Mononoke je oblíbené prasátko z českého instagramu. Už bohužel nežije, ale jeho profil funguje dál. Teď se jmenuje Azyl Štětinka a můžete na něm sledovat úsilí vybudovat záchrannou farmu pro zvířata, která svou inteligencí a čistotností předčí většinu psů. Jeho spoluzakladatelem je bývalý zemědělec, který si dříve rozhodně neuměl představit, že se „jídlo“ z jeho talíře přestěhuje na gauč a stane se z něj kámoš.
„Kdysi dávno jsem seděla s kamarádem v hospodě u piva a on mi tehdy povídal o bahamském ostrově Exuma s pláží, kterou obývají volně prasátka. O tom, jak se čuníci často vrhají do oceánu a své návštěvníky vítají ve vodě. Plavou k lodím dožadující se jídla. Zvířata nejsou původním druhem žijícím zde na ostrově. Dovezli je tam námořníci jako zdroj obživy. Nyní by bez návštěvníků, kteří je pro zábavu krmí a lákají blíže kvůli pořízení fotografií, v takovém drsném prostředí přežívali jen těžko,“ vzpomíná Veronika na začátky fascinace prasátky. Ostrov plný čuníků jí prý tehdy přišel naprosto „cool“. Po čase, když v době nemoci narazila na internetu na videa nejslavnějšího prasátka na světě Esther the Wonder pig, nechala se uchvátit tím, jak tak velké zvíře žije s lidmi doma. Začala brouzdat internetem a vyhledávat více a více takových videí. Tehdy si řekla: Tak fajn, pořídím si čuníka! A bylo to.
„Na internetu jsem začala hledat informace o chovu a o náročnosti zvířat. Podotýkám, že jsem se jako naprosto nezkušený člověk dočetla plno bludů. Bohužel, lidé jsou vystavení nesmyslům, které šíří i samotní prodejci prasátek. Moje rada zní: zásadně hledat informace u azylových farem s hospodářskými zvířaty či u dlouholetých majitelů čuníků z klubu prasátek chovaných v domácnosti. Díky inzerátu na internetu na prodej ,mini‛ prasátka, které nevyroste, což je samozřejmě nesmysl, jsme se s přítelem domluvili s paní prodejkyní na odkoupení prasničky. Mého tehdy prvního prasátka, které jsme pojmenovali podle našeho oblíbeného anime filmu Princezna Mononoke.“
Prasátko z bytovky, které milovala celá ulice
Mononoke byla roztomilé a hodné prasátko. Neměla žádnou „praso-pubertu“, jakou, stejně jako lidé, i čuníci prožívají. Byla velice chytrá, vnímavá a citlivá. „S přítelem nás to poslalo do kolen, protože jsme si uvědomili, že žijeme s tvorem tak rozumným, že jsme začali přemýšlet o našem dosavadním přístupu ke zvířatům. Řeknu to zkrácenou verzí. Přestali jsme jíst zvířata a začali se více zajímat o svět kolem sebe. Mononoke nám dost v této cestě pomohla. Vlastně nás tak ovlivnila, že jsme začali postupně hovořit o vzniku azylové farmy pro čuníky. A proč? Protože jim lidé buď nerozumí, nebo jimi opovrhují. Tehdy jsme, ač majitelé prasátka, měli mizivé zkušenosti. Ale šlo o ten zápal a o to chtít jim naslouchat, pozorovat je, učit se či hledat informace v zahraničních praso-azylech, které mají mnohaleté zkušenosti. Porozumět prasečí duši jako opravdový milovník zvířat, a ne jako milovník šunky. Nečíst návody, jak se starat o prase jakožto o ‚produkt‘ ve velkochovu, ale takové návody, kde se na čuníka hledí jako na domácího mazlíčka, na jehož zdraví vám skutečně záleží,“ vzpomíná Veronika.
Mononoke s nimi bydlela v Praze v bytovce. Měla své WC, kam chodila vykonávat potřebu v jejich nepřítomnosti, když na ně čekala sama doma. Každý den ji chodili venčit na Branické skály nebo do parku na Pankráci. „Lidé nás zastavovali a měli spoustu otázek. My jsme jim to vždy trpělivě vysvětlili, jak se co má. Děti byly z Mony naprosto odvařené. Pamatuji si na jednu holčičku v parku, která nás občas potkávala s maminkou. Když uviděla Monu poprvé, rozplakala se. Říkala, že miluje prasátka a je to její první kontakt s tímto tvorem.“ Díky Moně poznali Veronika a Antonín spoustu přátel. Jezdila s nimi i na dovolenou po Čechách. „Když si člověk pořídí mazla, musí se mu věnovat full-time. Neexistuje žádný kompromis!“ konstatuje.
Mononoke bohužel zemřela zcela náhle na infarkt vlivem genetické vady špatného křížení. Její odchod partnery hodně ranil, ale nebýt Mononoke, nevznikla by Štětinka. Takovou femme fatale auru podle nich měla. Tak velký odkaz nejen pro Veroniku a Antonína tady zanechala. Měla i svůj instagram, který stále funguje, jen pod jménem Azyl Štětinka.
Díky lásce k Mononoke vzniká azyl pro prasátka. Česko potřebuje vzdělávací farmu, říkají majitelé
Antonín s Veronikou u sebe doma pečují o zachráněné, adoptované i nechtěné čuníky, kteří tam dožívají v přirozeném a láskyplném prostředí. Mění svůj život, aby zvířatům zajistili potřebný komfort.
První z nich je Jasmína. Kvůli deformaci horního patra neuměla sát mateřské mléko a nepřibírala. Do azylu se dostala díky pozorné ženě z blízkosti chovu. Veronika s Antonínem ji krmili, čistili jí nozdry a patro od bakterií. Dávali jí péči a lásku. Dnes je z ní běžkyně a cestovatelka, která nedá dopustit na jízdy autem a pravidelné čištění uší. Druhou azylantkou je Tequila. Její páníčkové ji v dobré víře chovali podle rad, co našli na internetu. Ale nevěnovali jí svůj čas, což je pro tvora, který vyžaduje každodenní kontakt se smečkou, disciplínu a řád, problém. Do azylu dorazila podvyživená tak, že se jí pod kůží rýsovala páteř. Dnes je z ní citlivá a jemná bytost, která se umí smát a vylíže misku tak, že vypadá jak z reklamy na mycí prostředek. Ta, co miluje nejvíce, je ale usínání v náručí.
Náruč Antonína a Veroniky je otevřená všem čuníkům prahnoucím po svobodě, péči a lásce. Jenže chybí prostor. Potřebují urychlit nákup velké louky, na které postaví zateplené domky, ohrady a venkovní výběhy. Azyl chtějí zaměřit také na osvětu. Život a povahu prasátek tu budou poznávat nejen děti, ale i jejich rodiče. Nebo třeba party kolegů, kteří do Azylu Štětinka zamíří na teambuilding.
„Nechceme se pouštět do náročných prací a složitých projektů, chceme obyčejnou pastvinu, kterou ohradíme. Ze začátku plocha o jednom hektaru a časem můžeme pozemek přikoupit. Uprostřed postavíme velký chlívek – stodolu. Tam budou spát a odpočívat zvířata. Hezky na slámě či seně, ne na betonu nebo roštech, jak je tomu v chovech na maso. Pak bychom tam rádi postavili něco rustikálního, nějaké posezení pro návštěvníky a děti, kteří si u nás budou moct pohladit zvířata a dozvědět se něco zajímavého. Chceme dělat pro děti workshopy a přednášky,” plánuje Veronika.
Z milovníka vepřového se stal milovník prasat
„Musím zmínit, že si nesmírně vážíme důvěry podporovatelů a fanoušků v náš projekt. Důvěra je nejdůležitějším aspektem každé fungující spolupráce. Proto jsem k lidem upřímná a chci, aby náš spolek byl vždy transparentní. My se totiž bez podporovatelů neobejdeme. Prasátka potřebují, aby v Česku vznikla vzdělávací farma o jejich životě. Aby jim lidé víc porozuměli. Hlavně mladá generace. I když nemáme konexe na známe lidi ve veřejném sektoru a naše cesta k tomu být vidět a slyšet není jednoduchá, razíme si cestu sami vytrvale a s přesvědčením, že to děláme nejlíp, jak umíme. S pomocí lidí, kteří nám jakkoliv pomáhají růst. O to více nás těší krůčky, které děláme,“ říká třiatřicetiletá vystudovaná grafička Veronika z Frýdku-Místku, která poznala o šest let staršího Pražáka Antonína v práci. Letos na podzim se rozrostou o dalšího člena rodiny.
Veronika ráda tvoří, takže vyrábí i věci pro jejich dobročinný e-shop Azyl Štětinka, například šperky nebo svíčky. Miluje výlety do lesů, starých hradů a rozvalin. A samozřejmě zvířata všeho druhu. Antonín měl, díky svému studiu na ČZU, zpočátku ke zvířatům přístup jako většina zemědělců – jako k surovině. „Hodně jsem se o nich na škole dozvěděl, ale ani ve snu mě nenapadlo, že jim jednou takto propadnu a budu s čuníkem jezdit na výlety a sdílet gauč u televize,“ směje se dnes Antonín. Ze suroviny se stal přítel. Následně i z krávy, slepic, ryb a dalších zvířat, která už si neumí představit na talíři.
Pracují jako dobrovolníci, všechny finanční dary investují do prasátek
Veronice a Antonínovi často chodí e-maily a zprávy, z nichž vidí, jak moc je specializovaný azyl pro čuníky v ČR třeba. V naší zemi existuje několik azylových farem, ale žádná není zaměřená přímo na prasátka. „Píšou nám lidé, kteří mají možnost zachránit velká růžová prasátka z chovu. Třeba zootechnici nebo studenti z veteriny. Víme, jak složité bývá umístit čuníky. Buď z důvodu, že práce s nimi vyžaduje určitou zkušenost, nebo že se jich lidé bojí. Proto jsme vznikli my. Musíme si uvědomit, že kapacita bude daná financemi a prostorem. Budeme pomáhat do té míry, co nám naše možnosti dovolí, s tím je určitě dobré počítat,“ vysvětluje Antonín.
„Dary, které dostáváme od lidí, ať už jej pošlou přímo na náš transparentní účet nebo nám hodí korunky do kasičky na stánku, koupí si cokoliv z e-shopu nebo přispějí do sbírky, jdou vždy v plné výši jen prasátkům. My pracujeme jako dobrovolníci. Lidé by měli vědět, že si z toho nic nebereme, a oni tak svými penězi podporují jen samotný azyl. Nyní na Znesnáze vybíráme potřebné finance na nákup vlastních pastvin. Pastviny bychom nejraději zakoupili v Třemošnici u Ostředku, kde se nám kraj tuze zamlouvá. K dokončení sbírky zbývá nějakých 172 000 tisíc korun. Vždy pokorně říkám, že s ohledem na finanční zázemí jednotlivých dárců je úplně jedno, kolik člověk pošle. Důležitost v tom rozhodnutí tkví v tom, že se rozhodli něco poslat. A to něco je pro náš projekt nesmírně důležité,“ nezapomíná Veronika na slova díků.
Možnost si zvíře adoptovat i pomazlit
Prasata jsou čistotná a společenská. Přitom jsou nucena žít ve špíně, výkalech, bez laskavého kontaktu a bez mláďat, která jsou jim odebírána. To vše s jediným cílem: aby skončila na talíři. Veronika a Antonín se pokoušejí alespoň malou měrou přístup k prasatům v naší společnosti změnit.
„Chceme pastviny osídlit nenáročným zásahem pro okolní přírodu. Chceme jednoduchý, funkční a oku milý prostor. V určených dnech a určeném čase k nám bude moct přijet kdokoliv. Budeme mít také dobrovolnické brigády, které fungují jako nedílná součást pomoci, když nepočítáme tu finanční, ze které se platí zvířatům veterina, potrava či podestýlka. Lidé si budou moci adoptovat na dálku zvířata a v návštěvních dnech je budou moci přijít pozdravit a pomazlit se s nimi. Měsíční virtuální adopce pomáhá všem azylovým farmám, útulkům či domovům pro zvířata a myslím si, že v tomto se shodneme se všemi zvířecími neziskovkami. Je to náročná práce, ale jaký by byl svět bez laskavých skutků? Celé to shrnu tak, že i my chceme přispět k tvoření o chlup lepšího světa kolem nás. I když jsme malí drobci v porovnání s celým světem, ale pro ta zachráněná zvířata jsme celý svět,“ uzavírá Veronika, která spravuje instagramový účet Azyl Štětinka a případné dotazy i nabídky vítá právě tam. A jedním dechem vzkazuje: „Děkujeme každému, kdo nám i maličkým krůčkem pomůže ke splnění snu!“
