Neděle, 1 října, 2023
spot_img

Po ztrátě dítěte je největší chyba dělat, že se nic nestalo

Aneta s manželem se těšili na dvojčata, z porodnice však odcházeli sami… „Dodnes lituju toho, že jsme se s klukama nerozloučili,“ vzpomíná Aneta.

Na světě se ročně narodí zhruba milion mrtvých dětí. Číslo, z něhož většinu z nás zamrazí, aniž bychom sami byli součástí toho smutného příběhu. Jenže je docela pravděpodobné, že jednou budeme součástí života někoho, kdo ten příběh žije. V tom lepším případě. Existuje spousta hloupých frází, kterými (byť ve snaze pomoci) můžeme ublížit. Ale také spousta drobností, kterými můžeme ránu spíše pofoukat, než ji ještě více rozbolavět. Třeba jen nedělat, že se nic nestalo. Nebo dát prostor společnému mlčení. Téma smrti se v posledních letech otevírá a je menší tabu než kdysi. Přesto, pokud jde o děti, pořád v něm přešlapujeme jako sloni v porcelánu.

Riskovali, že je někdo za otevřené sdílení bolesti odsoudí

Právě dnes, 19. července, to jsou tři roky, co moje kamarádka a její muž zažili to, co by žádný rodič zažít neměl. Po porodu císařským řezem odcházeli z porodnice s prázdnou náručí. Jejich dva synové zemřeli. Je těžké něco takového prožít, ale také se na to ptát. Obzvlášť pokud vám na citech zmiňované rodiny osobně záleží. Přesto souhlasili s tím, že když už si museli tento příběh prožít, je dobré, že tím mohou alespoň pomoci někomu dalšímu. Nebylo to ale hned. Jako všude, i tady léčí rány čas. Z živého masa citlivého jen na jemný dotek se stanou pevné jizvy. Které tu jsou a budou. A my se nemusíme bát se na ně ptát. Naopak.

„Pro mě bylo a je nejvíc ozdravný, když o tom můžu mluvit. Naštěstí máme hodně kamarádů a členů rodiny, kteří jsou ochotni to poslouchat,“ usmívá se rusovláska Anet, pro kterou je právě úsměv důkazem toho, že našla znovu smysl života. „Myslím si, že když o něčem často mluvíš – ať je to sebevíc bolestivá věc – člověk to postupem času snáz přijme. Že tu otevřenou ránu prostě pořád čistíš, aby se líp zahojila. Musím říct, že nás až dojalo, kolik lidí nám vyjádřilo podporu,“ vzpomíná. Přiznává, že na to mělo vliv i to, že o úmrtí synů mluvili otevřeně v postu na svém facebookovém profilu. Snažili se tak nevytvářet kostlivce ve skříni, ačkoli věděli, že je za to může někdo odsoudit a považovat to za nedůstojné. Pro ně to byla cesta, jak zamezit rojení teorií. Ačkoli se jim i přesto zcela nevyhnuli, ušetřili si veřejným sdílením události a pocitů velký kus bolesti. Přicházela silná podpora a také zjištění, kolik lidí v jejich okolí o dítě přišlo. Ale také spousta „rad“, které spíše házely klacky pod nohy.

Jste mladí, to ještě budete mít tolik dětí. Časem to přejde a zapomenete na to

I dobrý úmysl může být pořádnou herdou zad. Někdy, ve snaze ukonejšit, řekneme blábol, který udělá s bolavou duší pravý opak. Například říct rodičům, kteří přišli o děti, že to časem přejde a budou mít děti další. „Asi bych na jejich místě říkala obdobný věci. Vlastně ani nevím, co jsem v tý chvíli chtěla slyšet, co by byly ty vhodný slova útěchy. Ono možná někdy takový společný mlčení může taky hodně pomoct,“ říká Aneta, pro kterou byl od samého počátku největší oporou její manžel. Byli si oporou navzájem. Při pohledu s odstupem času byl možná právě on tím, kdo musel být silný za ně oba. Ačkoli bolest ze ztráty byla zcela totožná v obou srdcích.

Otěhotněla navzdory tomu, že jí lékaři nedávali moc šancí

Vojta s Markem přišli na svět neočekávaně očekávaní. Byly vytouženými dětmi Anety a Pavla. Mladého páru, který přináší dobrou náladu všude, kam přijde. Čekali na děti několik let a výsledky vyšetření ukázaly, že kvůli neprůchodným vejcovodům může Aneta otěhotnět jen prostřednictvím umělého oplodnění. Na tuto možnost se s manželem necítili a rozhodli se počkat. A jak už to bývá, právě v tom okamžiku Aneta otěhotněla přirozeně. Z Pavla si utahovala, ať si jí nepřeje, jestli to budou trojčata. „Od počátků snažení jsem na trojčatech trval a stále jsem tvrdil, že je to prakticky jasná věc. Žena byla samozřejmě proti. Když nám sdělili, že se jedná o dvojčata, nemohl jsem se přestat usmívat hodně dlouho od ucha k uchu. Jeden z velmi štastných okamžiků života,“ vzpomíná ještě teď s úsměvem Pavel.

Všechno probíhalo bezproblémově. Až do 27. týdne

Těhotenství probíhalo bez komplikací a připravovaný dětský pokoj se měnil v útulný domov dvou vetřelců, jak jim nastávající rodiče s láskou říkali. Do bříška přicházely od mámy, co miluje muziku a zpěv, ty nejlibovější hudební kusy a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco „podělat“. Jediným rizikovým faktorem bylo to, že kluci byli jednovaječní a dělili se o jednu placentu. Zhruba dva týdny před porodem, tedy ve 27. týdnu, začalo být mámě nedobře. Ačkoli ultrazvuk neukázal žádný problém, instinkt ji poslal do nemocnice, kde dostala kapačky magnezia a podivné uklidnění, že obrovský tlak v břiše je přece při očekávání dvojčat normální.

Pak ale přišly kontrakce. „Paní doktorka, která ten den sloužila, se snažila najít ozvy, ale to se jí nedařilo. Najednou kolem nás běhalo hrozně moc lidí, byl to totální chaos. Někdo hledal ozvy, někdo mi píchal kanylu, další se mnou vyplňoval dokumenty ohledně jmen dětí, další sestřička obvazovala nohy. Ani přesto jsem si ale nepřipouštěla myšlenku, že by to mohlo dopadnout tak, jak to dopadlo. Pořád jsem si říkala, že prostě budeme mít maličký nedonošený chlapečky, což při dnešní úrovni našeho zdravotnictví není taková tragédie. Nakonec jsem rodila akutně císařským řezem v celkový narkóze. Že se kluci narodili mrtví, mi řekl můj muž, když jsem se z narkózy probrala.“

Dodnes lituju toho, že jsem se s klukama nerozloučila

Pavel s Anetou měli na zdravotnický personál po porodu štěstí. Jeho přístup byl i přes tehdejší koronavirová opatření velmi lidský a vnímavý. Tatínka nechali na pokoji, který dostala Aneta vlastní. S jinou rodičkou na šestinedělí ji nedali, a tak mohla bez výčitek a v klidu dát prostor svým emocím. Hodně ji mrzelo, že svoje chlapečky neviděla.

„Chvíli po tom, co mi muž řekl, že kluci umřeli, za náma přišla do pokoje lékařka, která porod vedla. Možnost kluky vidět a pochovat si je nám nabídla. Oba jsme ale byli tak v šoku, že jsme to odmítli. Je to něco, čeho do teď hodně lituju. Kdybych měla víc času na rozmyšlení, asi bych se rozhodla jinak,“ uvažuje Anetka. Pavel má v tomto směru pocity opačné: „Já musím přiznat, že daného rozhodnutí po zhodnocení asi nelituji. Nemyslím, že by se mi nějak ulevilo tím, kdybych držel jejich tělíčka bez duše v náručí. Spíše naopak. Vzpomínky na ně by se staly ještě bolestivějšími.“

Bylo jasné, že je něco špatně, ale nikdo nechtěl nic říct

„První noc měla službu naprosto úžasná sestřička Petra Pechová, která mi neskutečně pomohla,“ přidává svou vděčnou vzpomínku Aneta. „Tenkrát mi řekla jednu dost zásadní větu: Kluci si to ale takhle sami vybrali. Možná to teď zní jen jako laciná útěcha, ale tahle jedna věta mi paradoxně hodně pomohla postupem času tu situaci přijmout.“

Zatímco Aneta má vzpomínky bezprostředně po porodu rozmazané, její muž si pamatuje každou vteřinu. Navzdory tomu, že by možná raději zapomněl: „Po zběsilé jízdě do porodnice se avizovaná chvilka čekání protáhla skoro na hodinu. Nikdo mi nechtěl říct, co se vlastně stalo. Už tady bylo jasné, že je něco špatně, a každá další minuta byla o to horší. I přes to, že se považuji za velmi trpělivého člověk, kdybych se teď dostal do podobné situace, oznámím personálu, že pokud mi nesdělí jakékoliv informace, tak za 10 minut projdu dveřmi, bez ohledu na to jestli budou otevřené nebo zavřené, a bez ohledu na následky,“ vzpomíná emotivně táta.

Smutnou zprávu mu nakonec sdělila lékařka, která ho následně odvedla za manželkou na pokoj. Musel ale vyplnit ještě štos byrokratických formulářů, které se mu zdály ve chvíli, kdy na ně přes slzy neviděl, absurdní. Dostal nabídku, že sdělit Anetě výsledek porodu může lékařka, to ale odmítl. „Jelikož Anetka byla po celkové narkóze, její vzpamatování po urgetním zásahu probíhalo na pokoji zhruba tři hodiny, během kterých se občasně probouzela, ptala se na kluky, občas opakovaně na to samé, rozbrečela se a zase uprostřed vět upadala zpět do spánku. Stavy bělosti se postupně prodlužovaly, až se Anetka úplně probrala. V ten okamžik za námi přišla lékařka, kterou jsem předem požádal o dovysvětlení informací ženě.“

Můj muž byl silný za nás oba. Až dnes si to naplno uvědomuju

Pavel mohl být s Anetou, jak dlouho chtěl. Ocházel ale na noc domů. Rodina i přátelé mu nabízeli svou pomoc a přítomnost. On však věnoval veškerý noční čas úklidu dětského pokoje. „Možná ta potřeba toho všeho, co je nutné udělat, mne držela v úsporném provozním stavu. Mozek fungoval tak na 30 %, ale tělo se většinu času jen hýbalo. Nebyl jsem schopen vypočítat jednoduchou násobilku, naplánovat cokoliv, co mělo více než dva kroky. Srdce mi bušilo jako kdyby chtělo vyskočit, a musím uznat, že od té doby mám problém s mluvením, když se plně nesoustředím. Některé věci po několika měsících ustoupily, některé zůstaly jako jizvy na duši,“ svěřuje se se svými pocity táta, který se postaral o to, aby byl návrat domů s prázdnou náručí alespoň o něco méně bolestivý.

S vyřizováním pohřbu jim v nelehkém období pomohli kolegové z práce. Aneta tou dobou pracovala jako smuteční řečník, a tak se sami nabídli. Právě tato práce jí pravděpodobně v celém období velmi pomohla. Stejně jako fakt, že po ukončení studia působila několik let jako sociální pracovník v domácím hospici a smrt viděla nesčetněkrát zblízka. „Samozřejmě že když se jedná o blízkého člověka, je to mnohem silnější emoce,“ přiznává. „Asi to zní jako klišé, ale ono to chce čas. Hodně času. Odžít si to, oplakat to. Pak to můžeš po čase přijmout. Ale zároveň mít i víru v to, že zase jednou budeš mít chuť se usmívat.“

 

Memorybox je krabice s drobnostmi, které pomohou rodičům uchovat vzpomínky na dítě a usnadní proces truchlení. Takovéto memoryboxy, na jejichž výrobě se podílejí dobrovolníci, poskytuje rodičům organizace Dítě v srdci. Foto: Dítě v srdci

Díky své ztrátě má Aneta pochopení pro ostatní ve stejné situaci. Pomáhá finančně i sdílením prožitků

Aneta je ráda, že v naší zemi existují neziskové organizace, které přinášejí rodinám podporu. „Možnosti tu určitě jsou. Myslím, že hodně záleží na konkrétní porodnici, kam dokáže rodiče nasměrovat a s jakou organizací má případně navázanou spolupráci. I nám staniční sestra přinesla na pokoj letáky s nabídkou pomoci. Například ve společnosti čím dál více rezonuje přínos memoryboxů. Zmínit můžu spolek Dítě v srdci, který krom jiného pořádá setkání rodičů, co o dítě přišli. Na Facebooku mají skupinu Dítě v srdci pro rodiny po ztrátě miminka. Skupina je hodně aktivní. Sdílení svýho příběhu s rodiči, kteří si prošli stejným nebo podobným trápením, je ohromně úlevný. Člověk ví, že na to není sám a že zrovna v týhle skupině najde pochopení,“ připomíná Aneta důležitost podobných organizací a odkazuje na sbírku dárcovské platformy Znesnáze21, která právě na tuto podpůrnou službu aktuálně shání finanční pomoc. V loňském roce spolek pečoval o více než 1000 rodin. Do porodnic a rodinám do prázdných náručí bezplatně vložil 452 memoryboxů.

Většinou se v takových situacích točí pozornost kolem mámy, táta ale cítí stejnou bolest

Aneta s Pavlem v nemocnici nevyužili nabízenou pomoc tamního psychologa. Měli jeden druhého a to pro ně bylo v tu chvíli nejvíc. Sdílení bolesti a možnost o tom spolu mluvit byla ta jediná podpora. „Za sebe ale musím říct, že jsem si na svým muži spíš vylívala emoce, než že bych mu pomohla. Když nad tím zpětně přemýšlím, musím říct, že je fakt úžasnej, jak to celý ustál. I s ohledem na to, že v takových případech se většinou pozornost točí kolem mámy i přesto, že táta cítí úplně stejnou bolest. To je podle mě vůbec dost opomíjený téma,“ posteskla si žena, která má, jak říká, měsíc po porodu v mlze.

Okamžik, kdy pocítila potřebu odborné pomoci, přišel, až když zjistila, že je znovu těhotná. Ačkoli měla obrovskou radost a motivaci se poprat s osudem, zároveň měla šílený strach, že se zase něco stane, že není schopná donosit a porodit zdravé dítě. Ve svém městě narazila na terapeutku, která jí lidsky i profesně skvěle sedla a vlastně ji navštěvuje ještě dnes. Ačkoli se společně už dávno věnují jiným tématům, na kluky se řeč občas také stočí. Tehdy to ale bylo téma číslo jedna. Vnitřně totiž cítila, že se musí se smrtí chlapců srovnat, aby další dítě nemělo jednou pocit, že je pouhou náhradou za svoje starší brášky.

Máma nosí dítě v srdci, táta v hlavě

Pavel není člověk, který by se svěřoval se svými pocity. Odcházely samy. „Navíc s daným člověkem jste tak nějak společně na jedné straně barikády, výchozím bodě, startovní pozici,“ vysvětluje. „Myslím, že jsem četl někde text, že máma nosí dítě v srdci, tátové v hlavě. Z toho jasně plyne, že emoce musí proudit více jedním směrem. Tudíž vše v pořádku. Jinak Anetce děkuji, že se máme. Beru jako hlavní úkol muže/manžela/partnera ochránit a zabezpečit rodinu, pomoci a podpořit všechny, co máš za sebou a zastavit/zmírnit veškeré nebezpečí či problémy, co na vás míří za jakoukoliv cenu, i za cenu života. Je bolestivé, že v životě přijdou chvíle, které i přesto, že uděláš vše, co bys měl, dopadnou špatně a nemůžeš to ovlivnit.“

Vilík nikdy nebude jedináček, říkají jeho rodiče. Foto: poskytnutou Anetou a Pavlem

Když mi po porodu řekli, že syna odvezli na JIP, myslela jsem, že se zblázním

„Narození Vilíka pro nás byla obrovská radost, ale aby to nebylo úplně snadný, měl poporodní infekci. Když za mnou po porodu přišla lékařka s tím, že ho museli převézt na JIP, myslela jsem, že se zblázním. Byla jsem přesvědčená, že přijdeme i o třetí dítě. Naštěstí si na JIP pobyl týden a deset dní po porodu jsme odcházeli domů,“ vzpomíná na okamžiky strachu. Tentokrát se vraceli domů z porodnice tři. Ale doma jich je a bude pět. Urničky dětí jsou pořád doma a tam také zůstanou. „Jel pro ně můj muž, bála jsem se, že to nezvládnu. Musím ale říct, že jsem naopak pocítila obrovskou úlevu. I když to pro někoho může znít až morbidně, jsem ráda, že je máme doma. Neumím si představit, že by byli někde na hřbitově,“ říká máma, která o Vojtovi a Markovi s téměř dvouletým Vilíkem úměrně jeho věku mluví. Stejně tak i táta. Chtějí, aby o svých brášcích věděl. Jsou přece součástí jeho života.

Ještě před rokem by svůj život vyměnila za život synů

Ne každý v jejich okolí ale tento postoj sdílí. S příchodem třetího syna jako by se vše do jisté míry vynulovalo. Na otázku lidí, jestli budou mít druhé dítě, odpovídají, že by to bylo dítě čtvrté. „Něco jinýho je, když se seznámím s někým novým a dojde řeč na děti. Vždycky mám dilema, co odpovědět na otázku, kolik máme dětí. Když řeknu, že jedno, mám pocit, že jsem kluky zradila. Když řeknu, že tři, ale dvě z toho nám umřely, uvedu tím toho druhýho do rozpaků. V tomhle sama pořád nějak nemám jasno,“ svěřuje se žena s velkým srdcem, kterou jsem poznala před sedmi lety v situaci, kdy se rozhodla obdarovat nespočet osamělých seniorů vánočními dárky. Zabalenými vlastnoručně tak nádherně, že je podle mého dodnes nerozbalili. Vnímám její laskavost a moudrost s respektem a pokorou k životu a tomu, co nám všem může přinést, ale i vzít.

Ještě před rokem říkala, že kdyby mohla, vyměnila by život svůj za život svých dvou prvorozených synů, ačkoli už byla máma malého Vilíka. Dnes už mluví jinak: „Hodně dlouho jsem to tak cítila. Ale teď vím, že tady žádný ,co by, kdyby‘ není. Věci jsou, jak mají bejt, i když to občas dost bolí,“ přehodnocuje svůj postoj s tím, jak život plyne. Ty dvě jizvy na duši nikdy nezmizí. Stejně jako ta od císařského řezu, jejíž pevnost museli lékaři už půl roku po něm pravidelně kontrolovat, protože v sobě nosila třetího syna. Nepřišel jako náhrada. Přišel jako motivace k životu, přišel v pravý čas. Do pětičlenné rodiny, kde je teď tím nejmladším, kdo denně kouzlí mámě úsměv na tváři.

Najít si něco, pro co žít

„Je potřeba vydržet. Ostré hrany se časem obrousí, nejsilnější emoce trochu vychladnou. Bolest sice nikdy nezmizí, ale nebude tak intenzivní a na povrchu. Úsměv a radost přijde nejdříve po troškách, ale pak čím dál ve větších dávkách, až se člověk skoro vrátí do předešlého stavu. Je potřeba se vrátit do starých kolejí, popřípadě najet do nových a najít si něco, pro co žít. I kdyby to mělo být pro začátek něco malého. My jsme měli to štěstí, že přišlo něco velkého,“ uzavírá uplynulé tři roky od smrti synů táta, jehož slova jsou důkazem toho, že ačkoli je to máma, kdo nosí děti pod srdcem, je to i táta, kdo je společně s ní bude vždy nosit v srdci.

Vychází 2. října

10 skladeb, které naladit do sluchátek i v roce 2021

Na začátku roku se často zamýšlíme nad tím, co nám uplynulých 365 dní dalo a vzalo. I když by možná věci, o něž jsme...

Už jste někdy nocovali v kostele? Zkuste champing

Ve Velké Británii můžete strávit dovolenou opravdu originálně. Zažijete výjimečnou noc, třeba v gotickém chrámu z 12. století, a zároveň tím přispějete na záchranu...

Jak se fotí Laskavci: Rozhovor s fotografem Janem Tichým o lidech, kteří dělají dobré skutky

Celý srpen si můžete v obchodním centru Černý Most prohlédnout výstavu portrétů lidí, kteří byli ocenění v poslední sérii projektu Laskavec. S fotografem Janem Tichým jsme si povídali o focení na onkologii, v porodnici i na svatbě.

Pomozte vybavit děti samoživitelek pastelkami a sešity

Školní rok sice končí, ale rodiny, které na tom nejsou finančně dobře, už teď mají těžkou hlavu z toho příštího. Usnadnit jejich dětem vstup do školy má za cíl sbírka Papírový Šatník, kterou pořádá Papelote spolu s Šatníkem Nory Fridrichové.

Fotografie moravských polí uspěla v mezinárodní konkurenci soutěže Earth Photo

Autorem snímku z Českého Toskánska je fotograf Daniel Franc, který letos uspěl také v soutěži Czech Nature Photo. Prohlédněte si oceněné fotografie v online galeriích.
Zavří­t reklamu