Jsou udržitelnější syntetické kožešiny, nebo naopak ty pravé, pokud se nosí po generace a dává se jim nový život? Anna Dunděrová je rozhodně tým „pravý kožich“. Přestože stojí na začátku své kariéry, její práce si už teď říká o pozornost, nejen díky neotřelým kreativním volbám.
Anna studuje v Atelieru Designu oděvu a obuvi na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, která v tomto roce slaví 140. výročí od založení. Oslavy se symbolicky uzavřou tradiční přehlídkou klauzurních a semestrálních prací studentů Artsemestr, která začíná vernisáží ve středu 17. prosince v 19 hodin. Denně až do 21. prosince si budete moct v budově UMPRUM prohlédnout i novou kolekci Anny Dunděrové. My jsme si s ní povídali hlavně o té předešlé s názvem Hunter’s Prey z letošního podzimu, v níž hrály důležitou roli kožešiny.
Jak to vlastně máte s kůži a kožešinami? Nosíte je?
Kůže i kožešina jsou pro mě velmi blízké materiály, se kterými často pracuji a které cíleně vyhledávám. Jsou podle mě nenahraditelné a vysoce kvalitní. V kožešině vnímám eleganci, noblesu a určitou úctu, což se snažím převádět i do svých oděvů. Sama kožichy nosím, výhradně však z druhé ruky. Vlastním jeden z období první republiky a v ničem jiném se necítím tak elegantně jako právě v něm.
Co říkáte na umělé kožešiny, z pohledu nositelky i návrhářky?
Umělou kožešinu zásadně nepodporuji a nepracovala bych s ní. Jde v podstatě jen o plast bez jakékoli přidané hodnoty. Vyplatí se investovat do pravého kožichu, který vydrží celý život a troufám si říct, že i po generace. O umělé kožešině to říct nejde, většinou vydrží jen jednu sezónu a podle mě ani nevypadá dobře. Je to jen další hromadění plastu, kterého máme na planetě už víc než dost.
Bylo od začátku jasné, že budou kožešiny součástí vaší kolekce Hunter’s Prey? Šlo o školní zadání?
Kolekce vznikla jako školní zadání na téma upcyklace. Pracovat jsme směli výhradně s oblečením a textiliemi z druhé ruky. V rámci projektu jsme navázali spolupráci s Diakonií Broumov, sociálním družstvem specializovaným na třídění vyhozeného oblečení. Právě tam všechno začalo, dostali jsme se k velkému množství vyřazených pravých kožichů, džínů i kůží. A tam se zrodila moje vášeň pro kožešinu. Dalšími zdroji materiálu byly second handy a různé „hrabárny“ po Praze.
Základní vizi jsem měla už předtím, ale skutečná inspirace přišla ve chvíli, kdy jsem poprvé držela kožešinu v rukou. Od té chvíle jsem měla jasno, jakým směrem se kolekce bude ubírat.
Je zhotovená především z pravých kožichů, džínů a husího peří. Dokonce i boty ke kolekci jsem ušila z vyhozené kožené sukně a stejným způsobem vznikly i kabelky.
Co vás inspirovalo k názvu?
Název Hunter’s Prey vznikl přirozeně z materiálů, se kterými jsem celý semestr pracovala. Ztělesňuje hon, svádění a hru mezi predátorem a kořistí. Je to módní šachová partie, kde není jasné, kdo loví a kdo je loven. Kolekce ukazuje, že krása a elegance mohou být tou nejsilnější zbraní.
Hodně mě baví dlouhé šaty, které zaujmou kontrastem průsvitné látky a objemných kožešin. Jak vás toto spojení napadlo? Byla to tvůrčí výzva?
Kožešina je sama o sobě těžký materiál, ke kterému je potřeba přistupovat s velkým respektem. Chtěla jsem jeho hutnost něčím odlehčit a dodat celku více vzdušnosti a pohybu. Tak vznikla krinolína z průhledné látky ručně pošitá černobílou králičí kožešinou. Byla to rozhodně výzva, nejsem kožešnice a na většinu postupů jsem si musela přijít sama.
Co na celém procesu bylo nejnáročnější?
Nejtěžší bylo najít takovou formu upcyklace, jaká tu ještě nebyla. Snažila jsem se kolekci pojmout hodně autorsky a intuitivně. Pak už šlo o vymyšlení technologií, postupů a šicích řešení. Opět jsem šla za své hranice, a to mě na tom baví asi nejvíc. Kolekce mě posunula dál. Občas je nejtěžší právě to, vystoupit ze své komfortní zóny.
Dalším výrazným prvkem kolekce jsou černá a bílá peříčka. Jaký je jejich původ a jak se vám s nimi pracovalo?
Pocházejí z farmy na Vysočině, která chová husy primárně na maso a velká část peří je pro ně odpad. Ozvala jsem se jim, zda by mi trochu neposkytli. V kolekci jsem pracovala hlavně se živočišnými materiály a peří pro mě bylo další fascinující surovinou. Stejně jako u kožešin jsem ho chtěla zpracovat vlastní autorskou cestou. Byly to nekonečné hodiny ruční práce, celé šaty seskládat pírko po pírku a vytvořit z nich grafický celek.
Který model je váš nejoblíbenější?
Ke každému mám specifický vztah. Za každým vidím proces, myšlenkové pochody i psychické stavy, kterými jsem při tvorbě procházela. Každý model v sobě nese nějaký příběh nebo období. Pokud bych měla vybrat jeden, nejpyšnější jsem asi na ten peříčkový. Je ušitý z deseti vyhozených džínů a mým cílem bylo, aby na první pohled nebyla poznat upcyklace, zůstala jen v detailech.
Vaše modely oblékají známé ženy. V čem chodíte ráda vy?
Upřímně, víc se soustředím na oblékání druhých než sebe. Sama nejčastěji nosím džíny a tričko. Miluju vintage oblečení, sekáče a vinted. Velkým zdrojem je i šatník mojí mámy. Naučila jsem ji kupovat věci z kvalitních přírodních materiálů a mnoho z nich si od ní půjčuji, i když z toho nadšená moc není. Je to neskutečně silná žena a pro mě velkou inspirací. Občas si něco ušiju, ale mnohem více mě naplňuje šití pro ostatní.
Když jsme si domlouvaly rozhovor, myslela jsem si, že jste dcerou návrhářky Jarmily Dunděrové. Ještě jednou se za tu záměnu omlouvám.
V pořádku, stává se to často.
Po kom máte tvůrčí geny, když ne po ní?
Můj děda je výtvarník, táta architekt a bratr Cyril Dunděra designér nábytku. Přirozeně jsem šla odmala uměleckým směrem i já. Od první třídy jsem chodila kreslit do ZUŠek. K oděvu mě to táhlo vždy a nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych dělala něco jiného než oděvní design. Střední škola to jen upevnila, dala mi pevné základy v konstrukci a šití. Tyhle znalosti jsou k nezaplacení, dávají mi svobodu tvořit a sama realizovat to, co navrhnu. A měla jsem vždycky velké štěstí na inspirativní lidi kolem sebe, ať už v rodině, nebo které jsem poznala během studií.
Mají podle vás mladí návrháři u nás dostatek příležitostí?
Upřímně, vůbec ne. Konkurence je obrovská a je těžké se prosadit. Je potřeba hodně pracovat a hlavně chtít. Za svůj velký úspěch považuji už to, že studuji na UMPRUM. To byla moje životní meta. Ale je mi 21 a jsem teprve na druhém ročníku, mám před sebou dlouhou cestu a vývoj v oděvu. Mým současným cílem je studovat na UMPRUM, co nejdéle to půjde, a být v životě šťastná.
Každý váš kreativní počin je jiný, ale vždy výrazný. Na festivalu v Karlových Varech vzbudily pozornost vaše šaty Perla nepravidelnosti, které vynesla modelka Hana Soukupová. Model ohromil porotu soutěže Mattoni Young Fashion Stars. Jaký byl příběh šatů?
To byla moje první klauzura na UMPRUM. Když jsem do školy nastoupila, procházela jsem těžkým rozchodem a to se do práce nevyhnutelně promítlo. Bylo to náročné období a všechny ty emoce jsem vložila do tvorby. Látku jsem ručně stahovala a tvarovala, stejně jako jsem se v té době cítila já. Je to jedna z mých nejsilnějších prací, protože je velmi osobní a upřímná. Občas musí člověk spadnout na dno, aby mohlo vzniknout něco nového, to si z toho odnáším.
Je to váš záměr zkoušet stále nové možnosti? Co všechny vaše modely spojuje? V čem je vaše síla?
Ráda každý semestr pracuji s něčím jiným. Baví mě různorodost, učení se novým materiálům i technikám. Snažím se využít možnosti, které mi UMPRUM nabízí. Spojitost vidím v eleganci, organičnosti a grafickém pojetí modelů. Postupně v tom nacházím svůj rukopis.
Za svou sílu považuji to, že od sebe chci vždy víc, nespokojím se s polovičatostí. Do každého modelu dávám maximum, aby to bylo něco, za čím si opravdu stojím.
Na co jste se zaměřila v nejnovější kolekci?
Je o kloboucích a headpiecech. Letos pracuji s laser cutem a zkoumám jeho možnosti. Hlavním materiálem je technické hedvábí, které si mě získalo svými vlastnostmi. Pravděpodobně se z ní v příštím semestru rozvine i oděvní část. Více zatím prozrazovat nechci. Přijďte se na ni podívat na Artsemestr.
