí nedalo se na to nepodívat.

Kdy se to prolomilo?
Na střední škole už jsem pohledy od kluků cítila víc. Ale zároveň se taky přízvisko šprtka změnilo na ledovou královnu. Možná jsem si podvědomě stavěla bariéru a většinu lidí k sobě nepouštěla. Kluky nevyjímaje. Moc příležitostí dostat se ke mně blíž jsem jim nedávala.
Byla jste ledová královna i uvnitř? Nebo to byla slupka a v srdci oheň a velké příběhy?
Ten druhý případ. Uvnitř jsem byla a stále jsem velmi emocionální, ale vytvořila jsem si slupku, aby mi někdo neublížil. Což se týkalo jak kluků, tak holek. Potřebovala jsem čas k tomu, abych si dotyčného lépe „načetla“ a poznala, co v něm je, než jsem se úplně otevřela. A pak jsem občas slýchala i takové věty – teď cituju a nebude to úplně hezké – „Já jsem si o tobě nejdřív myslela, že jsi kráva, ale vlastně to tak není.“ Což je ta lepší varianta. Ale vzpomínám si, že třeba na základní škole jsem měla spoustu skvělých kamarádek, se kterými jsem dodnes v kontaktu. Nevybavuju si, že by mi někdo ublížil.
Odkud se ta slupka vzala, když to nebylo po špatné zkušenosti?
Myslím si, že to souvisí s nízkým sebevědomím. Celoživotně se s ním snažím vypořádat. Z nedůvěry v sebe sama pak nejspíš pramenilo i to, že jsem se chovala odtažitě.
Jak vás doma vychovávali?
Spíš přísněji.
Musela jste být dokonalá?
Vlastně ano. Přísnější výchovu si zažili i moji rodiče, nepřemýšleli nad tím, že by to mohlo být špatně. A nechci, aby to vyznělo tak, že jim něco vyčítám. S odstupem času vím, že mě naši vlastně vychovávali s největší láskou. Přísnost sloužila k tomu, abych ze sebe vydala to nejlepší, aby ze mě vyrostl slušný člověk, který bude připravený do života. A bude vědět, že ne vždycky se s námi realita mazlí. Máme spolu nádherný vztah, vzájemně se milujeme, voláme si, navštěvujeme se. Vychovávali mě s nejlepším vědomím a svědomím.
Měla jste jako malá nebo dospívající nějaké mindráky?
Nevybavuju si, že bych něco výrazně řešila. Jasně, že jsem jednou chtěla mít spíš rezavé, kudrnaté vlasy, pak zase rovné, které by se mi samy od sebe nevlnily, ale to s mindráky nemá nic společného. Byla jsem vlastně spokojené dítě. Vyrůstala jsem v malém městě, sportovala jsem, hrála na klavír. Tělo jsem nijak neřešila. Věci typu velká prsa, malá prsa, šly kolem mě. I to, jestli má někdo krátké, nebo dlouhé nohy, takový, či makový obličej. Občas jsem jen slyšela poznámky, že jsem samá ruka, samá noha. Ale nemám s odstupem času pocit, že bych si to brala k srdci a brečela kvůli tomu doma do polštáře. Až kolem dvacítky jsem řešila, že jsem v průběhu jednoho roku poměrně dost přibrala. Do té doby jsem byla velmi štíhlá, a najednou se na mě kila začala lepit. Ale jak to přišlo, tak to zase odešlo.