Neděle, 1 srpna, 2021

Olympionička Nikola Ogrodníková: Čím jsem starší, tím větší smysl mi dává se nevzdávat

Jejími poznávacími znameními jsou zapletené copánky, široký úsměv a neuvěřitelné odhodlání překonávat sebe sama, svoje strachy i limity. „Vždycky se snažím vidět světlo i ve věcech, kde už světlo vidět nejde,” říká třicetiletá oštěpařka a vicemistryně Evropy Nikola Ogrodníková, která patří mezi nejžhavější želízka v ohni české olympijské výpravy. Co říká na tolik diskutovanou nástupovou kolekci oblečení, jak ji změnilo potápění a čím ji nejvíc potěšil trenér Jan Železný?

Nemůžu se hned na začátek nezeptat na olympijskou kolekci oblečení, která opět rozpoutala bouřlivé reakce. Co vás při prvním pohledu na ni napadlo?

Poprvé jsem ji viděla loni, když si nás měřili. Tehdy jsem na ni ještě neměla úplně vyhraněný názor, ale pamatuju si, že mě zaujaly šaty. Bavilo mě, že jsou čistě bílé, bez vzorů a materiál příjemný. Kluci si zase zkoušeli kalhoty s nádherným lemem, který jim dělal moc pěkné zadky. Jediné, co tedy rozhodně není můj styl, jsou boty. Nelíbí se mi design ani červená barva, ale zase se musí nechat, že jsou komfortní a s tím záměrem byly asi i vyráběné. Puchýř se dá totiž udělat i během dvaceti minut chůze kolem stadionu, což může být pro sportovce, kteří tam jedou závodit, nepříjemná komplikace. Naopak třeba tolik probíraný vějíř mi připadá jako dobře zvolený doplněk, protože pro Japonsko je typický. A navíc tam bude určitě strašné horko, takže se i prakticky využije. Samozřejmě je pak ale úplně o něčem jiném, když mají země své významné značky, které je na olympiádu oblékají. To u nás chybí.

Je pravda, že s Italy v kolekci Armani, Američany v oblečení od Ralpha Laurena nebo Francouzi v Lacoste se asi úplně srovnávat nemůžeme…

No myslím, že oproti Francouzům, Američanům a ostatním zemím, které mají značkové věci a jejich sportovci budou vystajlovaní “do dnešní doby”, budeme asi působit jako velký kontrast. Ale na druhou stranu si myslím, že se naše oblečení do japonského prostředí hodí, i když je diametrálně rozdílné od ostatních. To, že kolekci hodně lidí kritizuje, vnímám jako úplně normální věc, protože ať už se vám něco povede, nebo nepovede, vždycky se najdou ti, co vás podpoří i ti, kterým se to úplně pozdávat nebude.

Přijde mi, že vizuální stránka hraje ve sportu stále větší roli a rok od roku je i víc znát, jak moc si sportovci na svém vzhledu během závodů zakládají. I vy chodíte na stadion vždycky pěkně upravená, vyčesané copánky…

Myslím, že my holky obecně chceme, aby nám to slušelo. Víme, že nás v televizi sledují kamarádi i rodina a asi každý závodník vnímá soutěž jako něco speciálního. Musím přiznat, že malovat se na trénink mi je nepříjemné, ale na závod chci být naopak vyčančaná. Když by mi to výkonnostně nevyšlo, tak se alespoň můžu uklidňovat, že jsem u toho dobře vypadala, což je tedy běžná fráze sprinterek. U těch se mi moc líbí, jak mají vždycky krásně upravené vlasy, hodně make-upu, stíny, nalepovací řasy a často i dlouhé nehty. Je to jak procházka po molu. To my oštěpařky, které se zdržujeme na sektoru víc než hodinu, podobné líčení, jako sprinterky, co se na stadionu objeví na pár vteřin, nemůžeme mít, aby se nám nerozteklo. Ale ráda si třeba zaplétám copánky. Inspiraci hledám na Instagramu nebo Pinterestu, kde to okoukám a pak si to snažím zkoušet doma. Kolikrát je ale před závodem klidně dvakrát předělávám.

Než jste se ale vydala na oštěpařskou kariéru, dařilo se vám i jako sedmibojařce. Proč pak nakonec zvítězil právě oštěp?

V sedmiboji mě tehdy bavily všechny disciplíny, i když je pravda, že ty technické o něco víc.  Co mě pak ale začalo trošku štvát, je, že člověk musí všechny ty disciplíny absolvovat během dvou dnů a mít je perfektní, což jsem kolikrát nedokázala. V tréninku se pak moc těm technickým nedalo. A protože nebyl čas, tak se jen tak trošku pošmrdlaly, aby se neřeklo, což mi bylo líto. Nakonec jsem tedy vybírala ze dvou disciplín – překážek a oštěpu, který mi sice šel, ale rozhodně jsem v něm nevynikala. Přemýšlela jsem ale dopředu a říkala si, že bych v něm měla mnohem větší uplatnění a mohla se mu věnovat déle než právě běhu přes překážky. No a samozřejmě jsem taky tak trošku cítila, že když budu víc trénovat, mohlo by mi to s oštěpem i vyjít.

Což se nakonec povedlo. Myslím, že díky vašim úspěchům a samozřejmě také triumfům Jana Železného nebo třeba Barbory Špotákové je u nás hod oštěpem oblíbený. Jaké vlastně máte v Čechách zázemí?

Myslím, že dobré, i když je samozřejmě spousta věcí, co by se daly zlepšit. Jediné, co je nevýhoda, že musíme jezdit na soustředění do tepla, protože během zimy se venku nedá házet – svaly jsou stažené a nejde dobře pracovat na technice.

S Bárou Špotákovou se respektujeme, ona totiž za ty roky moc dobře ví, co všechno média dokážou udělat.

To jste mi připomněla, že jsem jednou četla, že ve Finsku se běžně hází během zimy i v halách a prý se klidně může stát, že v těch s nižším stropem se oštěpaři trefí tak nešťastně, že naruší střechu a ta se může zřítit. 

Tak vidíte, to jsem ani neslyšela. Ale vím, že haly existují. Třeba v Americe se dá úplně normálně házet a bylo by fajn, kdyby někdo s podobným plánem přišel i u nás. Třeba Němec Johannes Vetter to má hezky udělané v Offenburgu, kde je rozběžiště uvnitř a oštěp vyhazuje ven. To by se hodilo, protože my jsme v zimě odsouzeni většinou jen k tomu házet kuličkami do sítě. Občas tedy i oštěpem, ale je to jiné, protože člověk nevidí, kam letí, nemá zpětnou vazbu. Proto jezdíme od února na tři měsíce za teplem do Jihoafrické republiky na místo, které objevil trenér Jan Železný už jako závodník. Řekla bych, že se tam vrací už snad víc jak dvacet let.

Měla jste tam čas i na váš nový koníček – potápění?

Bohužel ne, protože jsme byli dvě hodiny od Johannesburgu, ve středu Jihoafrické republiky, kde není moře. Dalo by sice zajet do Kapského města, ale teplota vody na potápění úplně nebyla.

Tak jste si to vynahradila v Polsku, v nejhlubším bazénu na světě, který má 45,5 metru. Jak se to stalo, že jste potápění tak propadla?

Zatím je ještě nejhlubší, ale asi ne na dlouho, protože v Anglii se akorát staví bazén, který má mít prý padesát metrů. Jinak na tohle téma jsem dneska zrovna vedla diskusi s kamarády. Dřív jsem se potápění hodně bála. Celkově mi dělalo problém třeba i šnorchlovat v moři. Potopila jsem se třeba jenom do čtyř metrů a hned jsem musela vyplavat. Když jsem pak začala s freedivingem v jámě v Čestlicích, která má osm metrů, pokořila jsem první velkou metu. Sice bylo to vyplavání opět rychlovka, protože jsem ještě neměla hlavu nachystanou tak, abych si ponor užívala, ale od té doby jsem se potápění začala víc věnovat, trénovala ho na dovolené a viděla, jak se všechno pomalu zlepšuje. Ale trvalo mi dlouho na to přijít, zkoušela jsem to mockrát a štvalo mě, že pod vodou nevydržím a neužívám si to. Myslím, že se všechno zlomilo tím, že jsem se uklidnila v hlavě.

Teď vám ale ponory naopak s psychikou pomáhají. Jak se to projevuje během závodů?

Kdysi mě na závodech dokázalo úplně rozhodit, když se mi nepovedl první pokus nebo foukal protivítr, do kterého neumím moc dobře házet.  Otrávilo mě to natolik, že se mi hlava okamžitě nastavila na myšlenky, že už je všechno špatně, že už to ani nemá cenu dál zkoušet. Když teď pod vodou bojuju se strachem a panikou, snažím se přesvědčit svoji mysl i tělo, že se nic neděje a že kontrakce jsou jen projevem mého zbytečného panikaření. Dneska už mě díky tomu na závodech nerozhodí podobné věci jako dřív. A i když pokazím dva pokusy ze tří, nejsem z toho špatná jako roky předtím. Mám jiný úhel pohledu. Člověk už to podvědomě nevzdává, protože má sebevědomá. Navíc jsem taková, že se vždycky snažím vidět světlo i ve věcech, kde už světlo vidět nejde.

A jak se vyrovnáváte s tlakem před olympiádou?

Zatím tlak necítím, ale chodím každý den stejnou cestou na trénink, u toho poslouchám hudbu a říkám si, že za tři týdny už budeme v Tokiu. Myslím na to, že i když jsem měla zranění, jsem na tom dobře a těším se. Představuju si závod a jaké by to bylo získat medaili nebo postoupit z kvalifikace do finále. Takže myšlenky jedou. Ale samozřejmě, když pak člověk přijede na místo, tlak působí víc. Navíc, když se blíží větší závody, mívám problém se stresem, a i když mám třeba hrozný hlad, nejsem schopná si vybrat jídlo. A tak nakonec žvýkám něco, co mi nechutná, abych do sebe alespoň něco dostala.

Kdysi mě na závodech dokázalo úplně rozhodit, když se mi nepovedl první pokus nebo foukal protivítr, do kterého neumím moc dobře házet. Otrávilo mě to natolik, že se mi hlava okamžitě nastavila na myšlenky, že už je všechno špatně.

Jaké rady má na podobně vypjaté situace trenér Jan Železný? Přeci jen, ten už toho na vrcholové úrovni odzávodil spoustu…

S trenérem jde spíš o několikaletou práci, než že by mi dával konkrétní rady. Když je s námi na závodě, jde hlavně o to, jak k nám přistupuje, snaží se nás uklidnit a povzbudit. Na tréninku se zase snaží hledat na našem výkonu alespoň nějaká pozitiva, kterých se můžeme chytit, odrazit se od nich. Na těch dobrých věcech pak stavíme a se špatnými si třeba díky nim poradíme. To je taky příprava na závod, protože se může stát, že vstanu a během závodu ucítím, že mám už unavené nohy. Na tréninku se pak právě učíme, jak si s tím poradit a vycucat ze sebe to nejlepší. I když nám tedy trenér nedává konkrétní rady, dokáže nás podpořit, samozřejmě zase ne úplně slepě.

Vybavíte si, jaká pochvala vás od něj nejvíc potěšila?

Nejhezčí pocit je, když se mi povede závod, trenér to vidí a po závodě na mě vždycky čeká, pogratuluje mi a dá mi pusu na tvář. Je strašně hezké, jaký moment v tu chvíli mezi námi proběhne. Že si oba najednou uvědomíme, že za všechnu tu práci, čas i dřinu, kdy na tréninku nadávám, že končím s atletikou, jsme sklidili ovoce. Je to hrozně hezký moment, kdy si nemusíme říkat nic, ale oba dva víme.

Kalhoty z olympijské kolekce dělají klukům moc pěkné zadky. Jediné, co tedy rozhodně není můj styl, jsou boty.

V květnu jste na mítinku Zlatá tretra hodila skvělých 65,13 metru, ale nakonec jste skončila druhá za Christin Hussongovou, stejně jako na evropském šampionátu v Berlíně. Vnímáte ji jako svou největší soupeřku?

Christin letos hází opravdu dobře. Už roky předtím jsme si říkali, že kdyby trošku shodila, půjde jí to líp. A to se taky stalo. Ale oštěp je složitý a to, že má dobrou sezonu, neznamená, že musí vyhrát. Vždycky tedy koukám spíš sama na sebe, a i když vidím, že holky hází velká čísla, neodrazuje mě to. Spíš si říkám, že když to vypadá tak jednoduše, musím to taky zvládnout.

Do role velkých rivalek vás ale často média staví i s Barborou Špotákovou. Jaký máte vztah?

Myslím, že média to zbytečně hodně vyostřují. Já jedu na závod s tím, že ho chci vyhrát bez rozdílu toho, kdo další bude soutěžit. Jako mladší jsem se ale nejdřív podívala na startovku a řekla si, že chci porazit tu a tu. Jenže mi pak došlo, že je to špatně, že mi to jenom víc stresuje hlavu. Člověk se upne jen na jednu závodnici, nevnímá sám sebe ani svůj závod a ocitne se ve světě té druhé soupeřky. S Bárou se respektujeme, ona totiž za ty roky moc dobře ví, co všechno média dokážou udělat. Ale chápu, že pro lidi je to zajímavé, tomu se člověk asi nevyhne.

Předpokládám, že pro veřejnost je zajímavé i to, že tvoříte pár s úspěšným oštěpařem Vítězslavem Veselým. Soužití dvou sportovců musí být asi také někdy pěkná dřina, viďte?

Musím přiznat, že my už teď s Víťou spolu nejsme, ale máme hezký vztah, bavíme se spolu. Soužití bylo náročné hlavně v tom, že jsme spolu trávili hodně času, a ne každý je na to povahově nastavený. Já osobně jdu na stadion do práce, a i když tam mám partnera, neberu to jako společný čas. Partnera chci mít večer doma, když se vrátím. Člověk to musí umět rozdělit.

Jak takhle s odstupem času vzpomínáte na časy, kdy byl vaším trenérem i životním partnerem?

Pro Víťu to bylo něco nového, ocitl se poprvé v pozici trenéra a nechtěl to pokazit. Věděl, že můžu hodit daleko a o to víc byl svázanější a hodně nad tím přemýšlel. Já mu dávala zpětnou vazbu a myslím, že až bude v budoucnu trénovat, má se mnou dobrou zkušenost. Ale byly samozřejmě i horší dny. Jak jsem vám vyprávěla o tom, že se trenér Železný snaží najít vždycky něco dobrého i v době, když se mi nedaří, tak přesně to jsem se snažila mockrát vysvětli Víťovi, že potřebuju slyšet. Podle mě není jednoduché trénovat holky, protože kdyby s námi trenér mluvil tak, jak mluví s klukama, nebylo by to asi úplně dobré. Přeci jen se nám ty nálady a rozpoložení mění po týdnech a jednou si člověk vezme výhrady víc osobně, jednou to zase přejde. Nejsme chlapi. S holkama je to v atletice daleko složitější a trenér v tom musí umět chodit.

Na vašem instagramovém účtu mě zaujal hashtag “hledám cestu, jak být lepší”. Jak daleko jste v jejím objevování?

Jsem pořád na začátku. Často přemýšlím, o čem život vlastně je, že jednou se vám daří, ale pak se ocitnete zase na dně. Trénujete, hodíte dobrý závod, pak se vám ale stane něco s žebrem a vy si říkáte, proč se to přihodilo zrovna ve chvíli, když jste na tom byla dobře. Zpětně ale vím, že mi to zranění zase hodně pomohlo v technice, kdy jsem se kvůli němu zaměřovala na určité prvky, ke kterým bych se ve formě nebyla schopná dostat. Teď jsem zase měla zablokovaný krk a nemohla moc trénovat, ale svaly si odpočinuly a já byla povolenější, což je na házení skvělé. Přesně tak bych se chtěla cítit na olympiádě. Já se v atletice vždycky snažila věci nevzdávat a čím je člověk starší, tím větší mu to dává smysl. A hlavně mě nikdy neopustil ten zápal, nikdy mě to nepřestalo bavit. Jak jsem řekla, vždycky vidím světlo. A i když jsem měla v oštěpu roky, kdy se mi nedařilo, vím, že to tehdy asi ještě nemělo přijít.

Roční předplatné + dárek

Předplaťte si WHAT a my vám darujeme kousek té nejčistší přírody. Díky biOrganica.cz si užijete hýčkání aktivizující super-food maskou nebo pečující čokoládovou maskou z dílny britské 100% bio značky Inlight.

spot_img

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Vyrostla generace slavných hudebníků, kteří nikdy neměli živý koncert. Být geniální...

Pochází z chudé romské rodiny a dětství strávil s dalšími jedenácti sourozenci v novojičínském činžáku. Už v jeho pěti letech ale bylo jasné, že...

Kam za duhovými prázdninami? V těchto zemích si LGBTQ komunita prý užije nejpříjemnější dovolenou

Přestože se toho ve vnímání LGBTQ komunity za posledních dvacet let změnilo hodně k lepšímu, projevů homofobního smýšlení i...

Beránek s mrkví nebo kedlubnové ravioly. Vyzkoušejte zdravější varianty velikonočních pokrmů

Jako beránek … tedy krotká jako tento mírumilovný tvor, bude vaše rodina, překvapená z vašeho super menu. Připravte si...

Nová kolekce Longchamp je v rytmu rock’n’rollu

Objevování vlastní cesty a nezávislosti je tématem nové kolekce Longchamp's Fall / Winter 2019. V New Yorku, v rámci...
Zavří­t reklamu