O Richardu Langdonovi se teď píše nejčastěji jako o „prvním transgender herci v česko-slovenském filmu“. Dnes přichází do kin dobové drama Úsvit, ve kterém, byť neherec, ztvárnil zásadní roli Saši. Muže, který se – stejně jako Richard – narodil v ženském těle. Svěřil nám svůj příběh.
Už od útlého dětství jsem vnímal, že pohlaví, s nímž jsem se narodil, se neztotožňuje s mým vnitřním prožíváním, jen jsem to tehdy neuměl pojmenovat. Vybavuje se mi důležitá vzpomínka, která odstartovala moje vnímání sebe sama. Bylo mi pět nebo šest a měli jsme jít na svatbu. Máma mi připravila šaty a bratrovi oblek. Intuitivně jsem chtěl ten oblek, ale bylo mi vysvětleno, že oblek nosí jen kluci a já kluk nejsem. S pláčem a velkým pocitem diskomfortu jsem si nakonec vzal připravené šaty, ale věděl jsem, že to ve skutečnosti nejsem já.
Celou pubertu a rannou dospělost jsem nosil masku, žil dvojí život a hrál si na někoho, kým nejsem, abych naplnil očekávání rodiny a společnosti. Po všech těch letech sebezapírání jsem už ale takhle žít nedokázal. Nikdo netouží být odmítnut rodinou, opustit luxus mamahotelu a být v náročném období dospívání sám, ale i přesto jsem se osamostatnil a začal kráčet životem jako Richard. A tehdy začala moje cesta sebelásky a sebepřijetí. Dopřál jsem si mít kontrolu nad svým životem a začal dělat rozhodnutí, která mě činila šťastným.
Nejdůležitější existenční věcí pro mě bylo začít řešit tranzici. Potřeboval jsem zrcadlit i navenek, kdo jsem. Celou dobu mi byla oporou partnerka a její rodina, přijali mě mezi sebe a máme velmi blízké vztahy. I s mojí rodinou je to už jiné. Hledáme k sobě cesty a zlepšila se nám vzájemná komunikace, což považuji za zásadní krok. Ostatní je v procesu a věřím, že časem všechny ty cesty nejen najdeme, ale půjdeme po nich společně.
„Jen“ dobrý a šťastný život
Rozhodně nechci vzbuzovat lítost nebo soucit. Právě naopak. Snažím se ukázat, že i když si každý neseme v batůžku na cestě životem něco jiného a naše zkušenosti jsou rozdílné, všichni zažíváme běžné radosti a starosti. Nežádám proto společnost o nějaká privilegia. Nechci ji rozvrátit, žít na úkor ostatních nebo dělat cokoli, co by někomu snížilo kvalitu života. Mé dny se v mnohém podobají těm vašim. Platím stejné daně, splácím úvěr, nadávám na inflaci… Chci jen žít dobrý a šťastný život, což chceme asi všichni, tak proč tolik nenávisti? Zkusme v sobě najít snahu porozumět jinakosti, vzdělávat se a odlišovat mýty od faktů. Někdy k tomu stačí i obyčejná konverzace u piva, prostě si pokecat o životě. Předsudky, mylné představy a lpění na mýtech o trans lidech posilují nenávist a zabíjejí. Na Slovensku jsme to už zažili.
Člověk zredukovaný na tělo
Mnoho cis lidí je zvědavých, jak vypadají těla nás, co jsme trans. Tomu úplně rozumím, ale uvědomme si, že by to neměla být veřejná debata. Bylo by pro vás oukej, kdyby bylo vaše tělo nebo tělo vašeho dítěte předmětem hromadné diskuze? V běžném hovoru u kávy přece nedebatujeme o hloubce, tvaru, vlhkosti nebo délce genitálií, tak proč by to u trans lidí mělo být jiné? Na nevědomost lidí se nemůžu zlobit, a proto doufám, že i tenhle můj monolog přispěje k rozšiřování obzorů. Moc bych si přál, aby naše životy nebyly redukované a definované jen našimi těly.
Neustále gradující vlnu nenávistných projevů ze strany slovenských politiků a jejich návrhy diskriminačních zákonů namířených proti LGBTQ+ lidem nedokážu ignorovat. Můj život patří jenom mně a nedovolím nikomu s ním manipulovat, překrucovat fakta, realitu a vědecké poznatky. Proto jsem se začal pohybovat v občanskoprávní oblasti a pomáhající profesi. Nezapomínejme, že byl před rokem v Bratislavě spáchán teroristický útok, při němž zabili Matůše Horvátha a Juraje Vankliče, a to jen proto, že přišli na limonádu do Teplárny, podniku, kde se scházejí lidé z komunity. Často se setkávám s názory, že si za to můžeme sami, ale sexuální orientaci nebo genderovou identitu si člověk nevybírá.
Svítá?
Tvůrců Úsvitu si moc cením. Během našich debat jsme se rychle sladili v tom, co znamená zpracovávat téma pohlavní identity důstojně a s respektem. Režisér Matěl Chlupáček sám zdůrazňoval, že nejde o filmový žánr, který by byl zaměřený na tělesnost. Vždycky dbali na moje pohodlí a respektovali výhrady k některým, pro mě dost intimním scénám. V soukromí jsem totiž hodně konzervativní. Sám sebe identifikuji jako sice trans, ale binárního muže. Je pro mě důležité uzavřít manželství, preferuji monogamní a trvalý vztah. Zároveň citlivě vnímám zobrazování nahoty jako takové, takže jsme některé pasáže filmu udělali tak, abych moc nepřekračoval svoji komfortní zónu. Není to proto, že bych nebyl spokojený se svým tělem po medicínské tranzici, ale z principiálních a hodnotových důvodů.
Po přečtení scénáře jsem si uvědomil, že mám se Sašou hodně společného. Jeho vnímání okolí, zranitelnost, silná touha po rodinném zázemí, vůle a pracovitost mi byly hodně blízké. Jeho život je inspirovaný skutečným životem intersex člověka žijícího v té době, takže jsem chtěl, aby byl autentický, aby to byl on. Každopádně je Saša Matula mojí součástí.
