Před rokem se vdala za českého kameramana Miloslava Pecháčka a z Judit Bárdos se stala Judit Pecháček. Nový domov našla v Praze, pracuje ovšem jak v Čechách, tak na Slovensku i v Maďarsku, kde má kořeny. Ne ve všech rolích je za krásku, ale má ráda, když ji režiséři obsazují proti typu. Třeba v minisérii Král Šumavy, jejíž druhou řadu právě točí, nebo ve slovenské komedii A máme, co jsme chtěli, která jde na podzim do kin.
Překvapilo mě, že jste si vzala manželovo příjmení, když už máte v branži známé jméno. Nenarazila jste z pracovního hlediska na nějaký zádrhel?
Hodně lidí to kritizuje, ale já dám na intuici. Jsem slovenská občanka, mám maďarskou národnost, žiju a pracuju v Čechách a prakticky celý život si říkám: Odkud já jsem? Hraju ve všech třech zemích a ve všech jazycích. Na jednu stranu mě to baví, zároveň z toho ale občas pramení pocit ztracenosti. Cítila jsem, že nová rodina je příležitost mít jeden domov. Nejdřív jsem přemýšlela, že si vezmu manželovo jméno, ale umělecky ho nebudu používat. Pak jsem si uvědomila, že bych to zase musela všude vysvětlovat. Zase bych měla dvojí identitu.
Jsem za tu změnu ráda. Chtěla jsem si za tím stát, aby bylo vidět, že to není jen můj přítel, ale můj manžel. Patřím k němu. Chtěl si mě vzít, já jeho, tak proč to tajit? Ale když někdo napíše „Judit Bárdos“, vůbec mi to nevadí. Žijeme ve světě internetu, a když si někdo zadá jakékoli mé jméno, internet vždycky najde i to druhé.
Váš manžel je také z filmové branže, ale není tak známý jako vy. A je mladší. Necítil se vedle vás trošku upozaděný? Muži někdy mívají strach mít vedle sebe slavnější, silnější ženu.
Možná mi imponovalo právě to, že se ničeho nebál. Když dostanete pár větších rolí v projektech, které jsou opravdu úspěšné, udělají z vás novináři jakousi značku. Přitom jste obyčejný člověk, stejně jako ta, která třeba hrála vedlejší roli. Hodně mužů se těch pomyslných značek bojí.
Proč myslíte, že tomu tak je?
Mají pocit, že to jejich ego nezvládne. Anebo si myslí, že zvládne, ale nakonec ne, o to je pak těžší najít si partnera. Když jsem šla na hereckou školu, vůbec jsem si neuvědomila, že to může být pro muže tak odpuzující. Na takové věci vás nikdo neupozorní, když je vám osmnáct.
Občas musím hrát chemii s cizím mužem a opravdu je těžké najít někoho, kdo chápe, že je to jen práce. Můj manžel to absolutně neřeší a je na mě pyšný. Dělá si svoji práci, ve které je velmi šikovný, a zároveň je rád, že já zase rozumím tomu, co dělá on.
Vaší devízou, jestli se to tak dá říct, je, že jste krásná. Asi milionkrát jste musela slyšet, že máte hezké oči, píše se to snad v každém článku o vás. Neunavují vás už podobné komplimenty?
Je příjemné, když někdo řekne, že mám hezké oči, ale samozřejmě bych byla nerada, kdybych byla na plátně jenom díky hezkým očím. Byla bych radši, kdyby se psalo, že jsem hezky hrála. V poslední době mám ale pocit, že dostávám víc chvály za hraní než za vizuál. Celou dobu se snažím o to, aby bylo moje hraní pestré. Mám ráda režiséry, kteří obsazují trošku proti typu a vytáhnou z vás něco, co ve vás na první pohled není vidět. Ne ve všech rolích jsem za hezkou, takže je to v pohodě.
V jakém projektu jste nebyla za hezkou?
Třeba v divadelním představení Potkani, kde jsem hrála ženu těsně před porodem, která dítě vůbec nechtěla. Byla chudá, špinavá, celá dobitá a ubrečená. Nebo teď ve filmu A máme, co jsme chtěli. Je to tragikomický příběh o rozpadu Československa, silvestr v roce 1992. Tam hraji ženu, která zrovna porodila druhé dítě. Přidávali mi břicho, prsa a zadek, maskéři mi vytvářeli kruhy pod očima a špatnou pleť.
V jaké roli jste se naopak cítila žensky, sexy?
Myslím, že nejsem ve škatulce hereček, které hrají sexbomby. Hezky jsem se cítila například v seriálu Bohéma, kde jsem měla nádherné kostýmy, šité na míru, které mi fakt sedly. Na to jsou dobré dobovky z časů, kdy ženy ještě nenosily kalhoty. Kostým a podpatky vám dodají pocit ženskosti, změní vám držení těla.
Sexy a smyslně se cítím spíš na foceních, třeba právě pro WHAT. Všechny šaty a boty mi přišly nádherné, hodně dobré líčení, vlasy… Připadala jsem si opravdu hezká a sexy. Výhodou bylo, že jsem se při tom nemusela soustředit na hraní nebo na text. Stačilo se nějak koukat. Zároveň je to ale někdy těžší, protože se musíte pořád převlékat a udržet si stále čerstvý pohled. Jednou začas to mám ráda, ale modelkou bych být asi nedokázala.
