Když jí umřelo několik blízkých, přepadaly ji úzkosti a noční můry. Aby jim unikla, brala léky na spaní a dávky zvyšovala, až se dostala na 50 prášků denně. „V České republice je 1,2 milionu lidí závislých na lécích, to je stejný počet jako alkoholiků. Ten problém je obrovský, ale nemluví se o tom. Psychiatrické léčebny se pořád berou jako blázinec a ne duševní lázně,“ vysvětluje zpěvačka I Am Rosie, která prošla léčbou v Bohnicích a je už osm měsíců čistá. S projektem Takhle to nebude napořád pomáhá ostatním, kteří se potýkají se závislostmi.
Jak se vám dnes spalo?
Dobře. Už jsem se naučila žít s tím, že mám sny. To byla velká změna. Mám zdravý spánek a cítím se víc odpočnutá, než když jsem brala léky. Noční můry, že mi někdo umírá, už přestaly. Podvědomí už se s tím nejspíš vyrovnalo. Je to minulost, se kterou nic neudělám. Asi je to hodně dané medikací ‒ antidepresivy, která stabilizují nálady. Někteří lidé nejsou pro prášky, ale já musím říct, že když mi medikace začala působit, konečně jsem se po letech nadechla bez tíživého pocitu.
Pomáhají vám i terapie?
S terapiemi jsem začala v Bohnicích. Tam to byl masakr, jak mi lítaly nálady. Měla jsem velké úzkosti a záchvaty pláče, protože jsem otvírala věci, o kterých jsem do té doby nemluvila. V terapiích pokračuju, ale paní primářka mi radila: „Teď je nejdůležitější rok abstinence, neotevírejte si v sobě těžká témata, teď to není na pořadu dne.“ Jsem ve fázi stabilizace, v takovém „úsporném režimu“. Když jste čtyři měsíce odříznutá od reálného světa, je těžké se do něj zase vrátit. Nedávno jsem probírala s paní primářkou, že mě trápí váha. Mám o dvacet kilo víc, což je dané i medikací. Chtěla jsem brát léky na hubnutí, ale nedovolila mi to. Říkala, ať to teď neřeším, že jsou to další chemikálie. A já ji fakt poslouchám, protože do toho nechci znovu spadnout. Vím, že všechny spolupacientky z Bohnic už za sebou mají recidivu. Občas mám tendence brát to na lehkou váhu, myslím si, že už to mám za sebou, ale ve skutečnosti to nemám vůbec za sebou.
V Bohnicích jste strávila čtyři měsíce?
Po měsíci jsem podala reverz, protože jsem nevěděla nic o závislosti a myslela jsem si, že když to odabstinuju, tak haleluja. Po devíti dnech mě to semlelo a vrátila jsem se na celou tříměsíční léčbu.
Rozhodla jste se pro léčbu sama, nebo přišel impuls od okolí?
Od okolí. Pořád jsem dělala průsery, padala jsem, praštila jsem se do hlavy, měla jsem epileptický záchvat, byla jsem malátná a nic jsem si nepamatovala, ale dlouho si to nikdo nespojil s tím, že bych mohla být závislá. Žila jsem sama, nikdo neměl pod kontrolou moji spotřebu léků a já jsem si neuvědomovala, že mi může vzniknout závislost na lécích. Když jsem se pak přitopila v akvaparku, nastoupila na mě máma s bráchou – máma je lékařka a brácha finišuje medicínu. Řekli mi, hele, takhle to dál nejde, musíme do Bohnic. A já jsem řekla, tak jo. Do léčby nikoho nemůžete nutit. Musí jít sám. Když ho tam dotlačíte a on si to odsedí, pojišťovnu to bude stát 350 tisíc (tolik zhruba stojí tříměsíční léčba), ale on pak bude zase pokračovat ve své rutině.

Užívala jste léky na předpis. To vám nikdo neřekl o riziku závislosti?
Neměla jsem žádnou zkušenost se závislostí, ani s nikotinem, takže jsem si nedokázala představit, co to závislost je. V lékarně mi řekli, že léky na spaní se mohou užívat maximálně 14 dní, a to bylo všechno. Jestli mě na to upozornila paní psychiatrička, už si nepamatuju. Chtěla jsem po ní čím dál víc léků, ale ona udržovala určitou hranici. Pak už jsem léky sháněla po kamarádech, na černém trhu, všude možně. To už pod kontrolou neměla.
Pokud vím, stačí půlka prášku, aby člověka úplně vypnula. Proto si neumím představit, jak jste mohla fungovat na větším množství. Na jaké dávce jste začínala?
Taky na půlce a vydrželo mi to hodně dlouho. Pak jsem dlouho brala po jednom prášku a až v posledním roce jsem začala dávky zvyšovat. Brala jsem je každý, každičký den. Ani jsem si třeba nepamatovala, že jsem si prášky vzala. Probudila jsem se a bylo snězené celé platíčko.
Měla jste přístup k lékům i přes rodinu?
Když máte medicínskou rodinu, není tak těžké se k tomu dostat. Vymlouvala jsem se mámě, že mám noční můry a potřebuju normálně fungovat. Dala mi třeba platíčko, ale nevěděla, že léky mám i od jiných lidí. Doma jsem léky kradla a nahrazovala jsem je jinými prášky, třeba vitamíny. Strašně jsem se za to styděla, ale co jsem zjistila v léčebně, takové chování je u závisláků normální.
Brala jste ještě něco dalšího?
Prášky na uklidnění, ale ty ne tak často. Chtěla jsem hlavně všechno zaspat. Je to taková moje obrana, když se mi něco děje.
Nikdo to na vás nepoznal?
Myslím si, že pro hodně lidí to byl šok. Blízká kamarádka zažila moje pády nebo výpadky paměti, viděla, že na léky piju alkohol, a měla o mě strach. Přiznala jsem jí, že jsem si vzala prášek na spaní, ale nevěděla, kolik jich užívám.
Neměla jste strach, že vám velké množství léků způsobí zdravotní problémy?
Byla jsem ve stavu, že už jsem tady nechtěla být. Měla jsem představu, že bych si vzala prášek, sedla do auta a někam to narvala. Když si vezmete léky, usnete a nic nevíte. Kdyby mi selhalo srdce, už bych nic nevěděla. Všem říkám, že mi pobyt v Bohnicích zachránil život. Byla jsem zlomená a zoufalá. V takové chvíli vás nezajímá, jestli o vás rodiče mají strach. Jsem sebedestruktivní, ubližuju sobě, ale zároveň ex post vidím, že jsem hodně ublížila blízkým. Teď jsou šťastní, že s tím bojuju. Jsem střízlivá, ani alkohol nepiju.
Proč jste vlastně začala brát prášky?
Tři čtyři roky zpátky jsem začala mít panické ataky. Přicházely v noci a tolik mě stresovalo, že k tomu může dojít, že jsem nemohla spát. Tehdy mi paní doktorka poprvé napsala léky na spaní. Dlouho to se mnou nic špatného nedělalo, ale těšila jsem se, až si prášek dám a vypnu z reality. Užívala jsem si to.
Kdy se to změnilo?
Během předloňského roku mi umřelo několik blízkých lidí. V červnu děda, pak tři dny na to moje nejmilovanější babička. Měla jsem s ní velmi úzký vztah a byla to pro mě velká rána. V ten den jsem odlétala na dovolenou a už tam jsem se v tom začala plácat, protože jsem neměla čas na truchlení. Bylo mi fyzicky zle, měla jsem noční můry, a tak jsem začala jíst víc prášků, abych to vydržela.
Co pro vás babička znamenala?
Byla to alfa a omega mého života. Nebyla to moje biologická babička, ale hodně mi od dětství pomáhala. Když jsem měla nějaké trápení, povídaly jsme si. Byla můj pilíř jistoty, láskyplných slov a pochopení. Když onemocněla, docházela jsem za ní do nemocnice a potom do následné péče. Po mozkové příhodě nemluvila a já jsem tam vždycky dvě hodiny seděla a vyprávěla jí. Cítila jsem, že ji ztrácím, a bylo to pro mě psychicky hodně těžké.
Přišla jste ještě o další blízké…
Můj bývalý přítel spáchal sebevraždu ‒ pár měsíců po tom, co jsme se rozešli. Měli jsme dobrý vztah, ale on mi tehdy říkal: „Pokud mě opustíš, tak se zabiju.“ Už jsem to všechno nebyla schopná ustát a měla jsem panický strach z toho, co budu dělat, až mi jednou umřou rodiče. Musím se postarat o bráchu, ségru, zůstaneme tady sami! Jsem hodně fixovaná na rodinu a tyhle základy se mi začaly bořit.

Co za holky jste potkala v Bohnicích? Nebo to byly spíš starší ženy?
Spíš starší a musím říct, že tam byly velmi inteligentní ženy. Na většině z nich byste to nepoznala. Ne nadarmo se říká, že nejvíc pijí učitelky a že nejvíc léků berou zdravotní sestry a doktoři, protože k tomu mají přístup. Na lidi z ulice v léčbě moc nenarazíte.
Většinu z nich tam přivedl alkohol?
Určitě. Nejčastěji alkohol, pak klasické drogy – pervitin, kokain a nejmíň bylo práškařů. Myslím si, že je to dané tím, že u léků si málokdo chce přiznat, že je závislý, protože vám je přece píše doktor. Když jste opilá, lidi to na vás poznají. Léky se dají lépe ukrývat a mnohem déle trvá, než se to provalí.
Jste s pacientkami z Bohnic pořád v kontaktu?
Neměly bychom se stýkat, abychom se nestáhly dolů. Statistika je taková, že po první léčbě vydrží abstinovat jen čtyři procenta lidí, zbytek se vrátí. Závislost je chronická nemoc jako třeba cukrovka, musíte o sebe pečovat a spousta lidí si nechce přiznat, že jsou nemocní.
S kamarádkou Aničkou, gamblerkou, jsme založily projekt o závislosti a to, že jsme v kontaktu, nás naopak drží. Máme zodpovědnost za projekt a měly bychom zůstat střízlivé, když chceme motivovat další lidi.
Co je náplní projektu Takhle to nebude napořád?
Na sociálních sítích představujeme reálné příběhy lidí, kteří si prošli závislostí. Ve videích popisujeme, jak to probíhá v Bohnicích, aby se lidé nebáli jít do léčby. Mají o ní různé děsivé představy, ale ono to moc děsivé není. Vysvětlujeme, co je to závislost a podobně. V jednom videu jsme na příkladu ukázaly, že každý člověk zná někoho závislého. Na nikotinu, na alkoholu, na drogách, může to být na sexu, na sociálních sítích, na práci, na sportu. Vůbec jsem třeba nevěděla, že existuje závislost na nosních sprejích nebo na projímadlech, které holky používají na hubnutí, a pak se toho nemůžou zbavit, protože tělo je závislé.
Můžou se na vás lidé obrátit, když nevědí, co dál?
V době, kdy mi bylo nejhůř, jsem sama chtěla vyhledat odbornou pomoc, ale neměla jsem na to energii. Nevěděla jsem, komu se ozvat. Proto chceme lidem dát možnost, aby se ozvali nám. Poradíme jim, kam jít, a klidně tam půjdeme s nimi. Nemusejí se bát. Ať napíšou, i když mají úzkost nebo je jim smutno. Odepíšeme jim. Nejsme odborníci, abychom radili s léky, kvůli medikaci se poraďte s lékařem. Ale určitě můžu říct: Nepijte na léky, nepijte na antidepresiva. Pokud něco berete dlouhodobě, nevysazujte to hned, můžete mít problém. Několik lidí už nám napsalo, že šli do léčby díky nám, a z toho máme radost. Vidíme, že to má smysl.
Co byste radila lidem, kteří tuší, že mají problém?
Každému se pomyslný šálek naplní jinak rychle a jinými věcmi. Co je těžké pro mě, nemusí být těžké pro vás. Je důležité o tom mluvit a nezlehčovat to. Choďte k terapeutům, abyste předcházeli problémům. A když to přijde, začněte to řešit co nejdřív.
Jaké máte s projektem další plány?
Chceme dělat workshopy zdarma, aby si lidé poslechli příběhy těch, kteří teď abstinují. Chceme pomáhat i spoluzávislým, což jsou příbuzní, partneři, kteří mají v okolí někoho závislého. Taky cítím, že je tu velká díra v pomoci sociálně slabším po odchodu z léčby. Rádi bychom jim pomáhali najít azylové domy, sehnat práci. Protože když nemají kam jít, stejně spadnou do drog.
Chceme postupně přibírat peery, kteří mají zkušenost se závislostí a abstinují. Mohli by doprovázet ty, kteří vyjdou z léčby, když třeba půjdou poprvé nakoupit, do restaurace nebo na firemní večírek, aby na to nebyli sami.
Co by jim pomohlo?
Přišlo by mi super, kdyby u nás fungovaly speciální obchody na alkohol jako v zahraničí. Představte si, že vyjdete z léčby, jdete si nakoupit a všude na vás kouká alkohol. Zároveň se tady pořád bere abstinence jako něco divného. Mně taky lidi říkali, prosímtě, nedělej, dej si jedno pivo. Tohle nemůžete dělat člověku, který je po léčbě.
Nemáte nutkání?
Ze začátku jsem nemohla chodit do restaurací, protože jsem měla zažito, že když jdeme s holkama na večeři, dáme si skleničku vína. Bylo těžké jít mezi lidi, protože se všude pilo. Abych nepila na antidepresiva, dala jsem si ze začátku i antabus. Teď už jsem si v tom jistá, ale kdybych byla na vážkách, klidně si ho zas vezmu, protože to je velký strašák.
Jak funguje?
Když se napijete, je vám po něm extrémně špatně. Otečete, nemůžete dýchat… Některým holkám se to stalo, i když si daly nealkoholické pivo. Ne každý bohužel ví, že v něm je trochu alkoholu. Někdo prý má příznaky, i když na sebe nastříká parfém. Ve spoustě kosmetiky je alkohol, ať už jsou to deodoranty nebo třeba micelární voda. Proto bych chtěla propagovat značky, ve kterých není alkohol.
Léky už vás nelákají?
Když jsem přišla poprvé po léčbě domů, běhala jsem po bytě a prohledávala šuplíky, kabelky, protože to ve mně spustilo chuť na léky. Kdybych je našla, jsem přesvědčená, že bych si je vzala. Je pro mě důležité je nevidět. Někdo nemůže jít ani do lékárny. To není můj případ, ale kdybyste teď přede mě postavila léky, bojím se, jestli bych neměla tendenci vzít si půlku. Jenže povolit v takové chvíli je to nejhorší, co můžete udělat.
Když se podíváte zpětně na svůj život, na co jste nejvíc pyšná?
Jsem pyšná na hudební kariéru, že jsem to z ničeho dopracovala do rádia. Jsem pyšná na všechny fuck-upy, které jsem překonala a vzala si z nich ponaučení. Nevím, jestli jsem pyšná na to, že jsem zvládla léčbu, protože mně to nepřišlo tak strašný. Všichni mi říkají: „Seš hustá, žes to zvládla.“ Ale já jsem neměla jinou možnost. Budu pyšná na to, pokud si dám život do pořádku a budu žít poprvé vyrovnaně a spokojeně. A budu ráda, když se odstěhuju někam k moři a budu si žít svůj sen, protože snů v hudbě už moc nemám. Co se týče českého showbyznysu, už jsem docela vystřízlivěla. Dřív jsem extrémně chtěla Anděla, ale čím jsem starší, tím víc mi dochází, že nepotřebuju cenu, na kterou se pak bude prášit na poličce. Rodinné zázemí je pro mě mohem důležitější než nějaké pozlátko.
Hudební kariéru jste tedy odsunula?
V Bohnicích jsem napsala song Demons, ke kterému budeme točit klip, ale nechávám tomu volný průběh. Roky jsem dřela, přepínala jsem se, investovala jsem do toho hodně času, financí, sebe… A už jsem vycucnutá. V Bohnicích na arteterapii mi úžasný terapeut pan Holub řekl: „Slečno, nemusíte jít vždycky tak na dřeň. Když uberete, pořád to nějak pojede dál.“ Větší radost než hudba mi teď dělá projekt Takhle to nebude napořád.
Pořád užíváte léky. Nebojíte se, že se vám vytvoří závislost na něčem jiném?
Vím, že na antidepresivech může vzniknout závislost. Ale nechávám to v rukou paní primářky, která mě hlídá. Potřebuju, aby mi bylo dobře. Lidi mi říkali: „Ježiš, to budeš užívat do konce života?“ Pokud se budu cítit takhle a ještě líp, tak klidně. Už se nechci dostat do stavů, které jsem měla.
Máte teď z něčeho strach?
Ze vztahů. Nechci si nic začínat, protože se bojím toxických vztahů. Bojím se, jaký vliv by to mělo na moji psychiku. A bojím se, že mi zase někdo umře.
Co byste dělala?
Okamžitě volám paní primářce a jedu do Bohnic. Venku bych to nerozchodila, já to vím.