Tématem návrhářky Lenky Vackové jsou udržitelnost a recyklace. Vystudovala UMPRUM a v roce 2017 získala jako návrhář roku cenu Czech grand design. Absolvovala studijní stáž na Královské dánské akademii umění, a pak se do Kodaně vrátila na pracovní stáž u návrháře Henrika Vibskova. Do Skandinávie ji to táhne často, vedle Dánska jí učarovalo i Švédsko. Teď se ale hlavně věnuje svému pražskému obchodu, kde prodává látky, které zachraňuje třeba ze zkrachovalých továren.
Proč jste se vydala na stáž zrovna do Dánska?
Vždycky mě lákal víc sever než jih, má úplně jinou atmosféru. Je mi hodně blízké, jak se tam lidi chovají a jak žijí. Přijde mi, že jsou spokojení a míň si stěžují než my. Ráda se vracím i do Švédska kvůli přírodě. V Dánsku jsem z té přírody tolik neviděla, byla jsem tam za studiem, takže jsem prozkoumávala Kodaň a okolí.
Kdy jste poprvé objevila kouzlo severu?
Začalo to Švédskou královskou cestou. Šli jsme ze severu Švédska z Abiska 500 kilometrů dolů do Hemavanu, což nám zabralo asi 21 dní. Královská cesta začíná za severním polárním kruhem, přechází se polární kruh a jde se dolů. Poprvé jsem viděla nezapadající slunce, které kroužilo nad námi. Jen se zešeřilo a pak zase rozjasnilo. To jsem fakt chtěla vidět, na to jsem se těšila. Skoro na každém kroku byla stáda sobů a podařilo se nám vidět i losy. Bylo hezké sledovat, jak se mění krajina. Na severu byly jen keře, žádné stromy. Nebo úplně jiné kytky, borůvky, brusinky… A všude hlavně úplně azurová voda, ze které člověk může pít nebo se v ní koupat.
A čím vás pak oslovila Kodaň?
Na Kodani se mi líbí, že je to hlavní město, ale zároveň působí maloměstsky. Není velká, je taková útulná, přívětivá. Člověk všude dojede na kole, z centra je za chvíli na pláži. To město je prostě dělané pro žití a pro lidi.
V čem je přívětivější než třeba Praha?
Řekla bych, že je tam mnohem víc zeleně a plánování města je řešené citlivěji než u nás. Už třeba to, že se tam všude jezdí na kole. Někomu to nemusí vyhovovat, ale mně to přijde úžasný. V Praze se to bere tak, že cyklista překáží, ale tam je to naopak a vlastně překáží auta. Přijde mi, že lidi jsou potom zdravější. Každý den se hýbou, protože nesedí v autě, a pak se to projeví na všem, i na psychice.
Jezdí na kole i v zimě?
I v zimě. Zrovna jsme tam v prosinci byli navštívit kamarády, padaly trakaře, pršelo, ale paní, elegantně oblečené do kanceláře, prostě sedly na kolo a jely a nikdo se tomu nepodivoval. V Praze bychom na takovou paní asi koukali, že je to nezvyk, ale tam je to běžné. Přišlo mi fajn vidět, že se to dá a že je to jenom o zvyku, o ničem jiném. Já už jsem si odvykla a říkala jsem, tyjo, mně už by se asi nechtělo, a přitom jsem tam kdysi taky takhle fungovala.
Líbí se vám, jak se seveřani oblékají?
Určitě. Někdy je to asi trochu nuda, protože jsou takoví strožejší, stylově čistší, ale zároveň je to neuvěřitelně vkusné. Nebo to tak na mě působí, oni to přirozeně umí a vypadá to hezky.
Stáž u Henrika Vibskova jste si vybrala kvůli jeho tvorbě, nebo jste se chtěla hlavně vrátit do Kodaně?
To je právě vtipný. Když jsem byla na stáži na akademii, jezdila jsem kolem jejich studia do školy. Úplně si pamatuju scénu, že jsem jela na kole a viděla jsem stážisty, jak si u moře na sluníčku něco vyšívají a mají pohodu. V tu dobu jsem to studio ještě ani neznala, musela jsem si ho googlovat. Líbilo se mi, jak tam lidé fungují, tak jsem se přihlásila. Až zpětně jsem se dozvídala, že je to docela velké jméno. Taková náhoda.
Co jste u něj dělala? Taky vyšívala u moře?
To studio je poměrně malé a jako stážisty nás pustili úplně ke všemu, okamžitě nás vzali do party. Viděla jsem celý proces vzniku střihu nebo návrhu až po odeslání do produkce na šití. Zároveň jsme řešili třeba i instalace na přehlídky nebo výstavy. Hierarchie tam nebyla skoro vidět, bylo to až takové rodinné. Navzájem jsme si vařili obědy, jedli jsme je společně u moře, po práci jsme si dali víno, a když bylo hezké počasí, šli jsme se třeba v polední pauze koupat. Jednou za dva roky se za nimi do Kodaně vracím. Ve studiu mívají výprodej skladu a vždycky si odvezu něco na památku.
Máte oblíbené nějaké další skandinávské návrháře?
Hned mě napadla z Dánska Stine Goya, která má výrazně ženštější rukopis. Je to pořád plné barev a to oblečení není nuda, tu mám taky ráda.
Všímala jste si během pobytu, že v textilním průmyslu víc hledí na ekologická témata?
Jela jsem na sever s tím, že to tam bude v tomhle už osvícenější, ale musím říct, že z mých spolužáků na akademii se udržitelnosti nikdo aktivně nevěnoval, ani potom ve studiu u Henrika. Ale to už se posunulo, teď už to řeší ve všech směrech. Ale když jsem tam byla v roce 2016 na stáži, z legrace se mi posmívali, že já jsem ten ekolog a že to přeháním. Někdy jsem měla až pocit, že se hromadně tváří, jak řeší udržitelnost, ale už to neřeší jako jednotlivci. Nikdo třeba netřídil odpad. Asi záleží, kde se člověk vyskytne, ale byla jsem z toho překvapená, čekala jsem něco jiného.
Myslela jsem, že jste se inspirovala právě tam. Jak jste se tedy k udržitelnosti dostala?
Asi to vzniklo přirozeně. Vadilo mi tvořit odpad. Když jsem něco potřebovala, chodila jsem do sekáčů. A čím víc se o to člověk zajímá, tím víc se mu to propojuje i to doho, co jí nebo jak nakupuje.
Propojila jste to i se svou prací. Jak vlastně funguje váš obchod?
Můj obchod Textile Mountain právě předchází vzniku textilního odpadu. Zachraňujeme textilní a galanterní přebytky, aby lidi měli možnost kupovat něco ekologičtějšího, než je v nabídce normálních obchodů. Nabízíme kusy látek, které by se jinak nevyužily, znehodnotily nebo by skončily na skládce. Spolupracujeme s továrnami, studii, kterým zbylo něco z předchozích kolekcí, taky odebíráme od pána, který zachraňoval látky z českých zkrachovalých továren, anebo od lidí, kteří se nám ozvou, že mají něco z dědictví nebo po babičce.
Může být vůbec móda udržitelná? Jsou s ní spojené nadvýroba, velká spotřeba vody… Čím může módní průmysl svoji ekologickou zátěž snížit?
První věc, co mě napadla: kdyby neexistoval. Vážně si myslím, že už bychom ani nic vyrábět nemuseli. Něco se vyrobí, pak se to vyhodí nebo spálí jenom proto, že se to neprodalo nebo už to není moderní. Tohle je úplně šílený. Dřív to fungovalo tak, že se vyrobené oblečení přešilo nebo ho někdo zdědil. Bylo kvalitní a vydrželo. I když se někdo v oděvním průmyslu snaží řešit nějakou udržitelnost, je to podle mě pořád málo. Vzniká jen další oblečení.
Co s tím může dělat obyčejný člověk? Kupovat míň oblečení?
Určitě. Může si kupovat jen to, co nejvíc potřebuje, a ne kvůli tomu, že je to moderní nebo to vypadá zase jinak. Protože tričko už má, všechno má, ale všichni chceme zase něco nového. Může se snažit podporovat značky nebo výrobce, kteří to řeší, a když to neklapne nebo to člověk nesežene třeba z druhé ruky, tak až pak si koupit něco nového a nosit to do roztrhání.
Kdy se zase vypravíte na sever?
Právě už to se mnou zase šije. Pořídila jsem si psa a minulé léto byl štěně, tak toho ještě moc neušel. Těším se, že tenhle rok už snad ujde všechno. Plánuju, kam bychom mohli vyrazit minimálně na měsíc nebo na nějakou pořádnou túru. Do Norska nechci, je to tam několikanásobně dražší, a navíc mám československého vlčáka a ten má do Norska zakázaný vstup, protože je to kříženec vlka. Takže tam s ním ani nesmím. Přemýšlím zase nad Švédskem nebo spíš o něco více konečně prozkoumat české hory.
