Čtyřiadvacetiletý Lukáš Rychetský už v osmnácti založil Projekt Lajfr, dnes neziskovou organizaci, která poskytuje školám programy primární prevence. Jak v oblasti sexuální výchovy, tak duševního zdraví dětí a finanční nebo mediální gramotnosti. Lektoři mají k dospívajícím blízko věkem i férovým, kamarádským přístupem a otvírají s nimi témata, která jsou často tabu. Lukáš působí také jako facilitátor projektů v zahraničí, kde se inspiroval neformálním vzděláváním, které mu v našem školství chybělo.
S primární prevencí v oblasti pohlavně přenosných chorob jste začal jako dobrovolník už na střední škole. Co vás k tomu tenkrát přivedlo?
Začalo to přirozeně. Sám jsem poznával sexualitu a pokoušel jsem se najít nějaké informace. Ty ale buď chyběly, anebo jich bylo naopak moc a nedokázal jsem je úplně sesumírovat, abych z toho nebyl ještě víc zmatený.
V době našeho dospívání těch informací moc nebylo. Teď je jich naopak tolik, že je opravdu problém se v tom vyznat.
On by to nebyl zase takový problém. V rámci školství, nejenom českého, ale ještě úplně neumíme učit mladou generaci a vlastně ani sebe, jak informace vyhledávat. Kolikrát i z ověřených zdrojů vykoukne něco, co vám smysl nedává. Nicméně sexuální výchova nejsou jen základní údaje a potom „praxe“. Je třeba se zaměřit také na psychickou stránku, protože jde o citlivé téma. Ani plno dospěláků sexualitu nemá vyřešenou a neví, jak o ní mezi sebou mluvit, natož s dětmi, a doufají, že se to samo nějak vyvine…
Sami učitelé asi spíš pocházejí z generace, pro kterou bylo tabu mluvit o sexu, a pak nevědí, jak mají něco předávat dětem. Pomáháte i pedagogům?
Přesně tak. Pořád převažují starší učitelé, ale učiteli už se stávají i lidé v mém věku. S pedagogy spolupracujeme na denní bázi. Není to tak, že bychom přišli do školy, představili jim „divadlo“ a zase zmizeli. Ptáme se pedagogů, co by jim mohlo pomoct, a zjišťujeme, jestli my dokážeme vyvinout něco, co by jim pomohlo témata otvírat, aby si nás už k tomu nemuseli objednávat.
Ovšem je otázka, jestli je vůbec úkolem učitele zaobírat se takto citlivými tématy. Je v pořádku, když vám ten samý člověk vypráví o matice a pak vám najednou říká, jak si nandávat kondom, nebo existuje určitá hranice, přes kterou by učitel nemohl? Navíc když si žák s učitelem nesedne, tak to poslední, co chce, je řešit s ním takto citlivé záležitosti. My přijedeme jako lidi zvenčí a odjedeme. Učitel může na kurzu sedět s námi, ale pokud tam není, děti se uvolní a mají pocit, že se můžou otevřeně ptát.
Navíc učitele, kteří mají aprobaci na matematiku nebo zeměpis, asi nemůžeme nutit, aby se věnovali sexuální výchově.
Tady se otvírá otázka, kdo je za sexuální výchovu odpovědný. Je to stát, rodič, škola nebo společnost? Pokud se budeme zajímat jen o to, na koho to „hodit“, nic nezměníme.
Myslím, že občas stojí za to zariskovat a pokusit se o něco, co by třeba mohlo pomoct. Začínal jsem, když mi bylo osmnáct, a postupem času jsme si našli způsoby, jak téma sdělovat, abychom zachovali meze citlivost a zároveň aby nás mladí přijali. Musíte být empatičtí, vyložit všechny karty na stůl, aby vznikl safe space, aby si aspoň část zúčastněných věřila a poslouchala se, což se nám docela daří. A to máme srovnání jak s vesnickými, tak městskými i evropskými školami.
Spolupracujeme i se školami, kam chodí třeba děti s Downovým syndromem nebo s jinými druhy postižení. V Česku není moc organizací, které by dobrovolně jely do těchto typů škol dělat prevenci, protože se bojí, že na to nemají vzdělání. My jsme do takové školy napsali, že moc rádi přijedeme, ale nemáme s tím velkou zkušenost. Nicméně jsme to chtěli zkusit a společně se to naučit. Z první školy nám odepsali: „Jsou to úplně normální děti. Přistupujte k nim pomaleji, ale mají stejné otázky jako my. Jen se zdá, že se o tom s nimi nikdo nechce bavit. Pojďme to zkusit a uvidíme.“ A my jsme to zkusili a viděli, že děti jsou chytré a zvídavé. Tamější kolektiv se extrémně podporuje, děti se touží něco dozvědět a váží si toho, že s nimi téma sexuality otvíráme.
Jak studenti vůbec tohle téma dnes berou?
Když to srovnám s dobou před deseti lety, kdy jsem byl sám na základce, některá témata se posunula natolik, že je nemusíme tak často zmiňovat, třeba otázka LGBT komunit. Děcka jsou daleko tolerantnější a nehledají rozdíly. Kde se s těmito tématy pracuje odmala, tam problémy často nevznikají. Co je naopak potřeba zdůrazňovat, je otázka prvního sexu. Díky sextingu a všem možnostem, které mladiství mají, se první sex posouvá na pozdější věk. Mladým se pak může honit hlavou: „Ok, je mi osmnáct, ostatní říkají, že už o to dávno přišli, a já ještě pořád nic. Vlastně mi to nevadí, ale jsem pro ostatní divnej.“ Některé otázky o prvním sexu, kdy má být, jak má být, jsou u mládeže pořád stejné.
Neplatí tedy argument některých odpůrců sexuální výchovy, že čím víc děti mají informací, tím víc se do sexu hrnou?
Nene, naopak bych řekl, že v poslední době jsou mladí přeinformovaní. Neřeší jen to, jak neotěhotnět a něco nechytit, ale hodně prožívají i politickou situaci ve světě, společenské změny… Člověk by řekl, že takové věci není potřeba řešit v sexuální výchově, ale patří to k tomu. Souvisí to spíš s wellbeingem, péčí o sebe.
Asi k tomu přidávají i ekologický aspekt, to se dřív v této souvislosti vůbec neřešilo.
Docela často se třeba objevuje otázka, jestli kvůli kondomům nevzniká zbytečně moc odpadu. S tím jsme se dřív vůbec nesetkávali. Mluvíme taky o tom, jakou má kondom ekologickou stopu a jakou ekologicku stopu má dítě. I takové otázky dostáváme od osmáků. Člověk musí být připraven.
Přivádí vás studenti některými otázkami do rozpaků?
Otázkami ne. Ale občas mě zaráží, jak jsou chytří. Od starších učitelů se třeba setkávají s výčitkami, že si nedokážou zapamatovat nějakou odbornou věc z matiky nebo dějepisu. Škola se k nim staví kriticky a sami pak mají pocit vlastní nedostatečnosti. Ale když se pak s nimi pustíme do hlubší debaty, jsme překvapení, jak jsou čtrnácti-patnáctiletí připravení a schopní vést diskuzi.
Jak vypadá sexuální výchova ve vašem podání?
Náš program Eshop na lásku je primárně o seznamování online, prvním sexu, o naprostých základech, aby mladí znali rizika a nestal se problém kvůli nedostatku informací. Nezaobíráme se tolik detaily sexu, ale zdůrazňujeme potřebu konsentu. Ten je naprosto klíčový, ať už v sextingu nebo pak v jakémkoli typu fyzického kontaktu. Komunikace taky do sexuální výchovy patří a je důležitá. Pokud nebudeme komunikovat to, co se nám líbí, co máme rádi, budeme se stydět to říct, tak se nám za prvné neuleví a za druhé možná nikdy nezažijeme to, co bychom zažít chtěli nebo mohli.
Celá filozofie Projektu Lajfr je založená na tom, že mladým nepředkládáme fakta, která musí následovat. Poskytujeme jim základní informace a dáváme jim „life offer“ ‒ nabídku, ve smyslu: Máme pro vás ověřené informace a myslíme si, že by vám mohly pomoct. Je pak na vás, jestli si třeba dohledáte další zdroje, nebo tady budete jenom sedět a za hodinu to zapomenete. Nemůžeme nikoho do ničeho nutit, jsme na stejné úrovni jako oni, nejsme učitelé, nejsme nikdo víc a nikdo míň. Tykáme si, snažíme se jet na férovost a upřímnost a zatím se nám to vyplácí.
Jak vnímáte sociální sítě? Je to spíš příležitost, nebo hrozba?
Například sexting v digitálním prostoru může být bezpečnější než fyzický kontakt, pokud se k němu přistupuje zodpovědně. Pokud se naučíme sociální sítě správně používat, mohou být benefitem. Děti tráví spoustu času na Tiktoku, ale jestliže jim neřekneme, jak se na internetu chovat, nemůžeme na ně být naštvaní. Uhlídat to je velká zodpovědnost rodičů.
Nicméně se čím dál častěji setkáváme s tím, že děti se posmívají druhým kvůli tomu, že je jejich maminky zveřejňovaly na Facebooku nebo Instagramu, když byli malí. Už vyrostla generace dětí maminek, které publikovaly fotky, kde děti lížou zmrzlinu nebo jsou nahé na pláži. Maminky si to neuvědomují, nemají soukromý profil. Do budoucna to bude velké téma, které chceme otvírat. Myslím, že naše generace, „stará zetková“, už je připravená na to být zodpovědnými rodiči, kteří se sami ve světě sociálních sítí přirozeně pohybují a mají lepší gramostnost než generace předchozí.
Sharenting, tedy sdílení dětí na sociálních sítích, je opravdu důležité řešit. Je alarmující, kolik celebrit a influencerů svoje děti vystavuje na sítích.
Na to existují čísla a studie. Spousta influencerek-maminek má vyšší sledovanost díky tomu, že ostatní maminky chtějí být součástí komunity, chtějí vidět, jaké problémy ta maminka má, chtějí na to nebýt samy. Jenže zveřejněné fotky z baby showeru, kde pobíhají polonahé děti, se mohou dostat do nevhodných rukou. Je to těžké.
Věnujete se i vzdělávání dospělých?
V rámci sexuální výchovy máme i program pro učitele. Letos v létě jsme organizovali první mezinárodní setkání odborníků z Česka a Slovenska, se kterými jsme společně hledali cesty, jak o tématech vztahů, těla a sexuality mluvit otevřeněji, bezpečněji a inkluzivněji. Zjistili jsme, že učitelé by se o tom třeba rádi bavili, jenže jim chybí informační zdroje a v množství výuky, která je na ně navalená, nemají prostor vymýšlet program navíc.
Sexuální výchova v učebnicích většinou připadá na konec školního roku. Rád bych řekl, že se v českém školství už nejede podle kapitol v učebnici, ale lhal bych. Sexuální výchova bývá předposlední stránka občanských nauk a výchov ke zdraví a někdy už se třeba nestihne. Zároveň chybí definice, co všechno sexuální výchova může být. Můžeme se třeba bavit i o tom, jak spolu páry žijí. V učebnicích ale nenajdete, že pár nemusí tvořit jen muž a žena.
Máme toho hodně, na čem pracovat, ale nemyslím si, že bychom na tom byli nejhůř. Se sexuální výchovou nás čeká cenná budoucnost, ale musíme mít kuráž toto téma otvírat a nebát se chybovat. Jasně, pokud by taková chyba měla někomu ublížit, tak se do toho radši nepouštějme, ale pokud bude chyba v tom, že nedokážu odpovědět na nějakou detailní otázku, nepovažoval bych to za selhání.
Cítím z vás optimismus, nicméně se hodně mluví o tom, že mladší generace to má těžké a potýká se s množstvím psychických potíží…
To stoprocentně. Ale myslím si, že tyto problémy nejsou pro společnost nebezpečné, pokud se začnou řešit. Když v tom mladé necháme utopit, budeme mít zničenou generaci. Jestliže nebudeme od tématu duševního zdraví utíkat a děckám pomůžeme pochopit, proč se to děje, myslím, že to nebude tak zlé. Netvařme se, že tu najednou vzniknul problém. Bylo to tady i dřív, psychologové a psychiatři existovali z nějakého důvodu, sám jejich služeb využívám a snažím se o duševní hygienu. Je dobře, že o svých potížích mladí mluví, protože ten problém vidíme a slyšíme.
Můj optimismus možná spočívá v tom, že pracuju v prostředí, kde o problémech víme, máme je vnitřně zpracované a snažíme se pomoct je řešit. Kdybych chtěl být superpesimistický, stal bych se jen dalším naštvaným člověkem a vím, že sám sobě bych nepomohl a těm dětem stoprocentně taky ne.
