Patří mezi největší naděje českého designu. Nebojí se dělat věci jinak a vystoupit ze zaběhnutých kolejí. Zároveň je matkou malého syna. Asi proto si tolik váží tvůrčích žen, které dokázaly skloubit kariéru s chodem rodiny a nezapomněly na svoje sny.
Narodila se v Písku a následně studovala francouzštinu a filmovou vědu v Olomouci. Už tehdy milovala dandysmus, připravovala motýlky a drobné doplňky a učila se na rešerších kostýmů pro filmy (například Lída Baarová). Poté, co se přistěhovala do Prahy, začala pracovat pro Fresh Labels a nastoupila na Scholastiku pod vedením Alice Klouzkové. Na škole se jí povedl piknikový rozložitelný batoh, který zaujal i média. Ten byl také impulsem pro vznik značky Alexmonhart. Její minimalistické batohy jsou už několik let nedílnou součástí evropské fashion scény. Sama Alex říká, že je pro ni důležité, jak žena vypadá. Je to součást vyjadřování sebe sama. Jaké osobnosti Alex v životě formovaly?
Květa Monhartová, moje babička, malířka a básnířka
Babička maluje takové expresivní malby. Jsem na ni moc pyšná. Vystavuje v Česku i zahraničí. Vždycky mi připadalo, že je tak trochu undergroundová umělkyně, která chce poslouchat jazz a v uměleckých skupinách si mezi muži vydobyla své místo. Ve svém ateliéru vždycky kouřila a já jako dítě tu vůni tabáku, terpentýnu a olejových barev milovala. Jednou jsme k ní s manželem přišli domů na návštěvu, on si sedl do kuchyně a babička mu s grácií řekla: „Danieli, můžete si zapálit.“ Byl moc spokojený, jak si spolu bohémsky pokuřovali v té kuchyni.
Babička mě od mala učila, že tvorba je jistá arteterapie. Dokonce jsme spolu měly i výstavu. Jako malé dítě mě nechala namalovat obraz, a když vystavovala v Prácheňském muzeu, napsala mě tam jako spoluautora. To mi bylo asi šest. A pak se rodiče divili, že nechci být ani lékařkou, ani právničkou.
Janka Monhart, moje maminka
Máma vystudovala starožitnickou akademii. O dějinách umění ví vše. Tatínek je architekt a rodiče mě od malička brali na výstavy všude možně. Pořád jsem byla konfrontovaná s uměním. Kamkoli jsme jeli, museli jsme tam do muzea a to mi zůstalo dodnes.
Máma je podle mého názoru jednou z nejlépe oblékaných žen z Písku. Má kompaktní šatník. Vše musí být se vším kombinovatelné. Dominuje v něm černá, šedá, béžová, kostýmky, košile, kabátky. Všechno je jednoduché. Myslím, že mě v tomhle inspirovala, ačkoli já sama nakupuji spíše intuitivně. Hodně kousků mám ze sekáčů, z Manga, pár věcí od českých designérů. Občas si chci udělat radost, a to pak nakupuji u Vestiaire Collective, kde najdete vintage kousky z Říma ze sedmdesátých let stejně jako oděvy od Maison Margiela. Maminka je hodně empatická a obětavá. Rozdala by se. Když si představím, kolik hodin se mnou strávila na hodinách klavíru, jímá mě hrůza a cítím k ní velký obdiv. Když mám nějaký problém, volám jí, protože neumí lhát. Řekne všechno, co má na srdci. Je to drsný a očistný zároveň.
Phoebe Philo, britská módní návrhářka narozená v Paříži
Je nejen skvělá módní návrhářka, ale také matka. Rodinu staví vždy na první místo. A to byla její kariéra hvězdná. Prý už od čtrnácti let šila na stroji. Od roku 1997 pracovala jako asistentka Stelly McCartney v Chloé. O čtyři roky později už tu působila jako kreativní ředitelka. Protože ale chtěla druhé dítě, dala si pauzu, a později se pak stala kreativní ředitelkou značky Céline. Téměř celý život žije v Londýně, ale přehlídky má vždy v Paříži. Za těch 10 let, co působila v Céline, vytvořila předobraz moderní ženy. Sebevědomé, intelektuální, emancipované, a přesto sexy. Povýšila kousky šatníku na umělecká díla. Není divu, že po jejím odchodu započalo hnutí za @oldceline. To je přesně to, o co se snažím v Alexmonhart. Aby mé artikly mluvily samy za sebe a každý byl svébytným designovým předmětem, který dokáže přežít trendům navzdory.
Anna Grusková, moje teta, divadelní kritička
Moje teta je velmi intelektuální emancipovaná žena. Dlouhou dobu pracovala v divadelním ústavu. Hodně se zajímá o ženskou tematiku a druhou světovou válku, židovskou otázku žen, které zachraňovaly Židy a pomáhaly jim.
Je ženou mezi dvěma muži – má manžela a syna –, všichni tři jsou intelektuálové, zahledění do své práce. A jí se vždycky povedlo najít u nich i u ostatních z rodiny respekt. To je pro mě důležité. Teta, když se pro něco rozhodne, vždycky to dotáhne a má s tím obrovský úspěch. I když je to takzvaně out of box. Přitom ženy chtějí pochválit, být nezávislé a milované, ale to je docela clash. Buď nemohou dělat, to co chtějí, a jsou dobré matky, nebo musejí obětovat něco z rodinných závazků. Komu se podaří spojit vše dohromady, je pro mě hvězda.
Cat Power, americká zpěvačka a herečka
Jednou se mě někdo zeptal, co mi v uších zní za písničku, když je ticho. Byla to píseň od Cat Power – House of Rising Sun. Je napůl indiánka a napůl Američanka. Má hodně hluboký hlas, který vás vezme za srdce, a zpívá nádherně blues, což miluju. Z jejích písní je cítit bolest a to, jak se utápí sama v sobě. Emoce dokáže vyšponovat hodně vysoko. Když ji poslouchám, většinou se pak dostaví katarze.
Vždycky si vzpomenu, jak jsem před pár lety v roce 2013 odjela se svým bývalým přítelem do Ameriky. Měli jsme kapelu Alex and Jerome. On hrál na kytaru a já zpívala. Potkali jsme tehdy jednoho chlápka, u kterého jsme bydleli, a najednou jsme se stali jeho projektem. Byl náš producent a mně za nějakou dobu došlo, že se snaží potlačit naši identitu. Říkal nám třeba: „Trochu se potetuj, kup si nějaký divoký šaty.“ V mládí jsem také chodila na dramaťák a ráda jsem se předváděla, ale najednou mi bylo stydno. Odehráli jsme spoustu open miků a nakonec, když jsme odjížděli, dostali jsme skvělou příležitost, kterou jsme ale nevyužili. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc těžké je prodat sama sebe. Když zpíváš, jdeš s kůží na trh, a to není někdy úplně zdravé. Pochopila jsem, že bude lepší zpívat, ale ne pro obživu. Mohlo by mě to zničit. Zpívání je pro mě relax a terapie a tak by to mělo zůstat. Nakonec jsem našla cestu, jak tvořit a na trh jít sice se svou kůží, ale prostřednictvím produktů.
Alice Klouzková, módní návrhářka
Alice se dlouhodobě zabývá tradičními řemeslnými technikami a jejich využitím v současném oděvu. Společně s Janou Jetelovou založila studio SISTERSCONSPIRACY a učí na Scholastice, kde jsem ji potkala. Ukázala mi, jak vypadá klasický svět módní produkce. Vzala mě do výroby. Připravovaly jsme spolu kolekci pro Univerzitu Palackého v Olomouci. Vytvořily jsme značku UNI WEAR CITY a navrhovaly univerzitní merch. Vznikly tehdy hezké klasické mikiny nebo trička polo, nositelná na sport i na zkoušku. Byla to skvělá zkušenost. Stále jsme v kontaktu a snažíme se navzájem si pomáhat.
