Domů INTERVIEWS Moderátorka Adéla Vinczeová: Uvěřila jsem, že dítě je povinnost

Moderátorka Adéla Vinczeová: Uvěřila jsem, že dítě je povinnost

Je tak vtipná a pohotová, že by mohla být pro své hosty v talk show Trochu jinak, ale i pro novináře, kteří zpovídají ji samotnou, noční můrou. Opak je pravdou. Moderátorka Adéla Vinczeová je pro obě skupiny požehnáním. Lidi, se kterými rozmlouvá, zbavuje trémy a sama odpoví na jakoukoli otázku. Žádná pro ni totiž není tabu.

 

Foto: Ivy E. Morwen

Jsou věci, na které se nerada ptáte, přestože víte, že to lidi sice zajímá, ale vy sama to považujete za velký zásah do soukromí?

Zjistila jsem, že když se člověk cítí v pohodě a mluvíme třeba dvacet minut, dostaneme se na stejnou vlnu. Pokud se se mnou cítí bezpečně, můžu mu dát i otázku, kterou bych se před těmi dvaceti minutami netroufla položit. Tím pádem se nemusím ptát, jestli něco je, nebo není OK. Otevřenost je fajn, proto se snažím o nadlehčený tón, lidé se uvolní, takže nemusím spekulovat, jestli překračuju nějaké hranice. Ty sa vyvíjejí a určují celkem přirozeně během rozhovoru.

Existují otázky, na které nechcete odpovídat vy, protože vás třeba štvou?

Nemám takové. Právě jsem se zamýšlela nad tím, že někteří novináři ze slušnosti obcházejí témata, která druhé zajímají a bylo by dobré je otevřít. Jsou to taková, o kterých lidi mluvit nechtějí, protože jsou citlivá. Já si naopak myslím, že je to užitečné.

Před lety mi jedna známá osoba, která má děti vlastní a adoptované, dost vyčinila za otázku, zda opravdu neexistuje rozdíl mezi láskou k dětem, které sama porodila, a těm druhým. V jejích očích, přestože jsem to nemyslela zle, jsem byla pitomá nána, která nechápe, že je to přece stejné…

Nechci to posuzovat, nebyla jsem u toho a tohle je hodně specifická situace, ale ta otázka mi připadá úplně logická, my to přece nemůžeme vědět! Osobně by mě to také zajímalo. Pokud takhle reagovala, možná jste se dotkla něčeho, co ještě nemá vyřešené, co je pro ni citlivé téma. Ale to opravdu neumím posoudit. Bývám na obou stranách, ptám se i jsem dotazována. Umím se tedy vcítit do toho, kdo se ptá i opačně.

Vás se asi zase často ptají na děti a o deset let mladšího manžela, že?

Jsou to sice také otázky považované za citlivé, ale logické, stejně jako v případě zmíněných dětí. Vždycky si říkám, že pokud se mě na to ptají, asi to někoho stále zajímá. A nemusí to být ani nuda, přestože je to pořád dokola. Dá se odpovídat trochu jinak, i já se měním a vytvářím na věci jiný názor. Možná na stejnou otázku budu za tři týdny nebo dokonce už druhý den odpovídat jinak. Otázky, které mě iritují, jsou takové ty podsouvačné. Nemyslíte si, že kdyby to bylo takhle a takhle, bylo by to lepší…

Vnímáte, že se uvnitř proměňujete?

Určitě. Myslím, při vší skromnosti a racionální úvaze o sobě, že jsem se dostala do většího přijetí, do větší pohody radosti ze života. Při tom všem zažívám občas svoje up and down, ale na pozadí mých propadů je stále vědomí, že je to jen na chvíli. Kdežto kdysi bych byla schopná uvěřit ve fázi propadu, že je to navždy, že život nemá smysl. Někdy se ptám maminky, myslíš, že jsem se posunula? A ona na to, jasně, jen člověk sebe tak nepozoruje. Asi má pravdu.

Může mít vliv na váš posun i vaše práce, lidi, se kterými v rámci ní mluvíte?

Myslím, že nejvíc mě jako každého učí každodenní výzvy. Většinou nejsou moc příjemné, ale neříkám, že musí být dramatické. Reálné zkoušky, které nám život dává do života, přicházejí s tím, co nás irituje. Mám své oblasti a konkrétní učitele, u kterých mám pocit, že se posouvám pomalu, ale možná mám na sebe jen vysoké nároky. Učím se ale i prostřednictvím pozitivní inspirace od lidí, mých hostů v pořadech. Něco se mě pozitivně dotkne a řeknu si, to je úžasný pohled a energie!

Co vás hodilo dolů, a pak vyneslo naopak nahoru?

Myslím, že jsem měla dlouho téma rodiny a dítěte. Uvěřila jsem celospolečenskému vzorci, že dítě je povinnost, že by ho měl každý mít a že bez něj není štěstí, že je dítě základ. To jsou silné vzorce, které máme geneticky pod kůží, vytváří velký tlak. Podle podobných vzorců by žena měla jít na umělé oplodnění a dělat pro to „všechno“, nebo podle jiného vzorce by měla „hodnotná“ žena mít partnera, mezi partnery by měl být konkrétní věkový rozdíl atd… Různým vzorcům jsem taky hodně věřila, a proto mě všechno, co přicházelo zvenku a týkalo se tématu, dokázalo hodit dolů. Jsem za to vděčná, protože mi to zároveň pomáhá se od vzorců postupně osvobozovat a nacházet reálné pointy života. Pochopila jsem, že mít děti jako zavzorcovaný člověk, není pro ně předpokladem pro dobré duševní dědictví. Vnitřní svoboda dává člověku víc podnětů ke štěstí než nesvoboda, a v té nesvobodě může mít žena manžela a pět dětí. Nebo může být velmi svobodná a mít šťastnou rodinu. Příběhy jsou různé. Tak to jsou moje témata, ve kterých se posouvám, v kterých hledám odpovědi. Ostatně – Pánbůh ví, co dělá, a proto to už ani nevnímám jako to, že se nám „nedaří mít děti“. Náš příběh jde zkrátka jinak.

Boj se vzorci bývá docela šílený, dovnitř i ven.

Když to není boj, je to lehčí! Já totiž ne mám ráda žádné boje. Dokud lidi útočí zvenčí, znamená to, že v sobě nemáme věc vyřešenou. Je to zrcadlo.

Vám ho nastavují třeba v souvislosti s o deset let mladším manželem.

Jistě, ve vzorcově správných manželstvích má muž o deset mladší ženu. A pak ji vymění za ještě mladší… To je další vzorec potřeby – aby byla žena věčně mladá. Vlastně jsem ale zjistila, že je velký dar mít možnost to řešit. Pomáhat, i díky tomu, že jsem populární, vzorce rozpouštět i jiným, sdílet své zkušenosti. Měli jsme i reakce od párů, které jsou na tom stejně s opačným věkovým rozdílem, a náš příběh pomohl jejich okolí k větší toleranci.

Nezraňuje vás veřejně hovořit o takových tématech?

Když je pro mě nějaké téma citlivé, zabolí mě, znamená to, že ho nemám ještě v sobě zpracované a je čas s tím něco udělat. Život mi ho ordinuje, na míru, tolik a tehdy, než to nepřijmu. To jsou velké dary, větší, než když člověk něco dostane na tácku, pochvalu, děti, peníze, manžela… Když v sobě není ukotvený, stane se totiž na tom všem závislý. Tyto výzvy učí i ukotvovat se v sobě. Když mi někdo řekne, že děti jsou smyslem života, kladu si otázku, o čem byl jeho život před tím, než měl děti? Ale chápu tento postoj, je to asi nejsilnější společenský vzorec.

Co potřebujete k tomu, abyste se cítila klidná a spokojená?

Osobně jsem dost neklidný člověk, motor mi stále běží. Třeba na dovolené nejde na takové obrátky, že by mě to ničilo nebo znepokojovalo. Už jsem se se sebou smířila. Jsem zkrátka takový dynamický typ, nebudu se stále porovnávat s někým, kdo dokáže být v klidu, meditovat. Je to moje přirozenost, se kterou jsem smířená.

Iva Pazderková: Jsem malinko ekoteroristka

Iva Pazderková je herečka, nikoli komička, to označení nesnáší, přestože dokáže lidi pořádně rozesmát. Jaká je ve skutečnosti? Netají se tím, že prošla těžkým...

Adam Jílek: Dnes jde jen těžko určit, co je umění

Na jeho propracovaných obrazech můžete vidět zvířata s lidskými vlastnostmi i ne úplně běžnou mimikou. Nevšední témata děl v kombinaci s ohromným...

Lilia Khousnoutdinova: I tygři přebíhají do Bhútánu

Narodila se v ruském Magnitogorsku, na Oxfordu vystudovala politologii a historii, píše, navrhuje šperky, je i lektorkou,...

Maxim Habanec a jeho vzpomínky na cestu kolem světa

Maxim Habanec patří už léta mezi tuzemskou skateboardingovou špičku. Je několikanásobným mistrem České republiky i světového poháru...

Nože patří do kuchyně aneb Přirozené metody faceliftingu

Existuje pár metod, jak vypadat skvěle, i když vám už není dvacet (ani třicet). Zkuste pozastavit invazivní a bolestivé...
Zavří­t reklamu