Čtvrtek, 29 října, 2020

Žít s někým, kdo dělá věci úplně jinak, čili úplně blbě, je náročné, říká Vlastina Kounická Svátková o partnerské krizi

Vlastina Kounická Svátková je renesanční žena. Hraje, píše, beseduje, navrhuje šperky a zachraňuje staré věci. Umí být i velmi otevřená, na Instagram neváhala napsat, že její manželství prochází krizí. Vždy to tak ale nebylo. Nevěřila si a důkazy o tom, že za něco stojí, potřebovala od druhých.

Její nízké sebevědomí vyústilo v bulimii, o které dnes hovoří s mladými lidmi, kteří řeší podobné problémy. Sama o sobě říká, že je velmi intuitivní člověk.

Neměla jste se ráda, nevěřila si, sama sobě jste se nelíbila. Říkáte, že se to změnilo s narozením prvního syna. Jak se na sebe díváte teď?

Člověk si toho musí hodně prožít a projít si několika zásadními zkušenostmi, aby se vnitřně zklidnil a přestal honit za iluzí dokonalosti. A to prostě v dospívání a mladém věku není možné. Když si vzpomenu na sebe ve dvaceti, musím se smát, jak povrchní a fatální jsem byla. Myslela jsem si, že svět se musí točit jenom kolem mě a mé štěstí závisí na uznání zvenčí. Svou namachrovaností jsem kryla to, jak nejistě se cítím uvnitř. Nebýt všech těch zkušeností, jako byla bulimie nebo hledání samé sebe v partnerských vztazích, nikdy bych nepochopila, co je v životě opravdu podstatné a kdo jsem vlastně já sama. Člověk, který se přijme i s tím temným, ošklivým, strašidelným, se vnitřně zklidní, protože ho už nic a nikdo nemůže ničím překvapit. Možná právě proto zralé ženy po čtyřicítce začnou žít konečně naplněný život, protože pochopily, co je dělá opravdu šťastné – být v klidu, přijmout, co je, a ještě si to užít.

Takže se dá říct, že vy si dnes už užíváte? Fotky z vaší poslední dovolené na Mauriciu vypadaly jako z ráje.

Užívám si hlavně tak, že se snažím dělat věci, co mě baví, co chci dělat a nepřistupuju na nabídky a projekty, které se mnou nerezonují, ale jediný důvod, proč bych přijala, je strach z toho, co bude. Strach z nedostatku peněz a práce. Nebojím se víc riskovat, důvěřovat životu, ale taky jsem se naučila víc si život užívat. Určitě i díky mému manželovi, který je můj absolutní opak snad ve všem a spojením s ním jsem se dostala do větší rovnováhy. Když má peníze, utratí je za věci, které má rád. Já jsem byla ten typ, který peníze spořil a schovával na horší časy. Nic moc jsem si nekoupila, protože co kdybych potřebovala nové zuby nebo výměnu kolenního kloubu, že? Do ráje jménem Mauricius jsem taky odjela až teď, protože ještě před pár lety bych řešila, jak je to drahé, a možná se tam ani nikdy nepodívala. Je ale obrovskou pravdou, že nikdy nevíte, co bude zítra a zítra nemusíte mít vůbec nic. Rčení Carpe Diem mi začalo být hodně blízké.

Právě když jste byli na dovolené, objevily se spekulace, že váš vztah s manželem prochází krizí. Naznačila jste to na Instagramu. Mimo jiné jste napsala: Vztah je křehký. A ten náš už nechránilo vůbec nic. Muselo se buď všechno kompletně změnit, nebo definitivně rozpadnout. Byli jsme připraveni na obě varianty. Na tu druhou víc.

Napsala jsem to, protože to byla pravda a nechtěla jsem být jednou z těch, která se tváří, že je u ní vše v pořádku, i když reálný život nás všech je vlastně velmi podobný, chvíli jsme nahoře, chvíli dole a když si myslíme, že bychom mohli mít chvíli klid, přijde ještě větší rána a začínáme znovu. Jsem velmi intuitivní. Když pocítím, že mám něco říct nebo napsat, tak to bez jakéhokoliv přemýšlení musím udělat. A sdílení pravdy je pro mě čím dál tím víc zásadní.

Jestli tomu dobře rozumím, začínáte s manželem znovu. Čistý stůl. Myslíte, že na vině nesouladu byly i vaše rozdílné povahy?

Vzájemná rozdílnost povah je skutečnost, kvůli které se hodně vztahů rozpadá. Protože žít s někým, kdo dělá věci úplně jinak, čili úplně blbě, je náročné. Nakonec jsme se dostali do klasického vzorce chování, já se bála něco říct, aby zase nebyl konflikt, až jsem byla natlakovaná jako papiňák a vybouchla nečekaně a nepřiměřeně situaci. Nedokázala jsem si uvědomit, že když přijdu domů a začnu všechny buzerovat kvůli bordelu, není to problém jejich, ale můj. Chodila jsem na terapie a makala na sobě, ale tím jsem se rychle posunula a do krize se dostal manžel.

Klobouk dolů, že jste oba začali disciplinovaně pátrat v sobě po svých chybách. Už po druhé v této souvislosti zmiňujete intuici. Jak moc je pro vás důležitá a stalo se vám někdy, že jste se jí zpronevěřila, a pak na to doplatila?

Nevím, jestli jsme disciplinovaní, každopádně jsme si uvědomili, že můžeme jeden druhého ztratit a že ani jeden z nás nemůže toho druhého nutit v tom vztahu být. Tím se nám oběma ulevilo. Uvědoměním, jak je vztah křehký a zranitelný… Intuici jsem několikrát v životě ignorovala a pokaždé na to doplatila. Proto ji už raději poslouchám. Když jsem byla mladší, ten tichý slaboučký hlásek mi říkal, bacha, nenechávej si ty věci v autě, vykradou ti ho. Bacha, nezůstávej tady, něco se stane. Bacha na toho muže, tohle nebude v pořádku.

Foto: Ivy E. Morwen

Tuším, že jste někdy neposlechla, a stalo se něco opravdu nepříjemného. Na druhou stranu jsou to všechno zkoušky a poučení.

Tak třeba to auto. Přespala jsem na studentských kolejích u kamaráda, auto plné kufrů a těch nejlepších šatů a bot, protože jsem se stěhovala, a intuice mi řekla: nenechávej ty věci v autě, vykradou ti ho. Ještě jsem se ho zeptala: Hele, nekrade se tady, můžu to takhle nechat přes noc? A on řekl, že jasně… Do rána jsem v autě neměla nic, ani pneumatiky. Taky jsem takhle zrušila svatbu týden před termínem, protože jsem cítila, že to nemám dělat. Neměla jsem ale žádné logické vysvětlení, a nakonec mě všichni okolo přesvědčili, protože už byl objednaný dort a napečené koláče. Řekla jsem ok a po sedmi letech se rozváděla.

Předpokládám, že už svoji intuici neobcházíte.

Dokážete se za své pocity postavit, i když si třeba ostatní myslí, že se chováte trochu jako cvok? Věřím intuici, ale zároveň díky prožité zkušenosti vím, že už si nikoho nebudu brát po krátké známosti, takže to, co je pro někoho intuice, může být pro jiného jenom selský rozum. Postavit se sama za sebe už docela dobře umím. Nejtěžší je to vždycky v těch vztazích, které jsou nám nejblíž, jako jsou ty s mámou, otcem nebo partnerem.

Říkala jste o sobě, že jako malá jste byla hodná holčička, která má ale pocit, že si musí lásku nějak zasloužit. To bývají často rodinné vzorce, které se přenáší z generace na generaci, a je dobré je rozseknout.

Já jsem byla určitě hodná. Ale o to víc jsem pak zlobila v pubertě, v dospívání a nemohla jsem se dočkat, až mi bude osmnáct a definitivně odejdu z domu za svobodou. Ale když jsem byla malá, nemohla jsem se moc projevit ve své autenticitě. Nemohla jsem zlobit, křičet, vztekat se, naplno si prožít všechny ty nežádoucí emoce a naučit se s nimi pracovat. Tím se prohloubil strach. Strach, že selžu, že mě nebudou mít rádi, když budu smutná, divná. Ono je to jednodušší, když děti nezlobí. Když poslušně sedí u stolu a úhledně jedí příborem. Když udělají všechno přesně tak, jak po nich chceme. Ale co vlastně chtějí ony? To nám je fuk. Hlavně že my máme klid. Výchova dětí je podle mě ta nejtěžší disciplína a neexistuje, abychom neudělali jako rodiče nějakou chybu. Ale třeba je tou největší chybou mít extrémně poslušné dítě. Ale to se ukáže až v pubertě nebo v dospělém věku našich dcer a synů. Nakonec, naším nejlepším zrcadlem jsou právě naše děti. Pokud jim dovolíme říct, co si o nás opravdu myslí, nastaví nám zrcadlo. Mně moje děti několikrát řekly, že křičí proto, protože křičím i já, že slibuju něco, co nesplním, a ten nejstarší mi řekl, že je dítě a nemá se co starat o mladšího sourozence. A mají pravdu! Když nás iritují naše děti a to, jak se chovají, irituje nás to, co máme v sobě my sami.

Myslím, že tohle platí nejen o dětech, ale i o druhých lidech. Jak vychováváte své syny?

Podle mě úplně blbě. Ale zároveň asi i dobře, což se mi občas odzrcadlí v tom, jaká mi píšou přání k narozeninám nebo dopisy Ježíškovi, i když ví, že neexistuje. Naučila jsem je milovat a nebát se to říct. Naučila jsem je dávat lásku, obejmout, být klukem něžným, ochotným, všímavým, nabízejícím pomoc. Jsou samostatní, umí se sami vypravit do školy, vyprat si prádlo, uvařit si jídlo. A to vaření je dokonce strašně moc baví.

Věříte, že jsou zkušenosti přenosné. Ptám se proto, že sama jste prošla bulimií a teď o ní mluvíte na besedách. Má to smysl, nebo si to každý musí odžít sám?

Věřím, že sdílení vlastních zkušeností může pomáhat. Ale člověk, kterému má být pomoženo, musí sám chtít. Když se někdo nechce vyléčit ani posunout, nikdo na světě ho z toho nedostane. Vše je v naší hlavě. Síla, touha, víra, změna.

Vy jste to zvládla, takže ve vaší hlavě to bylo. Zvládla jste období, kdy jste sama sebe odmítala. Už si třeba dokážete sama sobě přiznat, že jste krásná? Protože prostě jste.

Nejsem dokonalá, a to mě na mě baví nejvíc. Když mi někdo řekne, že jsem jiná, zvláštní, netypická, připadá mi to jako velký kompliment. Krása je subjektivní a relativní. To, co se líbí padesáti lidem, se dalším padesáti nelíbí. Proto pro mě není důležité, jestli jsem krásná, důležitější je, jestli jsem autentická, pravdivá, vědomá, silná. To jsou pro mě hodnoty krásy. A v tomto kontextu pak o sobě klidně řeknu, že krásná jsem. Taky jsem na tom tvrdě makala třicet osm let.

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Cestování je už dnes určitý status, kterým se lidé potřebují chlubit...

 Talentovaný zpěvák Albert Černý, který už za svou kariéru posbíral několik Cen Anděl i srdcí fanynek, nám prozradil, co by dělal, kdyby nezpíval, podle...

Kiehl’s představuje rostlinnou péči ze semen konopí

Odborníci značky Kiehl’s, inspirováni lékárenskou tradicí, se stále snaží hledat využití účinných bylin ve svých výrobcích. Není tomu jinak...

Veronika Arichteva: I v padesáti budu infantilní

Herečka a členka trojice 3v1 Veronika Arichteva prožívá šťastné období, daří se jí v soukromí i v...

Celebrity v šatech z druhé ruky. Ceny BAFTA ovládla udržitelnost

Udržitelná móda. Přesně takový dress code byl předepsaný pro smetánku, která dorazila na předávání Cen britské filmové a televizní...
Zavří­t reklamu