Asistenční jednorožec. Tak se jmenuje projekt, se kterým jezdí Veronika Volgemutová společně se svým koněm Sagim do hospiců a domovů pro seniory, kde klientům zdarma poskytují dotykovou terapii. Sagi samozřejmě není jednorožec, je to certifikovaný terapeutický kůň. Má ale pohádkové schopnosti.
Koně milovala odmalička, byť v rodině nikdo koně neměl. Jakmile to šlo, pořídila si svého a prakticky celý život se o nějaké starala. Před několika lety jí přišel do cesty valach Santa Sagitta. „Volala mi trenérka, která v té době měla pět koní a už to pro ni s tolika koňmi bylo namáhavé. Jedním z nich byl Sagi. Asi měsíc předtím jsem se na něm byla projet, přišel mi takový hodný, klidný, a tak jsem se zeptala, jestli by mi ho prodala. Během jednoho telefonátu jsem ho koupila. Bylo to asi to nejlepší, co jsem v životě udělala,“ vzpomíná.
Podruhé se narodila
Veronika Volgemutová v únoru rozšířila řady dobrosrdečných lidí, kteří za svoji nezištnou pomoc okolí získali od Nadace Lilie & Karla Janečkových ocenění Laskavec. „Ocenění by měl dostat spíš Sagi. Já jsem jenom jeho doprovod,“ myslí si bývalá personalistka, která před pár lety našla své poslání v tom, že starým, nemocným a nemohoucím lidem dodává sílu a radost.
K zásadní životní změně a terapeutické práci ji ovšem nasměroval vážný úraz, který se jí stal před čtyřmi lety. Důsledkem bylo několik hospitalizací a nepředstavitelné bolesti. Tehdy rozpoznala Sagiho potenciál. „Bolesti už jsem nemohla vydržet. Muž mě přemluvil, že mě odveze za Sagim. Snažila jsem se stát na berlích, deset metrů jsem se Sagim šla půl hodiny. Ale pak to bylo najednou lepší. Sagi byl hrozně klidný a hodně mi při rehabilitaci pomáhal. Když jsem s ním manipulovala, když jsem ho čistila, všechno mě přestávalo bolet.“
Při svém dalším pobytu v nemocnici náhodou viděla video Francouze Hassena Bouchakoura a jeho koně Dr. Peyo, kteří chodí za klienty hospicu. „Hned jsem si říkala: To by bylo něco pro Sagiho! Začalo mi to dávat smysl. Už předtím jsem s ním trénovala, ale bez toho úrazu bych asi neobjevila, co v sobě schovává,“ říká Veronika.
Brzy poté našla v projektu Ježíškova vnoučata přání pána, který byl na vozíku, ale toužil se projít s koněm. Se Sagim se za ním vydali. „Vzala jsem vozík a Sagi pomalu kráčel vedle nás. Choval se úžasně. Ukázal mi, že na nemocné, nemohoucí lidi a seniory reaguje úplně jinak, než když přijde skupinka rozjívených dětí. Dokáže se na každého přesně napojit.“
Podle Veroniky také Sagi vycítí, co kde koho trápí. „Nikdy se neptám na zdravotní omezení klientů, ale už několikrát jsem si ověřila, že si Sagi stoupl na tu stranu nebo zlehka položil hlavu na tu část těla, kde měl člověk problém.“ Ostatně si to ověřila i sama na sobě, když ji upozornil na komplikaci s nohou, o níž neměla tušení. „Pořád u té nohy stál, očichával ji, olizoval a nechtěl mě nechat chodit. Další den jsem skončila v nemocnici s trombózou. Myslím, že zvířata mají ještě zachovaný jakýsi cit, dopředu vycítí i zemětřesení. Měli bychom je víc vnímat.“
Kůň terapeutem
Ne každý kůň se hodí pro práci s lidmi. Všechny aktivity a terapie v oblastech, kde se setkává kůň a člověk se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním či se specifickými potřebami, spadají pod pojem hiporehabilitace. Dle odborné klasifikace sem patří hipoterapie ve fyzioterapii a ergoterapii, hipoterapie v psychiatrii a psychologii, hiporehabilitace v pedagogické a sociální praxi a parajezdectví. Asi si vybavíte koně, na kterých jezdí handicapované děti. To ale není případ Sagiho. „Hiporehabilitace ve fyzioterapii je pro koně hodně psychicky i fyzicky náročná, je potřeba lékař a fyzioterapeut, to my neděláme. Sagi je konstitučně lehký, jemný koník. Myslím, že byl stvořený pro dotykovou terapii, která spadá pod hiporehabilitaci v pedagogické a sociální praxi,“ vysvětluje Veronika.
Při dotykové terapii nabízí klientům možnost si koně pohladit a třeba ho i čistit. Mohou se s koněm vydat na procházku a sami si ho vést. Některým stačí se na něj dívat, někteří si s ním povídají. „Lidé mají svoje bolesti, svůj věk, svoje starosti, ale když za nimi přijde kůň, jsou najednou veselí, probouzí to v nich emoce a vzpomínky. Někdy i brečí. Začnou vzpomínat na rodiče, kteří měli koně, a potom jim je komunisti vzali. Uvolní se a rozmluví. Stávají se i dojemné momenty. Jeden pán, ležící klient, si se Sagim něco potichu šeptal, a ošetřovatelka za mnou užasle volala: Pán mluví, pán mluví!“
Simulátor stáří
Hned po první návštěvě Sagi absolvoval specializační zkoušky u České hiporehabilitační společnosti. Zásadní pro to, zda bude kůň vhodný k terapii, je jeho povaha. Důležité jsou ale také další parametry jako třeba jeho velikost nebo stáří minimálně pět let. Musí respektovat vedení ze země a naučit se nereagovat na křik, rychlé a nečekané pohyby, na auta nebo vlající předměty a zvládat stresové situace. „Samozřejmě se může leknout –, každé zvíře se leká, ať chce, nebo nechce – ale během sekundy to musí umět zpracovat.“
V začátcích Veronika chodila do práce a kvůli cestám za klienty si brala dovolenou. Administrativu řešila po nocích a vše financovala ze svého. Předloni jí končila smlouva v práci, a tak se rozhodla přestat sedět na dvou židlích a začala se věnovat projektu naplno. S cestami a náklady na koně jí pomohl nadační projekt Ježíškova vnoučata, přispívají jí drobní dárci i firmy. Díky tomu si mohla pořídit přepravník na koně, aby nebyla odkázaná na komerční dopravu.
Náklady jsou ale vysoké, proto Veronika vypomáhá u jiných koní a také vymyslela projekt Simulátor stáří, který pomůže personálu domovů pro seniory, rodinám klientů nebo komukoli jinému pochopit, jak se cítí lidé se zdravotním omezením. Oblek ze suchých zipů a se speciálními brýlemi nasimuluje špatnou pohyblivost, artrózu nebo oční vadu a špatný sluch. „Na myšlenku mě přivedl můj syn, když se zeptal, jak se cítí lidé, kteří se nemohou hýbat a chtějí si Sagiho pohladit,“ zmiňuje Veronika Volgemutová.
Loni „svoji stáj“ rozšířila o poničku Ellie, která pomůže zvládnout velký zájem klientů. „Každého, kdo se nám ozve, zařadím na seznam, ale ten seznam je dlouhý. Myslím, že rok dva máme co dělat,“ upozorňuje Veronika. Vůbec si ale nestěžuje. „Jsem moc ráda, že jsem se pro tu změnu rozhodla. Je to moje vysněná práce. Když člověk dělá to, co ho baví, vůbec nepočítá hodiny. Už se těším, až bude lepší počasí a zase začneme jezdit na návštěvy. Každou návštěvou mi Sagi ukazuje víc a víc. Když vidím, jak pracuje, je to i pro mě odměna.“
1 komentář
Pingback: Projekt Laskavec, který oceňuje lidi s dobrým srdcem a dobrými nápady, slaví sedm let - WHAT news