Herečka Martina Babišová je talentovaná a obsazovaná. Mohli jste ji vidět ve filmech Il Boemo, Spolu či Minuta věčnosti, letos jí vyšla knížka. Že by úspěšný mladý člověk měl být automaticky šťastný? Během čtení Martininy prvotiny Sundat se jak fénix jsem si říkala, že takhle jednoduché to nebude. Pro WHAT Martina vyprávěla o svých pochybnostech, o cestách a útěcích.
Když jsem v Irsku chodila na hereckou školu, každý den nám říkali, ať se přihlásí ten, kdo si myslí, že je dost dobrý. Ze začátku nikdo ruku nezvedal, jenom jsme se na sebe zmateně koukali, ale po čase jsme se začali hlásit. Člověk zjistí, že i lidi, kteří podle standardů vypadají dokonale, nebo za sebou mají skvělé projekty, o sobě taky pochybují. Že je to spíš o nastavení v hlavě než o tom, co má člověk za sebou a jak vypadá. Od malička slýcháme, že nejsme dost. Dost dobří. Že až když se budeme chovat víc takhle nebo budeme hubenější, teprve pak budeme dost.
Dělat věci po svém
Moji rodiče jsou praktičtí, rozumní, opatrnější a ne úplně rádi vyčnívají. Naprosto správně tušili, že živit se uměním nebude úplně jednoduchá disciplína. Snažili se mě uchránit, ale to nešlo. Nakonec jsem vždycky vyskočila oknem – a to myslím doslova – a šla jsem, kam chtěla.
Ze začátku se jim to pochopitelně nelíbilo, ale pak, když jsem jim telefonovala tu z Chorvatska, tu z Kanady, tu z Palestiny, už mi začali důvěřovat, že zvládnu všechno. Teď už se tomu smějeme, ale tehdy nebylo úplně snadný říct si, že budu věci dělat jinak než zbytek rodiny a v jejím rámci se tím pádem cítit trochu sama.
Nějakou dobu jsem se snažila chovat tak, jak chtěli ostatní, ale časem jsem pochopila, že si potřebuju věci dělat po svém. Už od patnácti jsem odjížděla a naschvál cestovala daleko, abych načerpala informace, jak fungujou lidi v jiných zemích. To mi strašně pomohlo právě se sebepřijetím.
Doma v Ostravě jsem měla zažité, že takhle jsou věci správně, ale díky tomu, že jsem pak bydlela v Irsku, Finsku, strávila léto ve Francii, pracovala v Palestině, natáčela v Kanadě nebo celý rok cestovala po světě, jsem zjistila, že v každé zemi považují za super něco jiného. Že je to jen otázka názoru určitých lidí na určitém místě, ale není to všeobecná pravda.
Sláva různorodosti
Můj vztah k sobě samé se mění s věkem. Dlouho jsem si myslela, že jsem docela škaredá. Když jsem byla malá, řekl mi to i jeden člen rodiny. Bylo to myšleno s humorem a zřejmě tak, abych vzhled nepovažovala za něco důležitýho, ale dítě do určitého věku bere věci vážně a doslova.
Nevím, jestli mě to nějak změnilo, ale je pravda, že si na to sem tam vzpomenu. Když jsem byla teenager, měla jsem kulatější obličej, rovnátka a vůbec jsem si nepřipadala hezká. Strašně jsem třeba šetřila na nějaký megadrahý krém, který měl zázračně smazat všechny moje pihy, teď je mám ráda a chtěla bych jich víc. Já sama vnímám lidi jako celek, jejich celkovou energii a myslím, že vnitřní krása jde vidět. Nevím, proč jsem to tak neměla u sebe.
Ještě před pár lety byl v módě jeden model standardního vzhledu, což se teď naštěstí začíná trošku měnit. Hlavně od nás směrem na západ se oslavuje různorodost. Když dělám castingy na reklamy nebo zahraniční filmy a seriály, vidím, že hledají všelijaké barvy, tvary, typy… Přijde mi to strašně fajn. U nás už se to děje třeba v oblasti fotografie nebo módy, ale u českého filmu nebo seriálu jsou pořád spíš požadavky na průměrnost.
Je laskavost trapná?
Dlouho tady byla kultura toho, že říkat si hezký věci je trapný a nevhodný. Přitom život není peříčko, tak proč si ho neudělat hezčí?! Třeba v Irsku mají ve zvyku být na sebe hodní, takže když jsem se vrátila domů, pořád jsem se někoho ptala, jak se má, což všechny strašně vytáčelo. Nebo jsem lidem říkala, že je mám ráda, a na to taky čučeli. Přitom když to mám v sobě hezký, mám chuť dávat to dál. Zní to až neuvěřitelně jednoduše, ale čím víc jsem schopná přijmout a mít ráda sama sebe, pečovat o sebe, tím víc jsem schopná toho samého vůči okolí. Je to pro mě docela nová věc, nemám k tomu zatím nějakou reflexi, ale řekla bych, že se mám každým rokem o něco radši. Společně s přítelem se učíme říkat si hezký věci, říkáme si je často a je to strašně fajn.
Vyhnat úzkosti
Bývala jsem hodně divoká, chtěla jsem všechno zažít, přišlo mi cool být nespoutaný živel, ale čím dál víc mi dělá radost i klid. Dokážu být sama se sebou v tichu a nevadí mi to. Když si člověk věci průběžně srovnává a uvědomuje si, co dělá, kam míří, co ho trápí a co ne, tak když nastane ticho, nějaká přestávka, nechce se hned zabít. I proto jsem velkej fanda psychoterapie, na kterou jsem občas zašla. Když své věci řeším častěji a po menších dávkách, nevadí mi potom být jen sama se sebou. Dřív jsem před sebou utíkala a když jsem se zastavit musela, bylo mi strašně zle a smutno, protože všechny nedořešené věci stejně k člověku dojdou. Někdy mívám úzkosti, tak se snažím chovat tak, aby se to dělo co nejmíň.
Nejdůležitější pro mě bývala práce. Měla jsem pocit, že jen když něco dělám, vytvářím, mám jako člověk hodnotu a naopak, když nepodávám výkony, jsem nic. Nula. To je teď moje velké téma, uvědomovat si, že mám cenu, i když zrovna neprodukuju skvělá díla. Že je daleko důležitější, jaká jsem. Začínám brát práci jako něco, co miluju, ale co není důležitější než zdraví a vztahy, čímž myslím i vztah k sobě. V poslední době to znamená, že mám dny, kdy jsem co nejvíc v přírodě, hýbu se, snažím se být přítomná a nepřemýšlet nad milionem věcí.
Hodně mě ovlivňuje i to, jak sama k sobě mluvím a co se mi honí hlavou, což se dá ovládat. Když ke mně přijde zlá myšlenka, která mi neprospívá, učím se ji z hlavy vyhodit. Není to jednoduchý, ale dá se to natrénovat. To, že naše vnitřní myšlenky jsou něco, o čem si rozhodujeme my, je pro mě dobrá zpráva.
