Kristína Nemčková: Jen v kuchyni se cítím sama sebou

…bylo z Barbie kuchařky, kterou jsem dostala k Vánocům asi v pěti letech. Byly v ní recepty podle princezen a my s kamarádkou, která bydlela přes ulici, tu knížku vždycky otevřely a něco z ní navařily. Většinou se jednalo o nepečené věci, takže bych tipovala, že moje první jídlo byly asi takové sladké kuličky.

…můžu být sama sebou. Protože nikde jinde se tak necítím.

… mě donutily víc na sobě pracovat. Když jsem se dívala na první sérii MasterChefa, připravovali tam hovězí zabalené v listovém těstě. No a já hned běžela za mámou a tátou, že to musím zkusit. Rodiče mi druhý den koupili maso i všechno potřebné a já to pak úspěšně uvařila.

Od té doby jsem se snažila víc zdokonalovat.

Ještě před nedávnem bych řekla makronky, ale ty už jsme zvládla. Jinak vlastně ani nevím, což je asi tím, že si už od malička dávám malé cíle, které dokud nesplním, nejdu od nich pryč. Pamatuji si třeba, že jsem v televizi viděla pořad, kde pekli dort potažený marcipánem a chtěla ho zvládnout taky. Samozřejmě si nepovedl napoprvé, napodruhé a asi ani napotřetí. Vybavuji si, jak se mi marcipán trhal, ale já to nevzdala a bojovala, než se mi to povedlo. I to je asi důvod, proč jsem dnes tam, kde jsem.

Experimentovat …
…mě baví a myslím, že je to i moje moto. Všichni se mě ptají, jaká kuchyně je moje oblíbená nebo co připravuji nejraději, ale nedokážu odpovědět, protože jsem se ještě úplně nenašla. Nechci se například věnovat jenom dortům, nebo jenom restauraci. Nerada totiž dělám jednu věc úplně stejně i podruhé. A to i když peču dort na zakázku. Pokaždé něco pozměním. Když bych tedy měla někdy do budoucna restauraci, nenašli byste tam stálé menu, ale snažila bych se ho každé dva týdny obměňovat.

Vařím podle…
…sebe. I když si totiž vezmu recept z internetu, který sepsal nějaký šéfkuchař, tak si v něm vždycky najdu něco, co se mi nezdá, co nemáme doma, nebo chci pozměnit. Navíc se snažím nikoho nekopírovat. Vlastně i všechny kuchařky mám z doby, kdy mi bylo deset let a nové už si nekupuji. Je ale pravda, že občas kouknu na Instagram, kde sleduji profily michelinských šéfkuchařů, jejichž nádherné talíře jsou pro mě asi největší inspirací. Takže si vždycky vezmu fotku a prozkoumám ji do nejmenších detailů, co by na talíři asi všechno mohlo být.

…dorty na objednávku, protože my doma sladké moc nemusíme. I když tedy musím říct, že objednávek přijímám čím dál tím méně. V MasterChefu jsem totiž zjistila, že mě vaření, ve kterém jsem předtím nebyla příliš sebevědomá, hrozně baví. Takže bych se teď ráda věnovala i jiným věcem, než jen pečení dortů.

…výuční list. Po základní škole jsem přemýšlela, že půjdu na nějakou gastronomickou školu, ale úplně se mi nelíbila jejich kvalita. Takže se v kuchyni snažím přijít si na všechno sama. Ale právě v MasterChefu jsem se naučila strašně moc věcí, které bych se sama doma naučit nezvládla.

… mě tenkrát hrozně nakopla. Začalo to tak, že jsem jednu chvíli přemýšlela, jak o sobě dát vědět. Cestou do školy, když jsem poslouchala Evropu 2, mě pak napadlo, že bych mohla upéct dort do ranní show a přinést jim ho. Jedno ráno mě tedy máma zavezla do radia, já nechala mangový dort i se vzkazem na recepci a pak jsem jen doufala, že jim bude chutnat a třeba se o mně i zmíní. Což se stalo a já během dvanácti hodin získala okolo dvanácti tisíc nových fanoušků na Instagramu. Myslím, že od té doby jsem si začala uvědomovat svoji hodnotu a snažila se víc věnovat své značce. Já na sebe totiž vždycky byla hodně kritická. Ani teď ale neberu ohled na to, kolik mi je. Vždycky chci jídlo perfektní, ne jen perfektní na sedmnáctiletou holku.

…můžu dělat, co mě baví, protože mě podpořili v každé fázi mého života. I to, že jsem teď v MasterChefu je díky mým rodičům.

….množství zpráv od lidí, kteří mi píší na Instagram. Vůbec jsem totiž nečekala, jak velká bude odezva na moje účinkování v soutěži. Začaly mi chodit dlouhé slohy o tom, jak lidi inspiruji a že jsem úžasná. Hrozně mě také překvapilo, že se mi ozvaly holky s tím, že mě sledují už od mých osmi let, kdy jsem měla ještě stránku na Facebooku. Když podobné zprávy čtu, připadá mi to až neskutečné.

…krájet cibuli. A těch věcí je vlastně pořád ještě strašně moc. Určitě mám v plánu jít někam do restaurace na stáž a myslím, že právě v praxi se naučím nejvíc.

…pokora. I když jsem to sama u sebe zase tolik nevnímala, lidé mi to čím dál tím víc říkají a píší. Myslím, že pokora a respekt jsou moc důležité věci a jsem vděčná rodičům, že mě k nim vedli.

…v nějaké restauraci. Jen ještě netuším, jestli to bude v Čechách, nebo v zahraničí. Také doufám, že za deset let už najdu sama sebe a budu přesně vědět, co chci dělat. Zatím mám totiž jasný jen směr.

…je otevřít si svůj podnik. Už jako malá jsem nahlas říkávala, že jednou chci mít svoji restauraci. No, a babička, která ji vlastnila, mě od toho vždycky zrazovala s tím, že vlastní podnik je nejhorší práce, kde člověk musí být 12 hodin na nohou. Ale já si za tím pořád stojím.

…zabíjačce. Tlačenka ani jitrnice mě prostě neberou.

…že když nemáte bílý jogurt, dáte tam borůvkový. Vaření ala Babica prostě nefunguje.

…myslím nevystihuje. Když totiž někdo uslyší o holce, které je sedmnáct, většinou si představí úplnou puberťačku.

Já jsem asi dospěla o něco rychleji.

… že nenaplním své sny.

…po mě vždy chtějí uvařit babička s dědou ze Slovenska, kteří k nám jezdí tak třikrát za rok. Už jsem se jim sice snažila udělat i nějakou z mých specialit, ale odvrátili hlavu s tím, že chtějí raději smažený sýr.

…toho, když mě někdo, kdo pro mě hodně znamená a vážím si ho, až moc chválí.

… Slovenka, která se narodila a žije v Praze. A hlavně normální holka, co má nějaký talent a asi umí i trošku vařit.