Do kin vstoupil film Franz režisérky Agnieszky Holland, který moderním pohledem přibližuje rozporuplnou a tajemnou osobnost spisovatele Franze Kafky. V koprodukčním snímku, který Polsko vyslalo do boje o Oscara, má Josef Trojan více rolí, jednou z nich je Kafkovo alter ego. Znovu se tu potkává se svým tátou, Ivanem Trojanem, se kterým si poprvé společně zahráli už v režisérčině dřívějším filmu Šarlatán.
Na casting Šarlatána jste šel bez tátova vědomí. Tentokrát už věděl o tom, že se znovu potkáte na place?
Věděl. Teď už to bylo bez castingu a Agnieszka nás oslovila ve velmi podobný čas.
Nedala vám už u Šarlatána indicie, že s vámi bude chtít v budoucnu zase něco dělat?
Agnieszka takhle pracuje. Táta s ní už před tím točil seriál Hořící keř, stejně tak jako třeba Honza Budař, který byl i v Šarlatánovi a je i ve Franzovi. Nevím, jak v zahraničí, ale v Česku si Agnieszka lidi, se kterými se jí dobře natáčí, bere do dalších projektů. Moc bych si přál, aby tato spolupráce pokračovala, ale i kdyby ne, už jenom to, že se to dvakrát stalo, je pro mě neuvěřitelné.
Film Franz je hodně světový. Berete ho jako otevření dveří k zahraničním zakázkám?
S Mikem Downeym, což je producent Franze i Šarlatána pro Británii a taky můj mentor a kamarád, jsme tuhle otázku otevřeli už před časem. Přijde nám, jemu i mně, že mám šanci prorazit v zahraničí, a těší mě, že si to myslí člověk, kterého si nesmírně vážím. Franz tomu určitě může pomoct. Měl jsem obrovské štěstí, že si mě Agnieszka vybrala. Kromě toho, že to byla krásná zkušenost jak profesně, tak lidsky, je to i nádherný bod do životopisu. Na její jméno v zahraničí slyší, je to opravdu žena světového formátu. Nějaké možnosti už se mi rýsují, zatím je to ve fázi námluv. Tak či onak za rok odjíždím na rok do Londýna.
Je to jeden z důvodů, proč jste odešel z angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče?
Přímo ne. Jedním z impulsů bylo to, že bych se zase chtěl víc soustředit na filmovou branži, kterou jsem na tři roky částečně opustil. I když to bylo skvělý, protože jsem se mohl koncentrovaně věnovat divadlu, které mám moc rád. Do toho přišly úvahy o zahraničí a Mike Downey mi nasadil brouka do hlavy. Ve mně jako v člověku, který měl celý život nalajnovaný a viděl se jenom tady v Česku, to najednou vzbudilo touhu, o které jsem do té doby nevěděl. Svět je velký a život krátký a je podle mě škoda si ho trochu nezbarvit. I kdyby to třeba mělo skončit fiaskem, stejně to bude nádherná zkušenost. Ale pořád platí, co často říkám: teď u nás roste zajímavá generace filmařů i divadelních tvůrců a jsem moc rád, že jsem v centru dění. Jsem hrdý na nás mladé a jsem vděčný některým starším, kteří nám dávají prostor. Cítím vlnu pozitivity a naděje, když to řeknu takhle pateticky.
Jazykově jste na práci v zahraničí vybavený?
Jsem, ale určitě ne jako rodilý mluvčí. Agentka, která by si mě v Londýně potenciálně vzala pod křídla, ovšem říkala, že trh je teď nejvíc otevřený mezinárodním hercům, co kdy byl. Dává to smysl. Západní společnost je už úplně globalizovaná a filmy a seriály mnohdy zrcadlí skutečný život, ve kterém se mísí různé národnosti. Proto se nabízí široké spektrum mezinárodních rolí a já můžu hrát různé typy. Už neplatí to, co platilo dřív: že Čech musí hrát vždycky nějaké východní padouchy. Je to teď opravdu mnohem otevřenější.
Kvůli filmu Franz jste se musel naučit jidiš…
Ano, respektive dlouhý monolog v jidiš, tu řeč ne. Je krásná, ale velmi složitá.
Nelákalo vás naučit se víc?
Kdybych měl zrovna pracovní volno, možná bych na to navázal, tou dobou už jsem byl ale v plných přípravách na film Nepela. Jidiš je opravdu nádherná a krásně se v ní hraje, je velmi dobře uzpůsobená na herecký projev.
Troufl byste si hrát v jakémkoli jazyce?
Po zkušenosti s jidiš a s filmem Nepela, kde hraju ve slovenštině a mám tam i scény v italštině a angličtině, si stojím za tím, že když dostanete dobrého učitele a jste pilný v přípravě, dá se naučit kde co. Můžete nacítit melodičnost dané řeči, kadenci, s jakou národnosti mluví. A když má člověk dobré ucho na jazyky, což já mám, tak to pak jde. Ale musíte tomu dát čas a někdo dá ten čas vám.
Jaká je vaše role v Nepelovi?
Hraju Ondreje Nepelu, což byl slovenský krasobruslař a olympionik, několikanásobný mistr světa a Evropy. Obrovská ikona v komunistickém Československu. Jeho příběh je zapomenut, protože Ondrej odešel do západního Německa, a jak bylo tehdy zvykem, když někdo odešel na Západ, postarali se představitelé režimu o to, aby jeho hvězda postupně vyhasla a byla odklizena.
Často točíme filmy, ve kterých komunistickou minulost napadáme celkově, což je správně, ale tento film je jiný v tom, že se soustředíme na příběh jednoho člověka, který nebyl politicky aktivní. Režim ho měl samozřejmě hodně rád, protože Nepela mu přinášel velké úspěchy, a přesto ho pak byli schopní zdiskreditovat. Ondrej Nepela byl až étericky hodný člověk, milý, poslušný a je zajímavé sledovat, co s takovou povahou udělá, když ho někdo raní tak moc, jako jeho ranil systém. Co to v něm dokáže rozjet za vlastnosti a jednání… Podle mě je důležité a dobré, že se teď natočil takový film. Je to pro mě srdeční záležitost.
Kromě slovenštiny jste si musel osvojit i bruslení. Jak dlouho jste trénoval?
Osm měsíců, strávil jsem 160 hodin na ledě. Jsem celoživotní sportovec a věnuju se celé škále sportů, ale ke krasobruslení bych se asi nedostal nebýt toho, že mi produkce zaplatila trénink. Je to krásný sport, fyzicky ale asi nejnáročnější ze všech sportů, které jsem kdy dělal. A to jsem jich dělal fakt hodně.
Došlo i na skoky?
Naučil jsem se jen jeden základní, ale byla to spíš taková moje radost. To ani nebyla ambice. Cílem bylo, abych na bruslích v základních prvcích vypadal solidně, abych zvládnul všechny nájezdy, náskoky, výjezdy ze skoků, abych uměl jezdit po jedné, po druhé brusli, ve větší rychlosti se točit na jedné noze, pozpátku jezdit do všech směrů… Jestli se můžu trošku vytahovat, můj trenér říkal, že to, co jsme zvládli za osm měsíců, se normálně lidi učí dva tři roky. A měl jsem dobrého trenéra, to je potřeba říct.
To se vám to v kinech hezky sešlo. Jeden film je tělesný, zaměřený na sport, a druhý spíš intelektuální, niterný…
Pozor, Nepela je velmi psychologický film. Rozhodně to není klasický sportovní film, spíš psychologické drama. Ale divák se u něj i zasměje, dojme a doufám, že se ho i dotkne. Nicméně scény na ledě, které natočil talentovaný polský kameraman Adam Suzin, vypadají podle mě velmi dobře. Myslím, že i fanoušci krasobruslení a sportu obecně budou spokojení.
Když se vrátíme ke Kafkovi, hrajete jeho alter ego v povídce Z kárného tábora, která je součástí filmu. Je naturalisticky krutá a nebylo úplně příjemné se na to dívat. Nevíte, proč si Agnieszka vybrala ke ztvárnění zrovna tuhle povídku?
Myslím, že Agnieszka tohle dělá poměrně často, a je dobře, že to dělá. V Šarlatánovi taky zobrazila některé nepříjemné události, které se děly. Nechci to generalizovat, ale myslím, že v Česku občas máme tendenci si věci trošku přikrášlovat. Pak to ale z daného člověka nedělá úplnou bytost. Agnieszka chce člověka vidět jak v dobrém, tak špatném. I v tom nejhorším. Kdybychom dělali jen pozitivní film, nic moc nám to nedá. Řekneme si: Tyjo, to byl dobrej chlapík. Jenže to je málo. Kafka byl schopný tu povídku napsat takto explicitně a nevnímám špatně, že jsme ukázali, co napsal. Naopak to vnímám dobře. Ale je to nepříjemná scéna a chápu, že na to někdo nemá náturu. Nechci mluvit za Agnieszku, ale možná tím chce říct, abychom se nebáli koukat na odvrácené stránky, když v člověku jsou, jedině pak je můžeme pojmenovat a máme možnost dostat o něm ucelenou výpovědní hodnotu.
Pamatujete si, jak vám bylo, když jste tuhle povídku četl?
Byla jednou z prvních, kterou jsem od Kafky přečetl. Tehdy jsem to moc nechápal a bylo mi nepříjemně, ale představoval jsem si to velmi podobně, jak je to ve filmu. Překvapilo mě, jak moc podobný vizuální dojem jsem z ní měl jako Agnieszka. Ano, působí velmi tísnivě a myslím, že to tak Kafka i zamýšlel. Ale teď, když už znám jeho dílo a hlavně jeho korespondenci, ať už s Milenou Jesenskou, s Maxem Brodem nebo jeho sestrou Ottlou, vím, že to je do značné míry druh velmi sadistického a černého humoru. Po přečtení jeho korespondence, díky které jsem nacítil jeho esenci, jsem se vracel k jeho románům a už jsem je viděl jinak. Pak můžete číst třeba i Proces jako velmi humorné dílo. Když Kafka ve filmu předčítá kamarádům úryvek z Procesu, čte to vlastně humorně a všichni se smějí. Je tedy otázkou, jak se jeho dílo interpretuje.
Jak jste se vůbec k jeho knihám dostal?
Hodně mě nalomilo, že mě ke Kafkovi přirovnávali, když jsem byl mladší. Už na střední jsem ho měl přečteného, ale tehdy to nebylo tak, že by mě to zas tak zajímalo, spíš já jsem asi chtěl být zajímavý.
Objevil jste v sobě i vnitřní podobnost s Kafkou?
Kafka byl komplexní osobnost a myslím, že k němu máme všichni v nějakém ohledu blízko. Já asi plachostí a zároveň neustálou tendencí vrtat se v sobě a potřebou nacházet odpovědi na vnitřní otázky. V jeho korespondencích je pro něj typické, že je schopen vést dialog sám se sebou a vlastně ani tolik nepotřebuje odpovědi.
Píšete si deníky nebo reflexe?
Nepíšu, mně to nikdy nešlo. Spíš v hlavě to šrotuje.
Co čtete teď, uprostřed mediální smršti kolem Franze a Nepely?
Kromě scénářů toho teď moc nečtu. Nepelu jsme točili devět měsíců, opravdu jsem ležel jenom v textu a hned potom jsem skočil do dalšího textu. Připravujeme film Kameny se valí do Prahy o partičce kluků, kteří v devadesátém roce po pádu Železné opony pořádali první koncert Rolling Stones na Strahově. Zároveň začínáme natáčet minisérii pro Oneplay na krásné, bolavé téma z atletického prostředí ze 30. let. A do toho točím dvoudílný film pro Českou televizi, k tomu asi ještě víc prozradit nemůžu. Ale souběžně s tím čtu krásnou knihu Tvůrčí akt o inspiraci, kde vzniká a jak s ní pracovat. Doporučil bych ji lidem, kteří se pohybují v uměleckých oborech a chtěli by probudit nebo rozvinout svoji kreativitu. Mně pomáhá dívat se na scénáře z různých úhlů a přistupovat k práci novátorsky.
