Čtvrtek, 30 listopadu, 2023
spot_img

„Pořád jen čučíš na hokej a nikdy doma neuklidíš!“ Co tím vlastně chceme říct?

Chceme-li žít v lásce se sebou samými i s lidmi okolo nás, velmi pomůže, když víme, co v životě chceme a co potřebujeme. Další důležitý úkol je naučit se dávat své potřeby najevo. A to ideálně tak, abychom nenadělali víc škody než užitku. Když se pak sdílení potřeb v rámci smečky daří, výrazně to zlepšuje celkovou atmosféru i plynulost všedního jízdního řádu.

Tak to v lásce a v životě bývá se vším, vždy je lepší si něčeho být vědom nebo to aspoň v obrysech tušit, než se nechat nevědomky smýkat okolnostmi. O to jde tedy především – dobře znát své potřeby. Obecně v životě, v určitém životním období, v dané chvíli.

Můžeme mít štěstí a blízcí se mohou snažit z nás naše přání dolovat. „Potřebuješ něco? S čím ti můžu pomoct?“ právem patří mezi univerzální kouzelné otázky, které dokážou zázraky. Ale není radno na to spoléhat. Neochota po svých potřebách vědomky pátrat a tendence počítat s jasnovideckými schopnostmi druhých je téměř vražedná kombinace vedoucí k neúspěchu a dlouhodobé frustraci.

Stejně problematická varianta je sice vědět, ale záměrně to tomu druhému neříct, jako že „na to má přijít sám/sama“, to je přece pořádná romantika. Ne, není. Taková představa romantiky je mimo. Jsme dospělí lidé a naučit se adekvátně sdílet své touhy, starosti i radosti je známka osobnostní zralosti.

Za každou výčitkou číhá potřeba

Naše potřeby mají nejraději, když jsou pozorně přijaté a uspokojené. Některým stačí, když je jejich uspokojení aspoň na cestě. Ale když jim nevěnujete dostatečnou pozornost, začnou si hledat jiné cesty. Bohužel ne úplně příjemné a ne tak účinné.

Potřeby se do života nakonec přece jen proderou a negativní pozornost je také pozornost. V komunikaci se převlékají za výčitky, ublíženecké fňukání, kritiku à la „ty nikdy/ty vždycky…“, sarkastické poznámky a tak dále. Odpálí komunikaci do temných končin. Šance na jejich uspokojení – nedej bože činěné v dobrém rozmaru – se rapidně sníží nebo na uspokojení takto přestrojených potřeb prostě vůbec nedojde. Někdy „na just“, někdy prostě proto, že obsahově nebudou správně pochopeny. To v důsledku povede k ještě větší frustraci, stresu a presu.

Výčitky a odsuzující kritika jsou navíc nefér. I při všech možných polehčujících okolnostech je to forma útoku. A takové to důrazné vzdychání nebo pofňukávání je druh citového vydírání. Ve své podstatě též agrese, jen v trochu jiném, beránčím kabátku.

Nejefektivnější je otevřeně, jasně, konkrétně a popisně požádat druhého, jestli by nám mohl vyjít vstříc. Když žijeme v dlouhodobých láskyplných vztazích, není na žádosti o pomoc s čímkoliv nic divného. To, že jsme na všechno dva, nebo nás je v případě rodiny i vícero, je přece obrovská výhoda. A neexistuje jediný důvod, proč toho nevyužít. Je to vzájemné a solidární – i naši blízcí mají své potřeby. A je-li to v našich silách, určitě budeme v jejich naplňování také rádi nápomocni.

A ty potřeby jsou skutečně různé. Možná si v pohodě řekneme o pomoc s nějakou praktickou věcí, ale už nám třeba přijde zatěžko vyjádřit potřebu pozornosti. Tak možná pro připomenutí: je naprosto v pořádku, že potřebujete, aby se vám partner víc věnoval, aby vás vyslechl, v pořádku je i potřebovat fyzické doteky, společné zážitky, konkrétní projevy lásky atd. V pořádku je téměř jakákoliv potřeba – fyzická, mentální, emocionální – a když o ní upřímně „na férovku“ požádáte, vyjeví se snáze i řešení.

Potřeby ztracené v překladu

„Ty se mi vůbec nevěnuješ.“ – Miláčku, já dnes moc potřebuju, abys ses mi věnoval. Můžeš si na mě prosím udělat čas?

„No jasně, je to zas na mně, jako vždycky…“ – Prosím vás, pomozte mi, nestíhám, nezvládám to…!

„Pořád jsi na mobilu.“ – Mě tak mrzí, když u večeře koukáš na mobil. Chci tě poprosit, abychom vyhlásili pravidelný čas bez mobilů – zkusíme to?

„Ach jo, nikdy se se mnou jen tak nepomazlíš.“ – Miláčku, já potřebuju fyzický kontakt, jiný než sex. Můžeš mě u sledování filmu hladit nebo mi třeba udělat masáž nohou?

Jasně vyjádřené potřeby mají daleko větší šanci na úspěšné uspokojení hned z několika důvodů. Jsou konkrétní, obsahují v sobě přímo návrh postupu, který je reálný, a vybízí, aby se finální řešení diskutovalo věcně. Jsou to prosby a každá milá prosba v sobě skrývá i respekt. Výčitka nebo odsuzující kritika říká „já jsem lepší než ty“, a to do vztahu postaveného na vzájemné lásce a respektu nepatří. Milá žádost v nás nezabrnká na strunu oko za oko, útoč, nebo uteč. Výrazně tak snižujeme riziko proti-útočného jednání „na just“ nebo ignorace.

Neberte si to osobně, ale…

… má to i nějaký ten háček. Vyjadřování potřeb je poněkud riskantní záležitost. Někdy to i při vší snaze všech zúčastněných nejde tak hladce, jak bychom si přáli. Ten hlavní risk, který je v sázce, se jmenuje odmítnutí.

Vyjadřovat otevřeně své potřeby je skvělé a zdravé, záruku jejich splnění do puntíku nám ale ani tak nikdo nedá. Reakce může být kladná, ale i záporná. Někdy nám ten druhý prostě zrovna nemůže vyjít vstříc a nemusí v tom vůbec být zlý úmysl. I tak se odmítnutí neposlouchá snadno. Probudí se v nás možná leccos nepříjemného. Proto v sobě ruku v ruce se sdílením svých potřeb musíme vědomě budovat i odolnost vůči odmítnutí. Ano, přesně podle toho slavného poučení si to nebrat osobně. Ale to se lépe řekne a daleko hůř udělá.

Dát najevo vlastní potřebu je takový srdeční a duševní striptýz. Případná frustrace z odmítnutí nám naplno připomene, že jsme se odhalili na dřeň a přiznali svou zranitelnost. Unést vlastní zranitelnost, neskrývat ji, to už je disciplína těžšího kalibru a musíme se to učit. Špatné zkušenosti v nás mohou vybudovat tak dobré obranné mechanismy proti zranění, že nás brání zase až moc. I tehdy, když se podstoupit riziko vyloženě vyplatí.

Všechny tyto riskantní akce sdílení potřeb nebo tužeb prohlubují lásku a intimitu ve vztazích. Ukázat vlastní zranitelnost mnohdy nesprávně považujeme za slabost. Přitom je to naopak známka síly a odvahy. A odvážným přece štěstí přeje, tak směle do toho!

 

Autorka vycházela z doporučení odborníků z Gottman institutu zaměřeného na posilování partnerských vztahů, který založili psychologové John a Julie Gottmanovi, a z vlastních dlouholetých zkušeností s vedením blogu Uměnímilovat.cz, kde se věnuje vztahovým tématům.

Vychází 28. listopadu

Františka Plamínková – zapomenutá vizionářka, která musela volit mezi láskou a...

Zasadila se o zrušení celibátu učitelek, otevřela ženám přístup ke vzdělání a vybojovala pro ně volební právo. Jenže neměla děti. A tak její poprava nevzbudila tolik emocí jako poprava Milady Horákové a téměř se na ni zapomnělo. Neprávem. Připomeňme si její dramatický život a zásluhy.

Návrat po dovolené do práce bez stresu? 5 triků, díky kterým...

Plný inbox, zmeškané hovory a plnící se diář termíny schůzek? Návrat po dovolené do práce může mít mnoho podob, a čím blíže je start do nového týdne, tím víc stresu v nás může taková myšlenka spustit. Máme pro vás chytré tipy, jak se připravit tak, aby přechod mezi volnem a prací proběhl hladce a bez stresu.

Klára Melíšková a její životní křižovatky

Rozhovor s členkou Dejvického divadla a držitelkou čtyř Českých lvů o rozvodu, o autenticitě a o tom, jak moc dokáže řvát.

Kdykoliv si někam sednu, přijde mi někdo říct svůj příběh, říká ředitelka NF Propolis33

Miroslava Vokounová Krepčíková se nebojí otevírat témata, která jsou tabu. Má dar naslouchání, touhu pomáhat ostatním i sílu provázet lidi v krizových situacích, nemoci, jejich posledních dnech, ale i v nových začátcích. V rozhovoru vypráví o projektech, které Nadační fond Propolis33 podporuje, i o tom, proč se bojíme mluvit s lidmi, kteří někoho ztratili.

Jak voní divadlo? Festival Dream Factory Ostrava má vlastní vůni

Ostravská značka přírodní kosmetiky Jagaia se spojila s divadelním festivalem Dream Factory a připravila přímo pro jeho jubilejní 15. ročník vůni, která sbližuje.
Zavří­t reklamu