Úterý, 1 prosince, 2020

Nejvíc případů sexuálního obtěžování jsem zažila v Česku, říká válečná reportérka Markéta Kutilová

Válečná reportérka a novinářka Markéta Kutilová je se svou kolegyní Lenkou Klicperovou aktuálně spojovaná především s mapováním krize v Sýrii. Zakládala ale třeba i misi Člověka v tísni v Demokratické republice Kongo a rok působila na velkých projektech v Íránu, který si zamilovala. Její úplně první cesta ale vedla stopem do Itálie. Nahlédněte do duše víc než zkušené cestovatelky.

Zaujalo mě, že trvale žijete v Poličce. To je váš bezpečný přístav?

Každý máme nějaký svůj domov, bezpečný přístav. Já z Poličky pocházím, vyrostla jsem tady, má tady domov a zázemí i moje dcera. V blízkosti jsou rodina, přátele, se kterými se na sebe můžeme spolehnout. Poličku miluji, jsem velká patriotka. Pro mě ta volba byla jasná vždycky. I když jsem v průběhu let žila v Praze, v Africe, na Srí Lance, vždycky mě to táhlo zpátky do Poličky a věděla jsem, že tady chci žít trvale. Navíc mám dítě a potřebuji stabilní domov.

Kde všude jste dlouhodobě žila?

Rok v Íránu, dva roky na Srí Lance, přes dva roky v Kongu, půlrok na Haiti.

Která z těch zemí vám nejvíc přirostla k srdci?

Je pro mě těžké si vybrat jen jednu z nich. Lidi mám nejradši v Íránu, ti jsou nám vlastně hodně blízcí. Většina z nich je vzdělaná, mají velký vztah ke své historii, kultuře, velký přehled. Je to hrdý národ, což se mi líbí. A ten patriotismus je tam zároveň takový zdravý, nijak vyhrocený nebo radikální. Báječně se s nimi povídá, báječně se s nimi paří. Jsou tam velmi různorodé skupiny, lidé moderní, pokrokoví, kteří mají podobné hodnoty jako my, pak ti hodně konzervativní, nomádi v poušti… A pestré je to i nábožensky. Potkáte tam židovské komunity, zoroastriánské komunity, hodně Kurdů, Arménů, křesťanů. Asi v žádné zemi jsem se necítila tolik vítaná a chtěná. Na Srí Lance byl život zase takový nejjednodušší. Krásné moře, pláže, příroda. Ale třeba v Kongu to bylo hodně složité. Tam se pracuje těžko. Kvůli mentalitě tamních lidí, jejich historické zkušenosti s bílými, probíhající válce, chudobě, nespravedlnosti, která tam panuje.

Jak si novou kulturu, do které přijedete, osaháváte?

Nejčastěji na to jdu skrze ženy. Jelikož jsem žena, tak mám samozřejmě k ženám blíž, zajímají mě ženská témata a většinou si s nimi můžu popovídat de facto o všem. Každé cestě ale vždy předchází dlouhodobá příprava, studuji, čtu, bavím se s lidmi, kteří v té zemi byli. A také jsem se naučila, pochopila, že jako cizinec nemůžu nikdy úplně proniknout do místních vazeb, do místních zvyků. Ve většině zemí, kam jezdím, jsou kmenové společnosti. A právě ty kmenové, rodinné záležitosti, jsou pro nás zvenčí asi nejhůř rozklíčovatelné. Jsou věci, které nám jakožto cizincům zůstanou navždy skryté. A je to vlastně dobře.

Cítíte nějakou sepjatost ženství napříč kontinenty?

Ženy jsou všude stejné, jenom žijí v jiných světech. Ale ta podstata ženství je všude na světě stejná. Ve všech krizích se ukáže, že ženy jsou odolnější, silnější a schopnější překonávat problémy. Dokážou se snadněji přizpůsobit než muži, kteří mají větší tendenci se litovat, pořád věci rozebírat. Kdežto ženy, i když trpí stejně, mají stejná traumata a zranění, se umí hodně rychle zmobilizovat. Sebrat sílu a táhnout tu loď dál, jít něco budovat. Ví, že na nich závisí děti, často chod celé té domácnosti. Myslím, že ženy jsou obdařeny větší silou ducha než muži. Pracovala jsem ve válkách, v oblastech po zemětřeseních, se ženami znásilněnými, se ženami, které přežily bombardování, v uprchlických táborech a viděla jsem tam tuhle jasnou spojnici napříč kontinenty. A toto je dobré podporovat. V Člověku v tísni jsem proto dělala spoustu projektů pro ženy, protože jsem věděla, že je to vždy dobrá investice, která ve finále dokáže pomoci celé té společnosti. Protože jak říkají v Kongu, „zničíš ženu, zničíš společnost.“ A je to hluboká pravda.

Jak vás, obzvlášť v muslimských zemích, přijímají muži?

Já bych jen chtěla poznamenat, že nemám nějaký negativní vyhraněný postoj k mužům, to vůbec ne. Jsou to mí kolegové, partneři, chlapy beru úplně normálně. Ještě jsme se s Lenkou Klicperovou nesetkaly s tím, že by nás někdo bral špatně jenom proto, že jsme ženy. Naopak to leckde respektují víc, že dvě ženy mají odvahu a jedou do války. Ale samozřejmě je to problém, pokud se dostanete mezi hodně konzervativní islámské skupiny, mezi konzervativní kmeny, a třeba radikální islamisty, tam je to samozřejmě problém. Ve většině případů to pro nás ale žádná překážka nebyla.

Tak předpokládám, že se dané kultuře snažíte co nejvíc přizpůsobit, zahalujete se podle jejích předpisů.

Jasně, to je základní pravidlo pro všechny cesty, dodržovat dresscode dané oblasti, kde se pohybuji. Pokud budu na Srí Lance v konzervativní muslimské komunitě, tak tam přijdu zahalená. A mezi Tamily půjdu alespoň v tričku, protože vím, že tílko je už na ženě vnímané špatně. Dresscode je vždycky číslo jedna. Ale vzhledem k tomu, že už mám svět nějak zmapovaný, tak zkrátka vím, že do Bagdádu se obléknu jinak než do Damašku a něco jiného na sobě budu holt muset mít v Libyi.

Tak to máte asi poměrně bohatý šatník.

To si právě vystačíte s pár kousky. Košile s delšími rukávy, aby zakrývala zadek, nějaký šátek na hlavu, volnější kalhoty, dlouhá sukně. Hlavně nic, co by zvýrazňovalo postavu a příliš odhalovalo tělo. Ale v muslimských zemích jsou i oblasti, kde si můžete pobíhat v tílku a nikdo vám neřekne ani popel. Důležité je být prostě dopředu informovaná.

V Česku panují různé předsudky… Kdybych se třeba jako sama holka rozhodla jet do zmiňovaného Íránu, což mě hodně láká, řekla byste mi, že to je dobrý nápad?

Úplně klidně, proč ne. Jenom s tím, že zkrátka musíte dodržovat dresscode. Zrovna tam musíte být celou dobu zahalená, protože být odhalená je trestný čin a normálně by vás zatkli. Takže pokud se podřídíte, tak proč byste tam jako žena sama nemohla. Ano, jsou země, kde jsem čelila sexuálnímu obtěžování, ale stejně tak mu čelím v Česku, takže to nemůžu takto generalizovat. V podstatě nejvíc případů sexuálního obtěžování jsem zažila právě v Česku, a potom v sexuálně frustrovaných společnostech, kde je pro muže možnost sexu před svatbou komplikovaná, jako jsou třeba Srí Lanka a Pakistán. Bílá žena tam je navíc vnímaná jako snadný objekt, protože ji tak znají z porna, na které koukají.

Nelze se nezeptat – bojíte se?

Jasně, že jsou situace, kdy se člověk bojí.

Ale stejně si myslím, že hranici strachu musíte mít posunutou trošku dál než jiní lidé.

Ano, moje práce obnáší zvýšená rizika, protože jezdím do oblastí, kde ta rizika jsou. A přijmout rizika je základ toho, že můžu tu práci vůbec dělat. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Pokud bych měla strach už jenom z toho, že do té oblasti jedu, tak tam nemám co dělat. Ale když se ocitnu v situaci, kdy je strach na místě, kdy už se něco opravdu děje, kdy vím, že už je to průser, tak se samozřejmě strašně bojím. Kdyby se v takových situacích člověk nebál, tak by byl spíš psychopat. Jinak ale nemám žádné zbytečné strachy, kterými bych se svazovala, a které vyplývají jenom z nějakých pocitů a představ, co všechno se může stát. Asi jsem to takhle cítila vždycky.

Učí vás takové situace třeba i něco víc o vašich hranicích?

Ano. Třeba před dvěma lety jsem si řekla, že už nebudu jezdit do frontové linie, přímo do bojů, protože už jsem zažila strach, a navíc jsem cítila, že se o mě bojí i moje dcera. To už bylo velmi kontraproduktivní. Protože jak říkám, v okamžiku, kdy se začnete bát, nemáte tam co dělat.

Ve kterých zemích vás nejvíc baví barvy, jídlo, chutě…

Pokud jde o barvy, ale i nějakou barevnost života, pohodu, tak miluji Kambodžu. To je země, kde se cítím dobře, je tam pozitivní atmosféra, výborné jídlo, není až tolik poznamenaná turismem. Potom znovu Írán, Srí Lanka a jakékoliv africké země. A teď jsem třeba byla v Jižní Americe na dovolené a strašně se mi líbila Bolívie. Tam jsem z jídla úplně šílela. Všechno bylo čerstvé, člověk měl pocit, že zrovna teď utržené. Krása. A potom je jedna země, kam bych se vždycky vrátila, a doufám, že se i vrátím, Náhorní Karabach.

Co vás tam tak zaujalo?

Neuvěřitelná čistota lidí a přírody. Čistota ve všem. Ve vztazích, ve vodě, všechno je tam prostě „pure“, křišťálové.

Takže dokážete jezdit jen tak na dovolenou?

No právě, že dokážu. Ale vybírám si jiné země, než kam jezdím pracovně. I když výjimkou je třeba Řecko. Tam jezdím mezi uprchlíky a zároveň na dovolenou. Nebo Makedonie. Ale když jedu na dovolenou, tak si to opravdu jedu užít. Neberu si s sebou kameru, protože pak mám tendenci pracovat, dívat se na svět skrze objektiv a přemýšlet nad tématy, které bych mohla novinářsky zpracovat.

Upřímně si vás ale moc nedokážu představit třeba někde v St. Tropez na pláži.

To máte pravdu, to asi není destinace, kam bych zrovna toužila jet, ale na bulharských plážích mě potkáte, hlavně když jsou prázdnější. Moc ráda tam jezdím k moři s dětmi. Stejně tak jsem byla v posledních letech na dovolené třeba na Korfu. Řecko miluji.

Byla ve vás cestovatelka odjakživa?

Jsem z rodiny, která nejezdila ani na dovolené, naši nás nikdy nikam nebrali. Jezdila jsem maximálně za babičkou do Prahy na prázdniny. Celé své dětství a mládí jsem toužila jet k moři, ale musela jsem si to prostě zařídit sama. Takže když mi bylo sedmnáct, přemluvila jsem kamarádku a vyrazily jsme na tajňačku stopem do Itálie. Doma jsme to neřekly, s sebou jsme měly tisíc korun, stan, spacák a prostě jsme si stopem dojely na sever Itálie se vykoupat. A od té doby vlastně pořád někde jsem. Naučila jsem se, že pokud něco v životě chci, tak musím stejně sama. Jsem zvyklá spoléhat se na sebe a jít si za tím, co chci. Moje babička říká, že touhu cestovat jsem podědila po dědovi, který byl sedlák, ale cestování miloval. Za komunismu to bohužel moc nešlo, a také se musel jako druhorozený syn starat o hospodářství. Přesto ale cestoval všude, kam se dalo. Sibiř, Bajkal, Jugoslávie, Bulharsko. A byl schopen se sám naučit pět světových jazyků. Takže ty geny asi přeskočily a já naplno realizuji něco, co děda nemohl.

Naplňujete misi.

Možná, já nevím, to je otázka někam výš.

V poslední době jste nejvíc spojovaná s cestami do Sýrie.

Pokud pomineme politické záležitosti, co byste o ní řekla? Sýrii miluji. Tamní lidi, kulturu, památky, celou tu zemi. Je nádherná, s bohatou historií. Cítím smutek a zoufalství, když vidím, co se s ní stalo. Byla to perla Blízkého východu.

Vozíte si něco z cest? Jídlo, dekorace, inspiraci v péči o sebe od místních žen?

Už mnoho let používám hennu, to jsem se naučila na Srí Lance. Nebo když jsem v Africe, nakoupím si bambucké máslo, kvalitní oleje, místní koření. To vozím po kilech, protože ho opravdu nerada nakupuji v Česku. Dekorace jsem vozila dřív, masky, polštáře, vyřezávané věci, ale teď mám pocit, že už nic víc nepotřebuji a ani nechci.

Čím pro vás cestování v pár slovech je?

Svět, život, poznání, inspirace, otevírání obzorů, vzdělání, poznání sama sebe. Kam to jde, tak beru i svou dceru a vidím, jak ji to formuje. Cestování je prevencí proti předsudkům.

 

Foto: archiv Markéty Kutilové

Markéta Kutilová 

Začínala v roce 2012 jako redaktorka Lidových novin. Jako novinářka pracovala v různých afrických i asijských zemích. Zakládala misi Člověka v tísni v DR Kongo. Posledních šest let dokumentuje válku s IS a válku v Sýrii. Spolu s Lenkou Klicperovou podnikly 11 cest do Sýrie a pět do Iráku. Napsaly tři knihy – Islámskému státu na dostřel I a II a Ve válce. Svoje reportáže publikuje zejména v pořadu Reportéři ČT, v časopise Reflex a Alarm. Spolupracuje s mnoha českými médii. Dalším jejím tématem je migrace do Evropy – sleduje pravidelně balkánskou i libyjskou migrační trasu. Je spoluautorkou několika reportáží oceněných cenou Czech Press Photo. 

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Nejvíc případů sexuálního obtěžování jsem zažila v Česku, říká válečná reportérka...

Válečná reportérka a novinářka Markéta Kutilová je se svou kolegyní Lenkou Klicperovou aktuálně spojovaná především s mapováním krize v Sýrii. Zakládala ale třeba i...

Zkrášlete se na Beauty for Charity a pomozte handicapovaným dětem

Na akci Beauty for Charity byste neměli chybět. Pokud totiž v úterý 2. dubna zavítáte do Miracle Esthetis Clinic & Spa, můžete si kromě svého...

Kouzlo vonných afrodiziak: Kde nosit parfém, abyste přilákali opačné pohlaví

Přesně si vybavuji, když jsem ji před lety poprvé ucítila – tuhle omamnou, štiplavě kořeněnou, přitom hřejivou vůni. Byla...

5 tipů, kam odjet za luxusním kempováním

Nový cestovatelský trend se jmenuje glamping - neboli glamorous camping. A právě díky němu začíná být dovolená...
Zavří­t reklamu