Povídání o smutku? To jako vážně? Teď, když je tak hezky? Ano. Smutek se totiž na roční období ani na počasí neptá. Na smutek nikdy není vhodná doba. Když přijde, chceme se ho většinou co nejdřív zbavit. On nás má ale rád a je pro nás v mnoha ohledech velmi důležitý. Chce nám pomoct vyrovnat se se změnou jak hrom a nabrat síly na další pokračování naší životní krasojízdy.
Někdy přesně víme, proč jsme smutní, a vůbec se tomu nedivíme. Někdy důvod tušíme jen v obrysech. To „něco“ s námi ale asi dost zamávalo. Smutek nás zpomaluje, vede nás do sebe, chce po nás, abychom se stáhli a dočerpali energii, ať se můžeme srovnat s novými okolnostmi. Skutečnost, že nic nebude tak úplně jako dřív, je dost surová. Je a bude vše jinak – což nutně neznamená, že špatně –, ale je potřeba to v sobě nechat chvíli uležet.
Jsem tvůj smutek, pozvi mě dál
Možná to bude znít divně, ale jestli se chcete smutku co nejdřív zbavit, tak se o to minimálně zpočátku nijak nesnažte. Zalezte si někam do koutku a věnujte mu pozornost. Smutněte a truchlete. Prožití smutku je nejrychlejší cesta i cíl. Když se ho budete chtít na sílu zbavit, vrátí se vám stejně někdy oknem, dveřmi nebo klidně i komínem.
Smutek může a nemusí vypadat jako celistvé období s určitými fázemi. V běhu všedních povinností se málokdo může smutku úplně poddat, tak jsou to nakonec spíš různě silné momenty – o to větší pozornost si zaslouží. Když je dobře odžijeme, jejich četnost i intenzita se budou postupně zmenšovat.
Každý jsme jiná „plačka“, někdo větší, někdo menší, jiný neuroní slzu, ale jestli se vám chce plakat, tak plačte. Pláč je velmi úlevný a léčivý, jsou na to i vědecké důkazy. Například studie psychologů z Erasmovy univerzity v Rotterdamu z roku 2008. Už na počátku 80. let zjistil americký biochemik William H. Frey (autor knihy Crying: The Mystery of Tears), že takzvané emoční slzy obsahují o čtvrtinu víc proteinu než běžné „provozní slzy“, které mají za úkol zvlhčovat oko od rána do večera. Z té dávky proteinů navíc stojí za zmínku stresové hormony, které i tímto způsobem tělo vyplavuje pryč, najdou se tam ale např. i endorfiny tišící bolest. Rada „Neplač!“ je tedy úplně na houby.
Na pobyt ve smuteční noře si dovolím jeden tip – zkuste svou bolavou duši vypsat. Pište, co vás napadne, co vám je nejvíc líto. Papír smutek unese a je to výborný nástroj pro zorientování se v dané situaci a v jejím prožívání.
Možná kromě smutku prožíváte i další emoce – hněv, vztek, bezmoc, zradu, nedůvěru atd. Na všechny pocity máte nárok. Nechte smutek, ať vás provede po krajině vaší duše. Je dobré mít tušení, co se ve vás děje. Možná vám z toho bude zase do pláče, ale to nevadí. Někdy to vypadá, že slzy snad nemají dno, ale mají, nebojte.
Dělání všechny smutky zahání
Až se trochu zklidníte, pořádně se vyspíte a pocítíte aspoň maličkou jiskřičku chuti si od smutku dát pauzu, zkuste se pustit do nějaké fyzické aktivity, ideálně ne příliš náročné. Vsaďte na jakékoliv cvičení, procházku, sport nebo i drobnou fyzickou práci. Pověstné „Dělání, dělání, všechny smutky zahání…“ fakt funguje. Neplánujte si hned maraton – ne nadarmo se smutek pojí s fyzickou únavou, tělo nabírá síly. Buďte na sebe hodní a nečekejte nějaké extra výkony. Poměrně dobře zabírají i takové ty zdánlivě bezduché domácí činnosti, jako jsou úklid, žehlení či třídění věcí. Když si během nich představíte, že vlastně uklízíte i ve své duši, třeba se hned budete cítit o fous líp.
Pomocné ruce a uši
Říká se, že sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílený smutek je poloviční smutek. Momenty smutku, které naplno prožijeme o samotě, jsou ale nenahraditelné a nutné. Nicméně čas v milé společnosti také přijde vhod a je velmi cenný. A to často pro všechny strany, protože být nablízku někomu, kdo prožívá těžkosti, obohatí i nás. Je dobré si akorát uvědomit, zda společnost vyhledávám primárně za účelem sdílení strastí nebo chci od smutku odvést pozornost (nebo obojí). V případě prvním je dobré to říct – na férovku oznámit, že je mi blbě a potřebuji se vypovídat. Ne každý umí být dobrá „smuteční“ vrba. V případě větších ztrát a tragédií se vás někdo může i regulérně bát, protože vůbec neví, co si s tím má počít. To je v pořádku, nezlobte se a neberte si to osobně. Někdo utíká i před vlastním smutkem, natož před cizím. O to vděčněji můžete ocenit ty, kteří se role vrby rádi a obstojně zhostí. Když je nouze nejvyšší, někdo se vždy objeví – a může to být ten, u koho byste to vůbec nečekali.
V rámci setkávání s lidmi se člověk asi nevyhne různým dobře míněným, často nevyžádaným, bohužel někdy i úplně mimo radám. Nikdo ale nechodí ve vašich botách. Různé tipy a doporučení jsou prima, ale jen vy sami musíte přijít na to, co vám dělá dobře a co ne. Nenechte se nikam tlačit, už vůbec ne do přetvařování a nuceného omezování smutku – žádná doporučená smuteční lhůta neexistuje, je to individuální.
Každý den se počítá
Poctivě se vyrovnávat se smutkem je docela fuška. Existují velké životní ztráty a tak těžké situace, kdy je vítězství přežít doslova každý nový den. Chce to čas a koňskou dávku laskavosti vůči sobě sama. Pokuste se na chvíli neposlouchat vnitřního kritika, který nad námi obvykle s bičem bdí, všechno chce hned a nic mu není dost dobré.
Zkuste vymyslet, jak sami sobě nejlépe vyjádřit podporu – může to být nějaká drobnost, i to se počítá. Pohýčkání smyslů formou dobrého jídla nebo pití, zajít si koupit něco jen tak pro potěchu, splnit si nějaké přání. Někdy člověka přepadne chuť zkusit i něco bláznivého nebo nového. Proč ne? Může to být symbol blýskání na lepší časy. I v dobách smutku si člověk může (a měl by!) udělat radost.
Čeho je moc…
Smutku samozřejmě může být na jednu lidskou duši příliš, a pak je úplně nejlepší obrátit se o pomoc na odborníky. Od toho tu jsou. V případě nepříjemných fyzických stavů, úzkostných atak, delší nespavosti apod. rozhodně neváhejte a zkonzultujte svůj stav nejlépe rovnou s psychiatrem. Jsou období, kdy jsou antidepresiva nebo léky na spaní záchrana a není žádná ostuda je brát. Když je hodně ouvej, nejdůležitější je jíst, spát a základně fungovat – i s jakoukoliv pomocí.
Dobrá zpráva je, že i ten největší smutek začne jednou slábnout a někdy se nakonec ztratí úplně. A někdy sice tak úplně nezmizí a občas se zase vyjeví, ale život už bude zase naducaný všedními i nevšedními starostmi a radostmi. Každá radost je vedle něj pak taková větší, sladší, jsme za ni vděčnější, což můžeme dát smutku také k dobru. Tak díky, smutku, a zase někdy…
Autorka se dlouhodobě věnuje vztahovým a psychologickým tématům na svém blogu Uměnímilovat.cz.
