Domů INTERVIEWS Akrobatka Zuzana Havrlantová: Čeho se ostatní bojí, mě vzrušuje

Akrobatka Zuzana Havrlantová: Čeho se ostatní bojí, mě vzrušuje

Předvádí divy se svým tělem v patnáctimetrové výšce s takovou lehkostí, až by snad divák mohl dostat pocit, že je to ta nejpřirozenější věc na světě. Pro hvězdnou akrobatku Zuzanu Havrlantovou, která se věnuje především závěsné akrobacii na šálách, je adrenalin kořením života i určitým druhem závislosti. Jak charismatická umělkyně, která se podílela na choreografiích Národního divadla, spolupracovala s bratry Cabany a září v působivém koncertním spektáklu The Greatest Show, prožívá tragické smrti kolegů z oboru a proč chodila v půllitrech, prozradila v rozhovoru.

 

Foto: Archiv Zuzany Havrlantové

Pamatujete si na ten zlom, kdy se gymnastka a atletka zatoužila stát akrobatkou?

Musím se v nadsázce přiznat, že jako mimopražská jsem v dětství vlastně ani moc nevnímala, že existuje něco jako divadlo. Ze základní školy jsem měla jít na sportovní gymnázium, ale moje učitelka řekla, že jsem až moc pohybově nadaná na to, abych šla jen někam běhat. Našla mi tedy taneční konzervatoř, vzali mě a já nastoupila v druhém pololetí deváté třídy. Akrobacie mě tehdy strašně lákala a ve čtrnácti letech jsem dostala nabídku, že můžu jít do La Putyky na zkušební dobu. Ale i když mě přijeli, tak začátky byly těžké. Drilovala jsem pětkrát týdně po dvou hodinách. Lépe jsem se začala cítit až po půl roce intenzivní práce. Změnila se mi také postava, objevila se křídla a z baletky se stala akrobatka. Závěsnou akrobacii jsem ale začala dělat až v pětadvaceti letech.

Co vás na ni tehdy tak přitahovalo?

Adrenalin, protože pocit, kdy se poštěstí a vy se ocitnete ve vzduchu ve výšce patnácti metrů, létáte, padáte, máte to pod kontrolou, ale zároveň víte, jak je to nebezpečné, je návykový. Jde taky o překonávaní sebe sama a učení se stále nových a nových věcí.

Dá se vůbec popsat, jaké myšlenky se vám honí hlavou během “létání”?

Jsem absolutně pohlcená tím, co se v tu chvíli ve vzduchu odehrává. Najednou se octnu úplně sama se sebou, je to můj prostor, do kterého mi nikdo nemůže vlézt. Chvíle, co patří jen mě. Můžu si dělat, co chci, nastává pro mě totální svoboda. Přirovnala bych to třeba k prostoru, co chtějí mít ženy, když si dělají doma nehty. To já prožívám ve vzduchu. A ještě tam mám diváky, kteří mě za to ocení.

Foto: Archiv Zuzany Havrlantové

Nikdy se vás nezmocní strach nebo pocit, že to, co právě děláte, je už opravdu na hraně?

Popravdě, já jsem magor. Takže to, čeho se lidi běžně bojí, mě naopak baví, přitahuje a svým způsobem vzrušuje. Musím ale uznat, že čím jsem starší, tím jsem opatrnější a dokážu si jako normální lidi uvědomit, že když udělám tohle a udělám to špatně, můžu se zranit. Jenže podobné věci mě začínají docházet až poslední dva roky. Dřív jsem rizika nevnímala a neměla žádné hranice.

Což je ale v téhle branži výhoda…

Určitě. Když se nebojíte, vyzkoušíte mnohonásobně víc, než “normální” člověk nebo i člověk v mém oboru, který ale hranice má. Strach prostě limituje. Ale musím říct, že já, i když už se mírním, dělám věci, které nejsou úplně v pohodě.

Vybrat největší risk v kariéře tedy asi nebude úplně jednoduché…

Když si to tak zpětně přebírám, tak asi během zkoušení představení Risk v La Putyce. Choreografie vypadala tak, že jsem ležela na zemi a házeli na mě šipky, které se do mě ale zapíchly. Naštěstí jen do nohy, do kotníku, takže to se dalo přežít. Také jsem si vymyslela, že jako bývalá baletka, bych mohla chodit v půllitrech. Tak jsem je vzala, vypolstrovala je materiálem, který se dává tanečníkům jako podklad, aby noha držela a v tom jsem chodila. Tohle vystoupení bylo hodně nebezpečné hlavně proto, že kdyby půllitry praskly, tak mi sklo mohlo pořezat nohy i žíly. Naštěstí se nic nestalo.

Foto: Archiv Zuzany Havrlantové

Vypadá to, že jste dítě štěstěny…

Musím zaklepat, že se mi nikdy nic hrozného nestalo. Tedy vlastně ano, zase během představení Risk. Ještě s jedním kolegou jsme zkoušeli a další kolega se učil žonglovat s noži. Jenže když dotrénoval, nechal je zapíchnuté v zemi. Já tehdy nacvičovala jednu závěsnou věc, rozběhla jsem se, naběhla na nůž a rozřízla jsem si patu jen kousek od achilovky.

Co v podobných chvílích říkají rodiče nebo partner? Nemají tendence vás odrazovat?

Já jsem byla šílená odmalička. Rodiče i partner vědí, jak to se mnou je. Důvěřují mi a neřeší to. Ono jim vlastně ani nic moc jiného nezbývá. Uvědomují si, že jsem samorost a zakazovat mi nic nemůžou. Takže je vlastně ani nenapadlo někdy něco rozmlouvat. Mám touhu po adrenalinu ve vínku. V práci i v životě celkově.

Nechávají vás tedy chladnou i zprávy jako smrt akrobatů souboru Cirque du Soleil Sarah Guyard-Guillot nebo Yanna Arnauda, kteří se smrtelně zranili během vystoupení?

Samozřejmě mě taková zpráva mrzí, jsou to přeci jen kolegové z oboru. Ale je to prostě riziko povolání. Smrt si nemůžete připustit, ovládl by vás strach a nemohli byste tu práci dělat. Musíte mít respekt, to je jasné, ale se strachem daleko nedojdete. Lidský faktor takového selhání je méně častý a ten technický příliš neovlivníte, i když budete neustále vše kontrolovat.

Vyrovná se alespoň finanční ohodnocení tomu risku, který během vystoupení podstupujete?

Akrobacie rozhodně dobře ohodnocená je. A to hlavně proto, že když jsme tady před jedenácti lety začínali, nebylo nás moc, kdo by závěsnou akrobacii dělal. Cenu jsme si tehdy určili a dokázali si ji udržet. Dřív jsme ale samozřejmě museli vysvětlovat, proč chceme tolik a tolik peněz, dnes už nastala fáze, kdy už nic vysvětlovat nemusíme. Ale kdybych měla jen tancovat, bylo by to hodně špatné. Mladí půjdou rovnou ze školy za málo peněz do všeho, protože prostě potřebují a kazí tak trh. My akrobaté ale držíme spolu, i když se objevilo hodně amatérských cirkusových škol. Ale i když podobní jedinci jdou potom pod cenu, kvalita je naštěstí poznat.

Lilia Khousnoutdinova: I tygři přebíhají do Bhútánu

Narodila se v ruském Magnitogorsku, na Oxfordu vystudovala politologii a historii, píše, navrhuje šperky, je i lektorkou, dulou, kněžkou, kurátorkou ženských start-upů...
Tamara Šimončíková Heribanová: Co je vymazané, to už nikdy nikomu nebude chybět

Tamara Šimončíková Heribanová: Co je vymazané, to už nikdy nikomu nebude...

Tamara Šimončíková Heribanová je takový ten požehnaný talent. S noblesou dokáže moderovat přímý přenos, píše knihy, které patří mezi bestsellery, publikuje v...

Jizvy, strie a kila navíc. Mothercare v kampani svlékl ženy po porodu

Britská společnost Mothercare specializující se na těhotenské výrobky a dětské zboží se rozhodla konečně prolomit tabu. Spustila...

Zázvorové kuře s červenou rýží podle kuchařky Jím-Nejím

Potravinové alergie a intolerance trápí nejednoho z nás. I proto se Jana Pechmanová pustila do výběru 80...

Když přichází jablečný čas aneb Vyzkoušejte recept na jablečné vdolky nebo tradiční závin

Jablko patří mezi nejoblíbenější i nejprodávanější ovoce u nás a v některých končinách už nastává jeho sklizeň....
Zavří­t reklamu