Herečka a dabérka Anna Jiřina Daňhelová baví sledující na svém Instagramu @danhelinda videi plnými trefného ostrého humoru a přesně odpozorovaných situací ze života. Vedle toho taky ráda cestuje. Sama. Vyprávěla nám o své výpravě do Walliských Alp, kterou absolvovala v září loňského roku.
Před rokem mi bohužel zemřel bernardýn, se kterým jsem ráda chodila na delší procházky do lesů. Na konci každé takové jsem si říkala, že bych šla klidně ještě půl dne. Párkrát jsem byla v horách s partou lidí, což má taky něco do sebe, nicméně žádné scenerie si člověk neužije tak jako v tichu. Alespoň já to tak mám. Daleko víc toho mezi nebem a zemí vidím, když mě nikdo neruší a nemate informacemi navíc. Sama sebe, svoje nápady, intuici a to, co mi napovídá příroda, nejlépe slyším, když je ticho. Už o sobě vím, že v tichu rostu daleko vědoměji. Považuju to za základní stavební kámen veškeré svojí tvorby.
Vybírám si nepříliš známé trasy. Juliana Trail, kterou jsem šla předloni, je cesta nejkrásnější krajinou Slovinska a oficiálně je uváděna až od roku 2018. Jde o zatím neobjevený klenot, na kterém se turisté ještě nestihli podepsat. A právě minimum lidí je pro mě většinou hlavním faktorem pro výběr trasy.
Být vysoko, vidět daleko
Většinu předešlého roku jsem trávila v Praze, pro svoji spokojenost ale potřebuji i jiné impulzy a místa. Když se každý den alespoň jednou nezastavím a chvíli nekoukám na horizont, na mé mentální pohodě a nadhledu se to podepíše. Chtěla jsem být vysoko, vidět daleko a úplně proměnit prostředí. Dát zabrat svému tělu a zase se dotknout toho všeho, čím pro mě je. Když si vyhradím deset nerušených dní, kdy nemám jiné úkoly než každý den dojít z bodu A do bodu B, moje hlava je naprosto šťastná.
Tentokrát jsem potřebovala nejen do krásné krajiny, ale i do výšek, proto jsem hledala horské trasy, které budou z Česka dostupné vlakem. Nechtěla jsem při cestování do počátečního bodu strávit příliš mnoho času. Tím, že do Curychu jezdí noční lůžkový vlak, bylo vybráno. Švýcarsko je drahá země a kupovat si letenku na poslední chvíli se úplně nevyplatí.
Vlak byl skvělá volba. Vybavení není ultra moderní, ale přinesli mi teplou večeři i snídani, ve sprchách bylo čisto a já ze své skincare rutiny nemusela vynechat ani jeden krok. Na spánek jsem citlivá. Naštěstí si ke mně nelehla žádná maminka s dítětem. To ráno, kdy se probudíte do švýcarských scenerií, mělo velké kouzlo. Podobný styl cestování hodlám praktikovat častěji!
168 kilometrů bez davů
Trasa kolem horského masivu Monte Rosa je dlouhá tak akorát na deset dní a navíc ji mnoho lidí nezná, protože je to mladší sestra slavnější světové star – Tour de Mont Blanc. Ušla jsem celých 168 km v klidu, bylo pro mě důležité moct se kochat a civět do západu slunce libovolně dlouho. Šlo mi spíš o to projít se než vystoupat s davem co nejvýše a tam si udělat fotku.
Tour de Monte Rosa je horský přechod Švýcarska a Itálie Walliskými Alpami. Cestou potkáte nádherná jezera jako třeba Lago Gabiet i ledovec Theodul Pass, projdete malebnými italskými městečky, jako je Macugnaga. Trasa má od všeho kousek. A jsem přesvědčená, že jsem si vybrala správně. Na konci jsem měla chuť dát si to znova, ale tentokrát s filmovými orchestrálními soundtracky. Tolik krásy a bohatství v těch horách visí.
Z přírody rozhodně nemám takový strach jako z lidí v centru Prahy. Samostatně putujících holek člověk ovšem potká víc na bezpečnějších a známějších trasách, jako je Svatojakubská cesta do Santiaga de Compostela. Sem tam jsem narazila i na nějaký mladý pár. Na nich je většinou na první pohled znát, kdo ten unikátní výlet vymyslel a kdo se nechtěl hádat, a proto nakonec neochotně souhlasil. Miluju to pozorovat. Překvapili mě lidé, kteří v horách běhali. Netušila jsem, že v takovém terénu můžu narazit na jedince, kteří si tam dávají soukromý maraton.
Pokud nejste horal každým coulem, znamená tenhle výstup z komfortní zóny pro tělo i hlavu novou nezvyklou situaci. Každý den ujdete kolem patnácti kilometrů. Za obrovskou výhodu samostatných cest považuju to, že se řídíte výhradně vlastními silami a daleko víc posloucháte náznaky svých hranic. Sami v horách jste opatrnější a důslednější v dalších krocích. Jedinou nevýhodou samostatného putování byla zátěž v batohu a to, že jsem kvůli náročnosti terénu nemohla nést velkou krosnu se stanem.
Většinu nocí jsem bohužel musela spát v horských chatách, což se prodraží. Noc vás nikde nestojí méně než osmdesát až sto eur. Spacák jsem s sebou sice měla, ale bezplatné bivakovací chatky s palandami, dekami, případně ohništěm jsem cestou potkala jen dvě. Poštěstilo se mi být v jedné z nich úplně sama přes noc a odnést si opravdu kouzelný zážitek. Horská příroda v noci ožívá jinak než za dne. Když jsem si při západu slunce dávala čaj a sušenky, pár metrů ode mě se nerušeně pásl horský kozel, obcházel kolem chatky do rána.
Mnohem větší strach jsem měla minulý rok ve Slovinsku. Tam jsem opravdu spávala v malém stanu každý den schovaná vedle lesa, což byl daleko větší mentální trénink. V takových situacích si uvědomíte, že zdroje strachu většinou pocházejí spíš z vašeho nitra než z vnějších vlivů.
Pozor na počasí
Zářijovou cestu, přestože byla výrazně těžší než Juliana Trail, jsem zvládla daleko líp, co se logistiky týče. Kromě jednoho dne, kdy jsem se špatně rozhodla ohledně rychle se blížící bouřky, jsem nikde sama sebe nedostala do nebezpečí. V jeden moment jsem měla na výběr jít buď lehčí trasu na vzdálenější horskou chatu, nebo se vydat těžkým terénem na bližší místo. Vybrala jsem si těžší terén s kratší cestou, ale podcenila jsem doprovodné větry kolem bouřky. Moc se o nich neví, ale když je bouřka ještě daleko, mohou být velmi silné. Ve výsledku jsem se lepila s batohem na skálu, aby mě to nesfouklo dolů, a chytala jsem se tyčí, které tam zbyly po kovových žebřících. Tam jsem se docela bála. Došlo mi, že kdybych vysílením zavrávorala a i přes zranění by se mi podařilo přivolat mobilem SOS pomoc, vrtulník by ke mně stejně mohli poslat, až když bouřka skončí. Dopadlo to dobře, ale bylo to o fous.
Vždycky se pojistím minimálně tím, že se ihned zaregistruju na chatu, na kterou mám v plánu dorazit. Vedoucí chaty vás pak začne hledat, pokud se neobjevíte.
Tyhle cesty jsou samy o sobě velmi posilující. Rozhodí vám celé tělo i mysl. Po třech dnech máte pocit, že jste na pokraji sil, ale pak se tomu hlava i svaly začnou přizpůsobovat, pomáhat vám. Výška a okysličení ve vás zůstávají i po dalších týdnech a já opět objevila spoustu bodů, ve kterých se o sebe můžu opřít. Umím si poradit, vím, že se na sebe můžu spolehnout.
V hlavě už mám další plány. Velmi mě láká Kavkaz. Portugalská pobřežní cesta tam taky někde visí, ale ten správný tip si mě určitě najde.
