Úterý, 1 prosince, 2020

Ztráta dítěte je trauma, které nikdy nepřestane bolet, říká těhotná Vendula Pizingerová

Jestli se o někom dá s čistým svědomím říct, že má v životě takzvaně naloženo, tak je to Vendula Pizingerová. Smrt dítěte, sebevražda manžela, pomluvy, nenávist, rozvod. V centru nechtěného dění zůstává i teď, kdy žije ve spokojeném manželství s mladším mužem a v osmačtyřiceti letech čeká dítě. Právě proto o ní zase lidi mluví, a není to vždycky příjemné.

Vendula je fakt pěkná ženská. Pevná. A ráda a nahlas se směje. Zakladatelka a prezidentka správní rady Nadačního fondu Kapka naděje uzavírá upřímným smíchem i věty, na konci kterých mají jiní slzy v očích. Třeba když mluví o tom, jak by chtěla, aby si mohla popovídat se svojí maminkou a co by jí asi řekla, nebo když vzpomíná na svoji dceru Kláru, která umřela na leukemii. Není cynická. Jen ji život naučil dívat se dopředu. „To víte, že přicházejí chvíle, já jim říkám tři oříšky pro Popelku, které vám jemným cinknutím připomenou to hrozné,“ konstatuje. Jenže má syna, rodinu, do které brzy přibude další člen, lidi, kterým její nadace pomáhá, a to všechno jí dává chuť žít naplno, ať si říká, kdo chce, co chce.

Žijete v Říčanech, které byly vyhlášené jako nejlepší město pro život. Jak moc je pro vás důležité místo, kde bydlíte?

Máme hezké město! A já to štěstí, že bydlím v jeho staré části, kde už nikdo nic nepostaví, kousek od krásné restaurace, koupaliště Jureček s lesem okolo, kam se můžu jít projít, zahrát si beachvolejbal. Říčany slouží pro okolní obce jako určité centrum. Má ale taky jednu nevýhodu, dostat se do Prahy je složité. Když jedu ráno do práce do kanceláře v centru hlavního města, zabere mi to hodinu až hodinu a půl, a to je dost na dvacet osm kilometrů.

Zkoušela jste někdy jet vlakem?

Několikrát ano. Teď bude můj syn jezdit vlakem do školy, jen na druhou stranu, do Benešova. Jenže já se chtěla k nádraží dopravit na kole, a pak jsem se dozvěděla, že tam řádí nějaký gang, co je krade.

To byste musela mít nějakou starou hajtru.

Čert vem kolo. Říkala jsem si, že kdybych jezdila vlakem, dala bych si určitě k obědu skleničku vína, takže bych se dobrovolně stala alkoholikem. Ne, vážně, vozím s sebou věci a většinou jezdím ze schůzky na schůzku, a to by bylo bez auta komplikované. Navíc se v Říčanech nedá u vlaku dost dobře zaparkovat.

To máte pravdu, snad jen v době koronakrize, kdy se lidi báli jezdit hromadnou dopravou. Vy jste byla v tento čas už těhotná. Měla jste z pandemie strach?

A víte, že ne? To spíš lidi okolo mě, ale já ho neměla, chodila jsem i po nemocnicích. Vlastně s odstupem času nevím, co si mám o tom všem myslet.

Vy jste prostřednictvím Kapky naděje pomáhali.

Když začalo přibývat nemocných i mrtvých a chyběly respirátory, roušky, ventilátory a další materiál, rozhodli jsme se, že uděláme na Primě sbírku Vlna naděje. Už před tím jsme dali na pomoc deset milionů korun. Bylo v uvozovkách zajímavé, jak se snažily některé firmy s rouškami natvrdo obchodovat. My jsme se naštěstí rozhodli pro poctivou. Když jsem se pak zpětně dívala na seznam společností, zjistila jsem, že některé dnes vyšetřuje policie. To je děsivé.

Jak se supi dokážou rychle aktivizovat, že.

Máme super roušky, lidi umírají, tak my vám jednu za tisícovku prodáme. To je přece hrozné! A kupovali to staří lidé a ti, kteří neměli jinou možnost. To je jako, když vám léčitel řekne, že vás zbaví rakoviny. Obchod s lidským strachem.

Co vy a strach? Ve vašem životě byly chvíle, kdy jste musela mít obrovský.

V životě jsem se mnohokrát bála. Jenže on je strach a strach. Například když lezu někde po horách a sesunu se. Pamatuju, jak mě jednou manžel držel za ruku, pode mnou byly dva metry. Klouzalo to a on mi říkal, abych dala nohu víc nahoru. Jenže já měla upnuté trekingové kalhoty, žádná vůle deset centimetrů, což samozřejmě být nemá, a sklouzla jsem po břiše dolů. To je ale jiný strach než ten z neznáma. Tak jsem se bála, když byla nemocná moje dcera. To ve mně převládla emoce záchrany, strach jsem si nepřipouštěla. Až když byl všemu konec, začala jsem mít strach, jak to všechno přežiju. Strach životem různě meandruje. Další jsem měla, když jsem se rozváděla se svým druhým mužem. Byl to uměle vytvořený strach z toho, že budu mít napsané v občance rozvedená. Slovo rozvod pro mě bylo strašné. S odstupem času vidím, že to byla v danou chvíli nejlepší věc, co jsem mohla udělat.

Bála jste se opravdu toho slova, nebo toho, že budete sama?

Je pravda, že jsem v životě moc sama nebyla, ani jsem to neuměla. Teprve po čtyřicítce jsem se naučila některé věci ovládat a vychutnávat si je jinak. Když jsem přišla o svého prvního muže, Karla, byl synovi Jakubovi rok a půl. Najednou jsme zůstali jen my dva, a to vás vede k dalším životním krokům, říkáte si, nebude mít mužský vzor, budu na něj sama, a to jsem nechtěla. Jenže pak pochopíte, když tenhle strach překonáte, že jste na většinu věcí v životě stejně sám. Jako když máte chřipku, taky si ji musíte sám doma vyležet. Můžete to sdělit přátelům, psychologovi, které já osobně v životě vyhledala mnohokrát, ale to všechno jsou jen pomocné berličky k tomu, aby člověk zesílil natolik, že vyjde ze zničujících situací se vztyčenou hlavou a absolvuje je pro sebe se ctí.

Foto: Everbay

Jenže někdy to nejde. Před časem mi říkala jedna psychiatrička, že ztráta dítěte, kterou jste zažila, je trauma, se kterým se nemusíte do konce života vyrovnat.

Je to tak. Já ale žiju hodně dopředu. Zároveň jsem člověk symbolik, takové ty tři oříšky pro Popelku – že se vždycky najde něco, co vás trkne a připomene. Mám takové chvíle, ale nerozrývám vlastní bolesti. Znám ale případy lidí, kterým se to nevede. Nedávno se na mě obrátili rodiče, že jim umírá syn. Matka se mě ptala, kdy to přestane bolet. Odpověď je jasně daná. Nikdy. Pomůže tomu čas, rodina. Když zemřela Klára, toužila jsem po dítěti, ale ne jako náhradě oko za oko, takhle to nefunguje. Můj syn je úplně jiný, než byla dcera. Ale to víte, že vám občas hlavou bleskne, co by bylo. Teď by jí bylo pětadvacet a já bych mohla být babičkou. To by se všem idiotům ulevilo! (smích). Řeknete si, odmaturovala by, kam by pak šla, co by dělala. Tohle v sobě musíte nějak zkorigovat, protože jinak se utrápíte. Znám ženy, ale i otce nebo prarodiče, kteří to nedali. Sebere vám to celý život. Věci se v životě stávají z nějakých důvodů a je jen na vás, jak s nimi naložíte. Když se narodil Kuba, po pěti letech od smrti Kláry, měla jsem taky strašný strach, první teplota a hrůza! Pořád jsem volala doktorce, ta ze mě byla už na hlavu. Ale pak se s tím taky vyrovnáte, prostě nic se neděje.

Když říkáte “vyrovnáte”, myslíte tím, že to přijde samo v proudu života, nebo na tom musíte vědomě pracovat a odstínit některé věci?

Byla jsem vychovaná v rodě silných žen, vychovala mě babička, prvorepubliková žena, absolventka rodinné školy, která měla o dost mladšího manžela. I moje máma byla silný člověk, táta voják. Takže jsem spoustu věcí dostávala odmala hrou a komunikací.

Proč vás vychovala babička?

Máma chodila do práce, vedla firmu, která dělala výstavy. Jezdila pryč v šest ráno, vracela se v sedm večer. Byla to ostrá, tvrdá žena.

Vy působíte podobně.

Mám něco po ní, ale vím, že v nitru taková nebyla. Někdy určité bariéry nedovolí otevřenou komunikaci. Zemřela v sedmdesáti na rakovinu slinivky, je to už devět let. Čím déle je mrtvá, tím víc mi chybí, tím víc bych s ní chtěla mluvit. I když by mě asi opětně nepochválila.

Co myslíte, že by jí vadilo?

Myslím, že všechno. Všechno, co mi říkala, abych v životě nedělala, jsem prostě udělala. Všechno si musí člověk vyzkoušet sám.

Litujete, že jste v něčem neposlechla, že jste si třeba některé věci mohla odpustit?

V osmačtyřiceti je už čas se ohlídnout. Velké vzlety byly vykoupené velkými pády. To bylo tak u mě vždycky. Když jedete do kopce, neuvědomujete si to. Dojde vám to, až když míříte z kopce. Ničeho nelituju, myslím, že bych nic neudělala jinak, jsem hodně emotivní člověk.

Řadíte mezi vzlety a pády i vaše manželství?

Vedle Karla jsem dospěla, bylo mně dvacet, měla jsem rovnátka a dva copy. On mi spoustu věcí ulehčil, ale i ztížil. Naučila jsem se od něj třeba to, jak jednat s lidmi v pracovních záležitostech. Byl rodinný typ, s určitými nuancemi vybočování, které mi nevyhovovaly. Dnes bych s nimi naložila jinak, ale byla jsem mladá. S Karlem to byl určitě vzlet. Mohla jsem si od něj ale vzít víc zkušeností a víc se naučit. Jenže když je vám dvacet, myslíte si, že jste nesmrtelní.

A pak přišel pád.

Ten byl strašný. Když se zabil, bylo to hrozné. Sjezd na horské dráze, vůbec nevím, jak jsem to přežila. Někteří lidé se snažili, aby byl pro mě ještě dramatičtější. Jenže jak se říká, do kabiny pilota nikdo nevidí. Co budete v tu chvíli komu vysvětlovat. Po čase se mi spousta lidí omluvila. S takovou energetickou zátěží je těžké navázat nový vztah. Já ho navázala, a úplně se to nepovedlo. Byla jsem oslabená a moje radary nefungovaly. Na začátku druhého manželství to bylo fajn, ale když jsem se postavila na vlastní nohy a začala muže trochu válcovat, bylo to těžké.

To byl důvod vašeho druhého rozchodu?

Určitě to byl úvodní impuls. Vztahy jsou komplikované. Ženy a muži jsou rozdílní právě proto, aby se mohli doplňovat, pokud to jeden z partnerů nepochopí a začne bojovat, je to začátek konce. Vztah je sdílení, komunikace, pokud tohle neví, je zle.

V současném manželství ale nebojujete.

Ne. Já vlastně nikdy moc nebojovala. Spíš chlapi bojovali se mnou. I Karel. Vadilo mu, že jsem založila nadaci, že pracuju.

Po smrti dcery, jste měli krizi. Odborníci ale tvrdí, že většina párů se po takové události rozejde.

Vždyť nás to taky málem rozbilo. Nic ve zlém a proti mužům, ale jsou opravdu v něčem slabší. Ženská táhne tři lodě a u toho rodí. Karel mi pomáhal s Klárou, ale nedával to. Nedával. Náš vztah to jednoznačně poznamenalo. Co člověk ví, jak by to bylo, kdyby se to nestalo.

Takhle asi nemá smysl uvažovat.

Jo, my tomu říkáme dívat se mrtvému do zadku. Člověk má být šťastný sám ze sebe, na partnera se tolik nevázat, občas to ale nejde. I chyby z předchozích manželství opakujete znovu a znovu.

Že se člověk nepoučí ze zkušeností cizích, chápu, ale myslíte, že ani ze svých vlastních?

Někdy ne, protože máte v sobě určitý program, o kterém ani nevíte. Doma vám řekli, že to má být takhle, a takhle a vy pak taky říkáte, já to tak chci, a ona to třeba vůbec není pravda.

Co vám doma říkali?

Žila jsem v úplné rodině, u nás byl otec nejvyšší instance, i když matka byla generál. Byla jsem naučená chlapovi sloužit. Chvíli sloužíte, pak se unavíte a chcete něco zpátky. Když to nedostanete, je problém.

Někdy se stává, že žena od začátku slouží, muž si myslí, že je taková, a zvykne si na to a pak, když se situace změní, neví, jak si s ní poradit.

V posledním manželství mám absolutní svobodu, manžel mi v ničem nebrání, on je taky hodně svobodomyslný. Takže ani v práci, která vadila předchozím mužům.

Foto: Everbay

Vám na práci hodně záleží.

Mám velkou výhodu, že moje práce je moje hobby, dělám ji moc ráda, hezky mi to zpříjemňuje a doplňuje život, baví mě běžná manažersko marketingová činnost, návštěva nemocnic, psychosociální programy, i to, že jedeme s dětmi na týden k moři. Je to zábava, navíc když to takhle dobře funguje. Dostávám dost často otázky, jestli mě tahle práce nezatěžuje. Samozřejmě že se dostanu do smutných situací, kdy volají lidé, že jim umírá dítě. Ale já jsem tu přece od toho, zvolila jsem si to. Když umírala moje dcera, slíbila jsem jí, že se budu starat o děti stejně nemocné, jako je ona. Byly jí čtyři a půl a byla hrozně moudrá. Tahle práce je taková moje malá soukromá církev. Neudělám nic, abych ji zradila. Jsem ráda, že mám okolo sebe spoustu lidí, kteří jdou se mnou a věří ve stejné věci. Je skoro neuvěřitelné, že letos slaví Kapka naděje dvacet let.

Jak vlastně vznikla?

S Janisem Sidovským a ještě několika lidmi, byli jsme blázni, nic jsme o tom nevěděli, ale uspořádali jsme koncert a na něm vybrali první peníze, devadesát tisíc dolarů na diagnosticko analytický přístroj pro výzkum leukemie. Pamatuju si, jak byli novináři tenkrát na tiskovce nespokojení, protože byl malý, vypadal jako termoska. Takový malý a takové peníze! Říkali jsme si tehdy, že se tomu budeme věnovat tak dvakrát třikrát týdně. A vidíte, už dvě desítky let mám kancelář, ředitele, zaměstnance. Jsou to mladí lidé, kteří věci věří a táhnou ji kupředu, když jsem teď těhotná, táhnou i za mě. Je to super. Velké díky těm lidem, mají v sobě obrovský hnací motor. Ne každý může pracovat v charitě.

Jaké jsou předpoklady pro tuhle práci?

Nesmí mít úplně vysoké finanční nároky. Nesmí jim chybět pochopení, láska, obětavost. Říkám si, jestli by ještě nebylo dobré ke Kapce naděje přidat péči o staré lidi. Inspiroval mě můj táta, měl Alzheimera. Vždycky jsem měla ráda staré lidi. Jako malá holka jsem u Berounky se starými rybáři chytala ryby a taky navštěvovala dům, kde žili lidé, kteří se starali o už ležící babičku s dědou, chodila jsem za nimi si povídat a poslouchat jejich zkušenosti a moudrosti.

Vzala jste si z moudrosti starších něco, co vám pomohlo v životních krizích?

Moje babička byla inspirací, byla hodně silná. Mnohokrát jsem si vzpomněla, jak řešila věci s humorem. Měla mladšího muže, kterého si sbalila sama. Tehdy, před válkou! V šestnácti se sebrala a ona, nemanželská dcera z židovské rodiny, odešla na rodinnou školu do Hluboké nad Vltavou. To muselo být obrovské rozhodnutí. Pak šla do Prahy a tam pracovala v židovské rodině, naproti jejímu bytu bylo policejní ředitelství a tam černovlasý úředník, který se jí líbil. Teď mě napadá, že tohle já neznám. Muže jsem nelovila, to oni vždycky oslovili mě. Babička umřela dva dny před mými osmnáctými narozeninami, bylo jí osmdesát šest. Věk jsem tehdy ještě moc nechápala, připadalo mi, že to bylo brzy. Mimochodem, pamatujete, jak jsme počítali, kolik nám bude v roce 2000?

No jejej! Mně 32.

Říkala jsem si, že už bude se vší zábavou konec, že už budu jen stará. Přesně, staroba, choroba! No a podívejte se, doba se posunula, jsme lidi plní života. Strašně důležité je pořád se vzdělávat a poznávat nové věci. Když budete sedět doma obložená brambůrkami a koukat na politické debaty, budete jen chátrat. Skočí na vás prokrastinace a jste tuhá.

Měla jste to někdy taky tak?

Že bych si zaprokrastinovala? Teď při koroně a v těhotenství si krásně prokrastinuju, třeba u Netflixu. Všechny seriály už jsem viděla! Dnes jsem se dokoukala na jeden z vězení a říkala si, to jsem ráda, že je konec, už mě to nebaví ty lesbický scény, už aby to nějak dopadlo. Jsem doma, protože mi doktor zakázal dlouhé služební cesty a podobné věci, jezdím jen kanceláře.

Vzpomenete si, jaký jste měla pocit, když jste zjistila, že jste teď těhotná?

Štěstí, zároveň překvapení a uvědomění si čísla v občance. Ale všechno se to děje za mého plného vědomí.

Vždyť dřív ženy rodily, dokud mohly, třeba do padesáti.

No jasně, měly čtyři děti nebo dvanáct, jak to vyšlo. Jenže v týhle blbý kyberdobě jsou kverulanti, hádám lidi, kteří většinu času prokrastinují, a ti mají potřebu se do druhých obouvat. Moje babička kupříkladu, měla mámu ve dvaačtyřiceti, tenkrát za války to nikdo neřešil.

Jste věřící?

Jsem a víte, že ráda chodím do kostela? Hlavně když tam nikdo není. Naučila mě to Eva Holubová. Proto jsem taky vždycky chtěla studovat všechna náboženství a přelousknout Písmo svaté, protože s ohledem na vztahy v rodině a lásku je to neskutečný materiál.

Máte na krku krásnou vážku, přívěsek. Celou dobu se na ni dívám, protože mi připomněla jednu historku. Seděla jsem s Jaroslavem Duškem v jedné restauraci, okolo jen cihly a beton a asfalt, povídali jsme si o lidech, kteří už nejsou mezi námi, a najednou přiletěla vážka. Říkal mi tehdy, chápeš to? Vážka? Tady? No co se divím, vždyť vážky jsou poslové lidí, kteří odešli. Napadlo mě, jestli věříte i na znamení.

Za mnou teď jedna taky přílítla, když jsem jela z porodnice U Apolináře z ultrazvuku. V autě si mi sedla na ruku. Nikdo neví, jak to je. Vždyť nejznámější židovské přísloví říká, všechno je jinak.

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Raiffeisenbank nabízí studentům unikátní možnost vyzkoušet si radosti i strasti podnikání

Raiffeisenbank je již patnáct let partnerem organizace Junior Achievement, kterou v Čechách v roce 1992 založil Tomáš Jan Baťa. Kromě vzdělávání dětí a mládeže...

Návrhářka Hana Zárubová: Fascinuje mě schopnost něco vymyslet hlavou a pak to rukama vytvořit

Dream gap by se dal doslovně přeložit jako „propast mezi sny a realitou“. Představujeme vám tři výjimečné ženy, které...

Budou oceněny projekty, které mění Českou republiku i svět k lepšímu. Zúčastněte se cen SDGs i vy

Ceny SDGs již čtvrtým rokem ocení iniciativy, produkty nebo služby, které naplňují globální cíle, a mění tak Českou republiku...

Značka Gucci si pro novou kampaň vybrala modelku s Downovým syndromem. A sklízí nečekané ohlasy

Že hvězdou kampaní a přehlídek světoznámých značek nemusí být jen klasické krásky, jsme už mohli vidět například na show...
Zavří­t reklamu